Nemohl jsem dnes po delší době dospat! První probuzení přišlo už ve 4:50. Za deset minut se z venku ozvaly tradiční ranní modlitby. Začal jsem balit ještě za šera, protože hned po snídani chceme vyrazit směr Bangalore. Přesně v sedm jsme naposledy posnídali v Ashrámu pár idlies. Pokud platí, že pár jsou dva, tak já spolknul dva kousky a Olča rovnou čtyři :). S velmi ostrou omáčkou s pokrájenými bramborami a zeleninou. V 7:30 jsme stopli rikšu, co nás odvezla na místní seřadiště autobusů. Nakoupili jsme na cestu pár banánů a vodu a začali se dívat po tom správném autobuse. Třikrát, čtyřikrát jsme se přeptali než jsme narazili na chlapíka v hnědé uniformě, co u jednoho muzejního veterána hlasitě vykřikoval “bangalór, bangalór”. Bylo jasné, že jsme našli náš dnešní odvoz.
Uvelebili jsme se hned vedle řidiče za sedačkou průvodčího. Včetně bobtnajících batohů. Skvělému výhledu bránilo jen naprasklé sklo, volně se pohupující stěrač a několik odlepujících se reklamních samolepek. Naštěstí autobus zůstal poloprázdný, a tak zůstalo dost místa. Anglicky se nedomluvil vůbec nikdo. Zaplatili jsme 300 rupií za dva lístky a začali se prodírat ven z města. Po třičtvrtě hodině jsme se ocitli zpátky u Ashrámu odkud jsem hned po snídani vyráželi.
Jeli jsme zvolna tak padesátkou, protože kvalita silnice vyšší rychlost nedovolovala. Čím pomaleji jsme jeli, tím hlasitěji řidič troubil. Fakt se v tom vyžíval. Vypadalo to, že má úplně fungl novou houkačku a potřebuje ji pořádně otestovat. Vymetali jsme jednu dírou za druhou, až to po hodině jízdy nevydržel plynový pedál a za jízdy prostě odpadl. Po chvíli jsme proto zastavili u zámečnické dílny hned vedle silnice. “No problem” vytasil směrem ke mně řidič svou kompletní anglickou slovní zásobu, když uviděl v mých očích nevyřčenou otázku co bude jako dál? Pravděpodobný majitel dílny odcouval s kombajnem, který zrovna opravoval. Místo něj jsme co nejblíž ke starým vratům zajeli my s naším skoro zánovním autobusem. Svařovací kabely svou délkou stejně nestačily až k místu řidiče a tak si opravář místo prodlužováku poradil tak, že mezi svorkovnice strčil dlouhé ocelové pruty, kterými kabely nastavil. Stejný prut také “přiheftoval” k disku předního kola autobusu, aby ho celý před úkonem uzemnil. Pak si vlezl dovnitř a začal svářet. Když skončil, průvodčí vzal kbelík s vodou a rozlil ho řidiči pod nohy. Tím hotový svár zchladil a zároveň namočil veškeré elektrické kabely, které čouhaly z pod volantu. Odtrhnul ještě prut přivařený ke kolu a jelo se dál… celá servisní akce zabrala 10 minut a obešla se bez placení a vystavení daňového dokladu :).
Cesta podle Google maps měřila 208 kilometrů a i s dojezdem až k Hance do Palm Meadows nám zabrala necelých devět a půl hodiny. Podél silnice stály za zmínku početné výrobny ručně pálených cihel. Cihly byly vyskládány buď do obdélníkových nebo kruhových pyramid a na pár místech zrovna probíhalo vypalování. I tady platí, co cihla to originál a také trochu odlišný tvar. Nelze se pak divit, že z takového materiálu postavit rovnou zeď je skoro nadlidský úkol.
Po přejezdu do Karnataky jsme najeli na dálnici a za půl hodinky dosáhli okraj Bangalore. Na dálnicích se stále až do 2. prosince neplatí mýtné, protože výběrčí pořád ještě nemají dost drobných bankovek na vracení zpět. Už je to skoro měsíc! Cesta do centra města pak zabrala v největší špičce další hodinu a půl. Nebylo snadné se s průvodčím domluvit, kam že to vlastně tenhle autobus až jede. Satellite, Majestic… Satellite, Majestic… obě tyto nádraží dělí skoro 20 kilometrů! Nakonec se náš řidič na jedné křižovatce domluvil s řidičem jiného autobusu, že on jede blíž k našemu cíli. A tak jsme za provozu přestoupili. Ukázalo se, že ta domluva ale trochu skřípala. Výsledkem nakonec bylo, že jsme se ocitli obtěžkáni zepředu i zezadu batohy uprostřed rušné šestiproudé silnice někde poblíž bangalorské Town Hall.
Ok, co se dá dělat! Doptali jsme se, že směrem k Indiranagar Metro Station by měl jet údajně bus 314. Většina autobusů ale žádné číslo neměla. Průvodčí vždy jen z okýnka vyřvávali kam přibližně jedou. Nebylo jim rozumět. Asi rozmlouvali v místním jazyce zvaném Kannada. To ale bylo celkem jedno, stejně jsme nerozuměli ani slovo. Takhle projelo během půl hodiny asi padesát autobusů, ale třistačtrnáctka žádná. Zachránil nás až jeden anglicky mluvící Ind, co chtěl jet přibližně naším směrem. Prý to zabere ještě tak 45 minut. Na stojáka a v narvaném buse po celodenním natřásání z Tiruvannamalai jsme toho začínali mít tak akorát plné zuby. V půl čtvrté jsme proto s ulehčením dopadli na rozvrzané židličky v Coffee Cafe pod stanicí metra a byli rádi, že můžeme na jednom místě čekat v klidu na Vijaye. Hančina řidiče. Metro je v Bangalore také zajímavá záležitost. Všude se chvástají, že mají “excellent city transportation system”, který čítá 55 moderních stanic na visutých pilířích. Všude v mapách jsou již zakresleny, ale v provozu je jich pouhých 5! Taková “potěmkinova vesnice” po indicku.
Ač jsme si ještě ráno plánovali, že po příjezdu do Bangalore Olča vyrazí navštívit Bharatha a já udělat nějaký “last minute shopping”, jsme teď rádi, že nemusíme už nikam. Ani na krok! Dobalíme, popovídáme s domácími a půjdu dospávat nahromaděné dluhy. Ráno se vyjíždí už v 5:30 na letiště. Tři lety v kuse přes Mumbai a Dubai zaberou celkem 20 hodin. Indické putování se tak pomalu uzavírá. Bylo tu nádherně, hekticky, divoce, živočišně i rozvážně a klidně. Díky za neopakovatelnou zkušenost. Goodbye India!
---
Po ranním letu z Bangalore jsme se začali kolem desáté snášet od moře přes plechové střechy slamů na ranvej letiště v Bombaji. Slamů proslulých svými drsnými podmínkami, chudobou, divokostí i násilím. Nuzné příbytky lemovaly většinu areálu letiště a začínaly jen necelý metr za vysokým plotem s ostnatým drátem. na straně letiště hlídkovali uniformovaní vojáci se samopaly v padesátimetrových rozestupech. Takhle si představuji scény, z kterých čerpali inspiraci třeba autoři filmu Milionář z chatrče nebo Gregory David Roberts, autor známé knihy Shantaram, jejíž děj se ve slamu také odehrává.
