5. 7. 2010

#32 – Oslava Dne Nezávislosti


Po ranním Wimbledonském finále jsme vyrazili na desátou dopolední do centra Jacksonu. Jako „správní Američané“ jsme jeli autem, protože všechno nad půl míle je přece daleko. Na naší obhajobu musím ale podotknout, že do centra to byly míle dvě.

V půl jedenácté měl začít „Parade“, slavnostní pochod městem. Vyklizené ulice od aut byly po obou stranách lemovány už před desátou davy přihlížejících. Většina diváků seděla v přinesených rozkládacích křesílkách, oblečeni byli z poloviny do kovbojkého - klobouky, rifle, košile, kožené vesty, jezdecké boty a z poloviny do čehokoliv, co na sobě mělo náznaky „Old Glory“ aneb americké státní vlajky. V každé boční ulici hlídkovaly vyšňořené policejní hlídky na koních a pomocnící Šerifa dbali na to, aby se dav držel na chodnících mimo vozovku hlavní třídy. Pořád jsem ale ještě nevěděl, co mohu očekávat v následujících minutách...

A pak to začalo... nejprve se objevili jezdci a jezdkyně na koních, kapela na valníku hrající americkou hymnu a po nich defilé snad všeho co má ve městě ruce a nohy. Alegorické vozy hasičů, dobrovolnických spolků, jednotlivých ranchů, divadelních ochotníků, pracovníků nemocnice i útulku pro psy, knihovníků, škol, sportovních klubů i politických stran, které celou akci pojaly jako jednu velkou předvolební kampaň. Kandidáti se usmívali jako sluníčka:).

Brzy jsme pochopili proč všechny děti postávaly na okraji ulice s prázdnými taškami. Ze všech aut začaly létat nejrůznější bonbóny, čokolády, drobné cetky, odznaky či samolepky – o vše se strhla mezi dětmi bitva a ani naše tři nezůstávaly pozadu. A tak po zbytek dne pak pochodovala Linda po městě s korálema kolem krku „I LOVE USA“, na tričku měla připnutu velkou placku „Volte Ann Ruth do Senátu Wyomingu“ a v ruce mávala vlajkou pruhů a hvězd. Byl na ni výborný pohled!

Celé promenáda na mě působila jako kombinace Prvního Máje a masopustního průvodu maškarních masek. Jeden nebetyčný rozdíl byl však v tom, že na všech kolemjdoucích lidech bylo vidět opravdové nefalšované nadšení a hrdnost na svou vlast a na to, že jsou Američané.

I odpoledne se neslo ve znamení pokračujících oslav - strávili jsme ho většinu ve sportovním areálu za městem, kde se střídaly v amfiteátru hudební kapely a pro děti byla připravena spousta atrakcí jako u nás o dětském dnu.

Hřeb celého dne ale pro nás nastal až večer. Zakoupili jsme lístky na pravé kovbojské Rodeo, které má ve Wyomingu a v Jackson Hole obzvlášť velkou tradici. Intenzivnímu programu od osmé do desáté večerní přihlíželo na tribunách arény možná patnáctset lidí – jízda na divokých býcích, chytání telat do lasa, krocení divokých koní, rychlostní závody na koních nebo akrobatické kousky na koňských hřbetech těch nejlepších kovbojů. Byla to opravdu struhující podívaná a jedinečný možná neopakovatelný zážitek. Nejen výkony kovbojů, ale i celková atmosféra – komentáře uvádějícího "speakera", pocty americkým vojáků sloužícím v zahraničních misích nebo také projevy úcty k nedávno zemřelým kovbojům v podobě „empty saddle“ defilé jejich koní v aréně – koní s prázdným sedlem již bez svého jezdce...

Dvacetiminutový závěrečný ohňostroj rozzářil noční oblohu nad sjezdovkami lyžařského střediska a pomalu usínající Linda nám dala jasně najevo, že čas je jít spát...

#31 – Územím Šošonů až do Jackson Hole


Poslední dva dny nás osud spolu s itinerářem cesty zavály do místa zvaného Jackson Hole, což v překladu doslova znamená „díra Jackson“. No, zas taková díra to ale není. Jedná se o docela malebné kovbojské městečko s lyžařským areálem v podhůří majestátných Grand Tetons. Leží v dolině ze všech stran obklopeno kopci, proto možná ta díra...

Než se ale začnu věnovat oslavám Dne Nezávislosti v Jacksonu, vrátím se ještě na skok k pátečnímu asi 150 mílovému přejezdu z Landeru. Ten totiž vedl nejdříve největší indiánskou rezervací ve Wyomingu nazvanou podle stejnojmenné řeky Wind River. Tu a tam byla k vidění pouze polorozpadlá stavení, dále ojedinělé více či méně prosperující farmy zejména v oblasti říček a potoků, také bohužel fungující Casina, v kterých novodobí indiáni asi tráví hodně času a pak taky řada nových kostelů různých církví, které patří k nejnovějším a nejzachovalejším stavbám v kraji vůbec.

Cestou jsme zastavili až v Dubois, jediném místě na celé „štrece“, kde se daly doplnit zásoby. Protáhli jsme svá přesezelá těla chvilkovou procházkou po typickém westernovém městečku a pokračovali rychle dál. Krajina se začala velmi proměňovat a jak jsme opustili území kmene Šošonů, objevily se překvapivě zajímavé rudé kaňony podobné těm z jižního Utahu, z oblasti Capitol Reef, kterou jsme projížděli před 2-3 týdny. Rozdíl byl pouze v tom, že zdejší krajina nebyla tak vyprahlá, ale díky docela mohutné řece bylo kolem silnice hodně bujné vegetace, na kterých se pásl dobytek a také stáda koní.

To už jsme se začali škrábat po 287 North nahoru na Togwoise Pass, necelých 10 000 stop nad mořem. Klikaté silnice nabízela opět (po kolikáté už!) nádherné výhledy do horských luk a zasněžených vrcholů hor a jen co jsme dosáhli nejvyššího bodu silnice, rozevřelo se před námi doposud asi nejhezčí panorama celé cesty – Grand Teton Range. Toto zhruba 30 mílové pohoří se zvedá z široké roviny bývalého ledovcového údolí (2300m n.m.), kterým dnes protéká jen Hadí řeka, až do výšky 4 197m nad mořem. Impozantní vrcholy Grand, Middle a South Teton zůstávají zasněžené celoročně.

Národní park jsme si prohlédli zatím jen z uctivé vzdálenosti asi 10 km ze „Scenic road“ 191 South, která kopíruje celý horský masív a nabízí neskutečné výhledy do hor přes rozkvetlé louky plné barevných květin a pasoucích se koní a bizonů. Do samotného parku se chystáme až v pondělí.

Jackson nám pár lidí doporučilo jako skvělé místo s atmosférou a pár lidí nás naopak odrazovalo, že je to tu trochu snobské... Každopádně víkend, kdy Amerika slaví „Nations Birthday“ aneb Den nezávislosti, vyšrouboval ceny motelů a hotelů v celém městě do závratných výšin, a tak po slušné chvíli hledání jsme zakotvili na dvě noci v Pony Express motelu za v porovnání s jinými přijatelných, ale pro nás zatím rekordních 130 dolarů na noc.

Přiznávám, že hlavním důvodem proč jsme tentokrát opustili stany a kemp byla televize a finále Wimbledonu s Tomášem Berdychem. Fandili jsme Tomášovi od samého rána, ale na Rafu to prostě tentokrát ještě nestačilo!