Kdybych ráno kolem půl deváté, když jsem dopíjel v poklidu na střeše hotelu svůj ranní Masala čaj, jenom tušil, na co všechno dnešní den cestou do Udaipuru narazím, objednal bych si na rozproudění krve i mysli ještě aspoň jeden silný vývar černého čaje a k tomu do sebe obrátil panáka domácí slivovice, co mi tady zpříjemňuje starty dne. Děkuju tímto Láďovi Horákovi za kvalitní zásobu :).
Vyrazili jsme přesně v devět. Ganesh se záhy vymotal z jodhpurských uliček směrem na Pali. Po pár kilometrech jsme v protisměru zahlédli fabriku na hedvábí a tak jsme přiměli Ganeshe aby to otočil a udělal krátkou pauzu. Byl jsem rád, že to vzal zpět aspoň při krajnici, protože ty náklaďáky proti nám vypadali dost rozjetě. Majitel, nebo spíš manažer dílny nám ukázal svojí “výrobní halu”, kde byly ruční šicí stroje a samozřejmě se pak snažil prodat cokoliv co připomínalo látku. Unikly jsme bez odlehčení peněženky a pokračovali další asi hodinu po dálnici.
8 km jižně od Rohetu jsme přijeli k nejpodivnější svatyni v celé Indii, takzvané Motorbike temple. Místní Ind, muž jménem Om Bana (prosím neplést si s Obamou) zde v 80. letech nešťastně zahynul na motocyklu. Policisté opakované odvezli jeho motorku na policejní stanici a ta se vždy za nevyjasněných okolností vrátila přes noc na místo nehody. Tak se Banova manželka rozhodla vystavět na místě nehody svatyni, kde ta mysteriózní motorka je její hlavní relikvií a všichni, kdo jedou kolem, se zastavují, aby získali požehnání a měli v budoucnu na silnicích štěstí. Vzpomněl jsem si na sochu Svatého Kryštofa u Vysokého Chlumce, kde mě tatínek naučil troubit ze stejného důvodu, kdykoliv kolem projíždím.
Za chvíli jsme sjeli z dálnice a pokračovali do Udaipuru 40-ti kilometrovou zajížďkou s cílem u chrámu Ranakpur Jain. Silnice se proměnila opět v čtyři metry široký tankodrom a rychlost Toyoty se zpomalila na 40-50 km/h. Začali jsme nabírat výšku do horského masívu a s každou desítkou nastoupaných metrů jsme se propadali tak o deset let zpátky do historie. Nakonec tipuji, že jsme se ocitli tak na začátku 19. století. Projížděli jsme těmi nejzapadlejšími vesničkami, kde na nás zírali tak, že jsem měl chvílemi pocit, jakoby posledními bělochy, které tu viděli, byli Britové když po válce opouštěli Indii. Viděli jsme víc a víc Indů v tradičních turbanech všech barev, které jsou vyhrazeny pouze hlavám rodin. Když otec zemře, přebírá právo nosit turban jeho nejstarší syn. Hlava rodiny je vždy ten, kdo rozhoduje, zda někdo z rodiny půjde studovat, domlouvá sňatek, vybírá zaměstnání. Někde ještě stále ženy přebývají pouze v domácnosti nebo na farmě a i na nákupy do města jezdí výhradně muži. Dlouho bývalo hlavním přáním v rodinách mít syny a ne dcery. I důsledkem toho je dnes poměr mužů a žen v Rajasthanu nevyrovnaný. Na tisíc mužů připadá v průměru jen 916 žen a třeba v Jaisalmeru pouze 849.
U nás se blíží zima a tak se občas vkradou myšlenky na zasněžené svahy, lyže a obří nebo superobří slalom. Tady sníh není, a tak zbývá slalom kravský. Užíváme si ho dosyta a má také svá pravidla. Třeba krávě se vždy musíte vyhýbat zezadu po směru její chůze a nikdy nespoléhat, že zastaví. Při tom množství krav, co silnice křižují, jsme až dnes viděli první usmrcenou kravku tlející na rozpálené silnici.
Pokračovali jsme dál těmi nejchudšími vesnicemi, co jsem si ráno ještě ani nedokázal představit. V jedné takové akorát uklízeli po svatební hostině. Všichni Indové velmi silně spoléhají na astrologii. A jsou to právě astrologové, kdo určují, kdy je v které oblasti ten daný rok správný čas na vdávání. Letos začalo před několika málo týdny a obyčejně trvá 6 měsíců. Pravá indická svatba zabere typicky 10 dnů bujarých oslav, kterých se účastní až stovky lidí.
Kolem půl jedné jsme stále ještě pokračovali po stejně mizerné silnici, ale v okolí se ze svahů a strání začaly vylupovat cedule různých hotýlků a rezortů, nabízejících nocleh a občerstvení. Neklamné to znamení, že se blížíme k nějaké atrakci. Zastavili jsme také na čaj v Chandra Hill resortu, kde v zadní části měli dokonce něco jako pokus o bazén. Po 2 km jsme dorazili k Ranakpur Jain Temple. Když jsme předevčírem Ganeshe žádali, zda po cestě do Udaipuru nezná nějaký malý hinduistický chrám, kde bychom se mohli zastavit, očekával jsem, že nás vezme k něčemu, co bude srovnatelné s naším kostelíkem ve Lštění nad Sázavou. Ranakpur Jain Temple byl ale na první pohled jiný kalibr.
Pod horským masívem v údolí Aravalli na břehu řeky Maghai nechal v 15. století postavit nádherný chrám Sangvi Dharnashah Parwal, ministr Maharány Krumbha. Stavbu vedl řemeslník Depa a komplet tří lodních chrámů trvalo dokončit celých 50 let. Stavba se rozkládá na 48 tisících stopách čtverečních, vysoká je 102 stop a uvnitř se nachází 84 nádherně zdobených pilířů s detaily tisíců sošek bohů, slonů, koní a dalších reliéfů. Do chrámu se nesmí s ničím koženým. V autě musely zůstat opasky, peněženky, dokonce i kryt na mobil. Zajímavé bylo i pravidlo č. 11 zakazující vstup do chrámu menstruujícím ženám. Jejich přítomnost by prý mohla znehodnotit svatost tohoto místa.
Parkoviště bylo při příjezdu pokryto bílou lavinou aut a autokarů. Nejspíš z Udaipuru, protože naším směrem od Jodhpuru nikdo nejezdil, jen lokální povozy a motorky. Naprostá většina aut v Indii jsou bílá. Předpokládám proto, že bílá barva nejvíce odráží horko a v bílém autě je tak nejpříjemněji. Chtěli jsme dát oběd v místní kantýně, ale měli zavřeno. Nezbývalo než to na jednom granátovém jablku a dvou tyčinkách vydržet až do večera do Udaipuru.
Cesta se klikatila horským venkovem, všude kolem po stromech i na silnici byly k vidění desítky, možná stovky opic. Mnohem větších, než jsou občas k vidění v ruinách ve městech. Za jednou vesnicí jsme byli svědky pohřební kremace. Na docela velké vatře vedle silnice hořelo tělo nebožtíka a na přilehlém svahu obřadu přihlížela velká část obyvatel vesnice.
O kus dál jsme zastavili u vodní “přečerpávačky” poháněné párem volů. Voli chodili dokola a roztáčeli zpřevodovaný pás, který vypadá jako zmenšený paternoster, co mají do dneška v Komerční bance na Václaváku. Místo kabinek má ten místní plechové kýble, které nabírají vodu dole v rybníku a nahoře ji vyklápějí do kanálu. Ten vodu dál samospádem rozvádí k jednotlivým políčků farmářů. Naprosto dokonalá technická památka!
Po čtvrté hodině jsme začali sjíždět z hor a do okolí silnice se vrátily bavlníkové plantáže. Za chvíli jsme se napojili na původní dálnici od Jodhpuru a po 20 minutách zaparkovali ve čtvrti Lal Ghat v centru Udaipuru, nádherném snad až romantickém městečku na břehu jezera Pichola. Najednou jsme zbytek Indie předběhli o dobrých dvacet let dopředu. Všude relativně čisto, žádné haldy odpadků a i doprava je zde méně hektická. Takže i houkačky tu více odpočívají a nebrní z nich tolik hlava.
Po sprše v Gajkaran Haveli s okny rovnou do jezera a celodenní hladovce následovala konečně zasloužená obědovečeře ve střešní restauraci Millet of Marwar. Byl odtud nádherný výhled na paláce a stavby na protějším břehu jezera, které se s nastupující tmou začaly postupně rozsvěcovat. Po rajsthanském Thali s výborným rýžovým pudinkem na závěr jsme ještě obhlédli místo u jezera pro zítřejší ranní jógu, Olča si objednala ayurvédské sezení, navštívili jsme na kopci v Lal Ghatu večerní ceremonii v Jagdish temple a… uff, to by myslím pro dnešek mohlo stačit! Dobrou noc...
