#52 – Zlatá brána otevřená, kdo do ní vejde...

Už krátce po desáté dopoledne jsme zaparkovali u jihozápadního okraje slavného Golden Gate Bridge. A ukázalo se, že jsme udělali velmi dobře, když jsme si přivstali, protože když jsme se po necelých dvou hodinách vraceli z „mostního“ výletu, nebyla by už nejmenší šance nikde v okolí zaparkovat.

Most Golden Gate byl postaven v letech 1933-37 a v té době se jednalo o velmi nadčasovou a technicky unikátní stavbu. Vždyť na mostě je dnes 6 jízdních pruhů!. Denně přejede přes most na 120 000 aut, přičemž počet pruhů pro provoz jednotlivými směry se mění podle denní doby. Zajímavé také je, že za přejezd osobním autem se ve směru do San Francisca platí 5 dolarů, ale v opačném směru se neplatí.

Most spojil studené, neustálými mlhami sužované a větry bičované San Francisco s na sever se rozprostírajícím Marin County. Tento okres, o poznání teplejší, slouží a sloužil jako rekreační oblast pro zmrzlé obyvatele San Francisca, do kterého se dalo dostat pouze lodí. A na ferry se až do otevření mostu 27. května 1937 stály mnohahodinové fronty. Projekt byl financován dluhopisy ve výši 35 miliónů dolarů. V cenách roku 2010 by jeho výstavba stála až 1,5 miliardy.

Visutý most je bohužel také nejvyhledávanějším místem pro sebevraždy na světě. Statistiky uvádějí, že sebevraždu zde spáchalo přes 1200 lidí. Měli jsme štěstí a nikoho trpícího depresemi jsme během našeho přechodu mostu nepotkali. Za to jsme potkávali davy jiných turistů a mezi nimi kličkujících cyklistů, to vše za obrovského hluku svištících aut. Ale v SF jsme jen jednou, a tak se to dalo vydržet :).

Most má rozpětí pilířů 1280 metrů, celková délka je 2737 metrů. Má dvě nosná lana, každé má průměr neuvěřitelných 92,4 cm a skládá se ze 27 572 drátů. Každý pilíř nese zátěž skoro 100 000 tun, kotevní kvádry jsou vystaveny zatížení 28 500 tun v tahu. Obě věže dosahují výšky 227,4 m nad mořem. Celé dílo váží 887 000 tun a věže drží pohromadě 600 000 nýtů. Poslední nýt měl být původně z ryzího zlata, ten ale kvůli své měkkosti při nýtování vyletěl, ztratil se v moři a byl nahrazen normálním nýtem.

Přejít most tam i zpět nám zabralo asi hodinu a půl. Nejzajímavější bylo pozorovat dole v moři dovádějící hejna delfínů a pak také týmy natěračů mostní konstrukce. Most se natírá oranžovočervenou barvou a jeho kompletní natření trvá více než rok. Jen co se na jedné straně skončí, je třeba na druhé již opět začít.

My jsme dnes natěračům nepomohli, nechtěli jsme se poslední den umazat od barvy. Místo natírání jsme začali kroužit po historických čtvrtích města. Přes pevnost Fort Point a Lincoln Boulevard jsme po Lombard street dojeli až k jejímu nejvyššímu místu, kde se ulice směrem na východ láme prudce ze svahu dolů jednosměrnými a jednoproudými serpentinami mezi nádhernými záhony květin a výstavními starými řadovými domy. To vše na jedné z patrně nejlepších sanfranciských adres s výhledem na Bay Bridge a záliv.

Pokračovali jsme dál přes Russian Hill do japonské čtvrti a dál až do centra, kde se vedle sebe nachází městské a státní správní budovy – City Hall, Opera, Knihovna, různá muzea a galerie.

Zbytek odpoledne jsme vyplnili pozdním obědem v Panda Express a také dokupováním strašně nutných věcí, na které jsme neměli celé dva měsíce čas v obřím nákupní centru někde u dálnice 280 South v Daly City. Poslední celý den naší cesty tak utekl jako voda. Zbývá jen večer dobalit pár drobností, co jsme včera nestihli a zítra už tradááá domů. Do Podolí, do lékárny...

#51 – „...if you are going to San Francisco...“

Pondělí 26. července opravdu nepatřilo mezi ty dny naší cesty, které se vryly hluboko do paměti a má smysl se o nich podrobněji rozepisovat. Jistě pochopíte, že předodjezedový „shopping“ je prostě třeba taky někdy a někde udělat :). Takže z Williamsu jsme po I5 s trochou kufrování přes Sacramento dojeli před polednem do Vacaville Outlets a tam prošmejdili možná třetinu z jeho 120 obchodů. Navečer pak utahaní jak po 20 mílích v horách, jsme dojeli přes Vallejo, Richmond a Berkeley až nadohled San Francisca.

Jeli jsme dolů na jih podál zálivu, jednoproudé serpentiny většiny z posledních dvou měsíců vyměnili za šestiproudou dálnici, po pravé ruce nám v dáli zůstal slavný most Golden Gate Bridge, jen o něco málo blíž k nám pak možná stejně slavný ostrov Alcatraz s legendami opředenou pevností a vězením.

Přejeli jsme dvoupodlažní Bay Bridge, který přes umělý Treasure Island (hostil světovou výstavu v roce 1939) spojuje západní břeh zálivu se sanfranciským „Downtownem“ a pokračovali jsme přes centrum dál na jih až do South San Francisco, kde se Travelodge stala na následující tři noci naším přechodným útočištěm.

…

Nespavost je občas k něčemu dobrá, a tak jsem mohl do jedné hodiny v noci v klidu naplánovat, kam v úterý ráno vyrazíme. Parkování v centru San Francisca je vyhlášená noční (a hlavně denní) můra všech řidičů, ale tip z internetu zaparkovat v garážích na rohu ulic Sutter a Stockton street vyšel dokonale. Za přijatelných 18 dolarů jsme auto uhnízdili v samém srdci města hned vedle Union Square, které je sice pojmenováno na počest vítězství Unie v občanské válce, ale v jeho středu stojí socha bohyně Niké uctívající pro změnu vítězství admirála Deweyho ve válce španělsko-americké. Náměstí samo o sobě není nic moc, spíš takový upravenější „Karlák“, za zmínku snad stojí ještě fakt, že na něm byl spáchán pokus o atentát na prezidenta Forda v roce 1975.

Prošli jsme z náměstí na roh Powell a Market street, kde je jedna z točen slavné historické tramvajové linky, která je ale ve skutečnosti lanovkou (lano vede ve vozovce v kolejišti). Ve „špičce“ v 60. letech tu jezdilo přes 600 vozů, dnes zbyly poslední tři linky, křižující největší atrakce sanfranciských pahorků, vlastně spíše pořádných kopců!

Vyrazili jsme do Chinatownu přes vstupní bránu nacházející se na Grant Avenue. Zdejší asijská komunita je velmi početná a poměrně autentická čínská čtvrť si stále ještě zachovává na mnoha místech ráz živého tržiště, přestože suvenýry a turistických ruch si zde našly své místo. Vyškrábali jsme se na Telegraph Hill a kolem Coit Tower sestoupali po starých schodech mezi úzkými apartmánovými domy a svahovými zahradami dolů na nábřeží k turistickému „mumraji“ soustředěnému kolem bývalých přístavních mol Pier 35 až Pier 39.
Všude kolem kvetla spousta nádherných kytek a tak už vím proč Scott McKenzie ve své slavné lyrické písni zpíval „když pojedeš do San Francisca, nezapomeň si dát nějakou kytku do vlasů“. Květiny byly všude - nejen v parcích na záhonech, ale často se bujaře pnuly i po fasádách dřevěných domů, natřených různě pestrými barvami. Kdyby město stálo v rovině, možná by svoji architekturou trochu připomínalo Amsterdam, ale takto je to spíš americký kopcovitý Řím, jen mu holt chybí ty starobylé antické památky. Tak je tomu ale koneckonců všude v Novém světě.

Z mola Pier 35 odjíždějí výletní lodě hlavně na ostrůvek Alcatraz, který prý ročně navštíví až 9 miliónů turistů. Alcatraz sloužil jako vězení až do roku 1963 a jeho nejslavnějším vězněm byl asi chicagský mafián Al Capone. Na první pohled by se zdálo, že uniknout z vězení by se i mohlo podařit. Vždyť ostrov neleží tak daleko od pevniny. Ale ve zdejší ledové vodě je i taková vzdálenost smrtelná. Za celou dobu existence vězení na Alcatrazu je evidováno jen 14 pokusů o útěk a ani jeden nebyl úspěšný.

Jen o kus dál od Alcatrazu se nachází Ellis Island, který sloužil dlouho hlavně jako karanténní stanice, kde byli po několik měsíců izolováni noví přistěhovalci do oblasti San Francisca připluvší Zlatou bránou loďmi z Pacifiku.

Vraceli jsme se od zálivu pěšky zpět po Stockton street přes Russian Hill do downtownu. Vím, že San Francisco je svými kopci pověstné, přesto mě sklon a stoupání některých silnic opravdu překvapil. Auta zde smějí parkovat jen kolmo na vozovku a občas jsem měl pocit, že se snad samovolně začnou kutálet ze svahu dolů. V dálce jsme zahlédli slavnou klikatící se Lombard street, na kterou se určitě podíváme zítra.

Minuli jsme Washington Square, jen další to park s vyšlapanou trávou na jehož severním okraji však stojí poměrně hezká „pseudohistorická“ katedrála St. Peter & Paul Church. Chinatownem jsme procházeli i cestou zpět. Proti nám se v odpoledním časem už valil nepoměrně hustější dav lidí. Neodolali jsme s Klárou vyzkoušet nějaké „pravé“ čínské jídlo, kdežto děti daly přednost jak jinak než hranolkům a hamburgerům.

Ve večerních hodinách se pak za dobu mé služby již nic zvláštního nestalo.