Ganesh byl dnes ráno dochvilný jako hodinky. V osm hodin přesně stála jeho zánovní Toyota zaparkovaná před Hathtroi hostelem. Zpoždění jsme měli naopak my. Trvalo skoro 30 minut než jsme vyrovnali účet ve frontě ostatních backpackers. Před odjezdem jsme na střešní terase stihli posnídat ananas a vyrazili směrem na Jodhpur.
“Víte co potřebuje každý řidič v Indii, Sir” zahájil Ganesh nenucenou konverzaci jen co jsme dopadli na zadní sedadlo. “Good horn, good brake and Good Luck!” dodal rozpustile. Musím říct, že má naprostou pravdu. Nejdříve mi cesta autem připadala trochu jako snobárna, ale tím že jsme měli možnost celou cestu konverzovat s místním Indem, dozvěděli jsme se tolik zajímavých informací, že i Lonely Planet samým studem zčervenala a zůstala pro dnešek na dně batohu.
Ganesh nás bude provázet následujících pět dní a jeho přítomnost si užíváme od první minuty. Je mu 32 let a pochází z velké rodiny na venkově asi 40 km na jih od Jaipuru. Pochází z pěti sourozenců a spolu se svými 4 staršími sestrami mají dohromady 17 dětí. Ganesh je farmář - 6 měsíců se živí jako řidič auta a 6 měsícu jezdí s traktorem na venkově, kde žije i jeho žena a tři synové. Jeho mamince je 87 let a žije také s nimi. Do školy přestal Ganesh chodit poměrně záhy. Potřeboval totiž začít jako jediný syn vydělávat peníze na zdravotní péči pro svého slepého otce, který zemřel loni v 92 letech. Už ve 13 letech se Ganesh začal živit v Jaipuru jako řidič. Po třech letech ho prvně zastavila policie a to byl moment kdy Ganesh zjistil, že pro řízení je potřeba něco jako řidičák. Ten si tedy koupil a šoféroval náklaďák, pak autobus a nakonec dělal osobního řidiče. Loni si konečně pořídil na splátky po 20 letech dřiny svoje vlastní auto. Stálo ho 900 000 rupií. 200 000 rupií v hotovosti a 21 000 splácí měsíčně. Od toho okamžiku je boss své vlastní firmy. Místo zaměstnání se teď nechává najímat agenturami na vození turistů a povýšil tak do střední třídy.
Prvních 150 km až za Ajmer jsme jeli po vcelku solidní tříproudé dálnici. Přesto tahle jízda měla některá svoje specifika, u kterých je potřeba se zastavit. Předně je úplně jedno, kterým pruhem se řítíte. Předjíždí se všude, často i po krajnici. Tam je třeba dávat obzvlášť pozor, protože krajnice a často i krajní pruh se hojně využívají pro jízdu v protisměru. Ti, co se jim nechce jet po směru a hledat místo, kde mohou udělat U-turn, to prostě roztroubí naplno a vezmou proti proudu :). Vyhýbali jsme se protijedoucím náklaďákům a trochu při tom tuhla krev v žilách. Také na dálnici mají absolutní přednost krávy. Ani ony si hlavu s tím, zda kráčí po nebo proti směru, nedělali. Když si chcete dát pauzu, tak si vyberete jednodušše buď krajnici a nebo středový pruh a zastavíte. V prostředním jízdním pruhu překvapivě nikdo neodpočíval. Zatím.
Když jsme opustili dálnici na Mumbaj (kam to bylo už jen pouhých 873km), zbývalo do Jodhpuru ještě 150 km. Ordinérní silnice se proměnila v tankodrom. Vybrat cestu bez často až půlmetrových kráterů vyžadovalo od Ganeshe hodně velkou kreativitu, a tak jsme kličkovali zleva doprava přes celou šířku a chvílemi i po okolních polích. Předjíždí se bez zaváhání, i když jede auto proti. Od něj se očekává, že automaticky uhne. Pokud se předjíždí zároveň v obou směrech, vyhrává ten kdo je drzejší a má lepší houkačku. Většině autobusů a náklaďáků je už hodně přes 30, možná 40 let. Chybí jim světla, blinkry nemá skoro nikdo a ti co je mají, je stejně nepoužívají. Za to všechny trucky jsou vyzdobeny barevnými šátky a stuhami. Kolem silnice jsme viděli několik speciálních obchodů s výzdobou pro tahle velká monstrauta.
Do Jodhpuru jsme dorazili po šesti hodinách jízdy. Zastavili jsme pouze na oběd, kdy jsme vyzkoušeli Thali. To je stručně řečeno profilovaný plechový tác, kdy vám do každé prohlubně nandají od každého jídla trochu. K tomu dostanete hrst vařené rýže a placky čapátí. Pán, co jídlo roznášel, přinesl pouze jednu lžíci a nechápal proč chceme ještě druhou. Po chvíli nám došlo, že lžíce je pouze na nandavání jídla a předpokládá se, že budeme jíst rukama.
Po zastávce v obchodě, kde se prodávají kurti a sárí, a kde si Olča po třičtvrtě hodině zkoušení stejně nic nevybrala :), nás řidič vyplivl blízko hlavního tržiště pobliž Clock tower. Dostali jsme facku horkého vzduchu a nejrůznějších vůní pulsujícího nedělního podvečera v Blue City. Okamžitě se na nás vrhli drožkaři a chtěli nás odvézt do Pushp Guest housu rikšou asi za 150 rupií. Nějak se nám nechtělo smlouvat a tak jsme se proplétali uzounkými uličkami až těsně pod skalnatý masív, na kterém se tyčí nádherná, a teď v noci osvětlená, pevnost. Úzké, často jen metr a půl široké cesty mezi namodralými domy byli plné tradičních dílen a obchůdků se vším možným.
V hostelu nás čekalo překvapení! Pomotali totiž naši rezervaci - čekali nás už včera a tak poslední volné místo dnes obsadili. Nakonec to vyřešili promtně místem v těsném sousedství. Velmi příjemný majitel nám jako omluvu nabídl večeři, což se nedalo odmítnout. Parťačka Olča tak teď vypomáhá v kuchyni s vařením, zatímco já tu smolím tyhle řádky. Jako odměnu si vysloužila dvě piva a tak si léčím začínající nachlazení tím nejlepším možným lékem. Tak dobrou chuť i vám!
Po zastávce v obchodě, kde se prodávají kurti a sárí, a kde si Olča po třičtvrtě hodině zkoušení stejně nic nevybrala :), nás řidič vyplivl blízko hlavního tržiště pobliž Clock tower. Dostali jsme facku horkého vzduchu a nejrůznějších vůní pulsujícího nedělního podvečera v Blue City. Okamžitě se na nás vrhli drožkaři a chtěli nás odvézt do Pushp Guest housu rikšou asi za 150 rupií. Nějak se nám nechtělo smlouvat a tak jsme se proplétali uzounkými uličkami až těsně pod skalnatý masív, na kterém se tyčí nádherná, a teď v noci osvětlená, pevnost. Úzké, často jen metr a půl široké cesty mezi namodralými domy byli plné tradičních dílen a obchůdků se vším možným.
V hostelu nás čekalo překvapení! Pomotali totiž naši rezervaci - čekali nás už včera a tak poslední volné místo dnes obsadili. Nakonec to vyřešili promtně místem v těsném sousedství. Velmi příjemný majitel nám jako omluvu nabídl večeři, což se nedalo odmítnout. Parťačka Olča tak teď vypomáhá v kuchyni s vařením, zatímco já tu smolím tyhle řádky. Jako odměnu si vysloužila dvě piva a tak si léčím začínající nachlazení tím nejlepším možným lékem. Tak dobrou chuť i vám!
