#50 – Poslední národní park Lassen Volcanic

Ráno jsem už od čtvrt na sedm udržoval oheň. Ne že by byla venku zima, to spíše naopak, ale sehnat jindy nedostatkové topivo bylo velmi snadné. Všude kolem stanů se povalovaly obrovské více než třiceticentimetrové šišky, takže jsem měl za pět minut nasbíráno tak na dvě hodiny topení. K snídani jsme proto udělali topinky na ohni a po sbalení stanů vyrazili na okruh po posledním národním parku.

První zastávkou byl krátký okruh k jezeru Summit lake, odkud nás ale zpátky do auta už po půl hodině rychle zahnala hejna všudypřítomných dotěrných komárů. Popojeli jsme dál k místu nazvanému Devastation area, což byla lesnatá náhorní planina posetá obrovkými balvany. Tudy se naposledy před 95 lety valila dolů do údolí 800 metrů široká lavina bahna, lávy, popadaných stromů a kamení. Je zajímavé vidět, jak se postupem času v oblasti příroda vzpamatovala a dnes je zas většina plochy opět porostlá lesem.

Po dalších deseti mílích jsme zaparkovali u nástupu k vodopádům Kings Creek Falls a vyrazili na asi pětikilometrový výlet. Sestupovali jsme za zvuků v dálce doznívající bouřky podél vcelku divoce padající říčky přes rozlehlé louky a následně úzkým kaňonem až k asi dvacetimetrovému vodopádů. Cesta byla ve stavu jako u nás v březnu – hodně bláta a místy stále ještě mnohá postupně tající sněhová pole. Myslím, že mnohá z nich letos už ani roztát nestihnou.

Vystoupali jsme na nejvyšší místo v parku, kudy vede silnice. To se nacházelo v sedle ve výši 8600 stop, kde začínala stezka na samotný vrchol Lassen Peak. Pětihodinový výstup, převýšení 600 metrů – to znělo lákavě, ale nejen Linda se na to moc příznivě netvářila. Tak jsme hoře jen z povzdálí zamávali a třeba ji pokoříme někdy příště.

Jen o kus dál se nacházela stále ještě zamrzlá jezera Lake Helen a Lake Emerald. U Lake Helen bylo dokonce uzavřené i parkoviště, protože na něm bylo stále přes metr sněhu. Po nezbytné koulovačce jsme začali sjíždět ven z parku, zastavili jsme jen u Sulfur muds, sírou smrdících, bublajících a vřících fumarol podobných těm, které jsme obdivovali před třemi týdny v Yellowstone. A pak ještě i ve Visitors centru u jižního vstupu do parku, kde jsme zvládli rychlý oběd a dvacetiminutový film o historii všech typů vulkánů na území parku.

Plánovali jsme dnes ještě absolvovat 200 mílový odpolední přejezd do Napa Valley, vyhlášeného vinařského údolí na sever od San Francisca. Ale pod vlivem horka a asi i dostavující se únavy jsme nakonec změnili plán. Zůstali jsme nocovat ve Williamsu v motelu asi napůl cesty na dálnice I5 dolů do Friska. Takže už ani nebudeme vybalovat stany. Dnešní noc byla tudíž, co se kempování týče, tou poslední.

#49 – Cestou z Oregonu zpět do Kalifornie

Teplá noc i teplé ráno zvěstovaly horký letní den. Očekávání se naplnilo do puntíku, kolem druhé hodiny odpolední ukazoval teploměr 103 stupňů Fahrenheita, to je asi 38 stupňů Celsia.

Dopoledne jsme proto nikam nechvátali. Rozhodli jsme se ještě před tím, než vyrazíme na 180 mílový přejezd k národnímu parku Lassen Volcanic, pořádně vymáchat v kempovém bazénu, dobýt všechny baterky (kamery, foťáku i naše vlastní) a děti chtěly také dokoukat nějaký film na kinotip.cz (už mají asi televizní absťák!).

Když se ráno nechvátá, pak je přece čas na pořádnou snídani. A tak jsme se rychle otočili do supermarketu, asi naposled rozžhavili pánvičku, osmahli cibulku do zlatova, přidali šunku, 6 vajec a dopřáli si poctivý ranní „hemenex“.

Brzy po dvanácté hodině jsme už překročili hranice Oregonu a Kalifornie a směřovali na jih po 97 South. Před námi se otevírala nádherná přírodní scenérie v okolí majestátné hory Mount Shasta, jejíž silueta byla vidět už z dálky 80-ti mil. Tato, po Mt. Rainier druhá nejvyšší hora Kaskádového pohoří, sice není národním parkem, přesto přitahuje pozornost jak turistů, tak v zimě hlavně lyžařů. Naposledy vybuchla v roce 1786, kdy její explozi zaznamenal i známý mořeplavec La Peruse. Od té doby hora spí a díky nadmořské výšce přes 4000 metrů je na ní také největší ledovec v kontinetální části USA – Whitney Glacier.

Ve Weedu jsme se napojili na Freeway I5 a pokračovali v západním objezdu hory Mt. Shasta. Blížili jsme se pomalu ke stejnojmennému jezeru klikatícímu se mezi skalami dobrých 20 mil, které se z pohledu z dálnice jevilo jako lákavá „recreation area“ ke koupání. My ale pokračovali v letním parnu dál až do Reddingu. Dobrali jsme jen benzín a pokračovali dnešních posledních 50 mil po 47 East do národního parku rozloženého kolem hory Lassen, vysoké 3187 metrů. Tato sopka je zároveň nejjižnějším vrcholem Kaskádového pohoří a je velmi zajímavá především tím, že od poslední ničivé erupce 19. a 22. května 1915 jsou v jejím okolí stále viditelné značné plochy zničené proudem lávy a následnou lavinou tajícího ledu, bahna a kamení.

Jelikož je dnes sobota, měli jsme opět trochu problém najít místo v kempu. V tom prvním u jezera Manzanita lake jsme ještě neuspěli, o 5 mil dál jsme ale už našli poslední volné místo v lesním Crags Camp, kde bylo celkem asi 40 kempovacích míst. Přítomnost kovových skříní na jídlo, takzvaných „food lockerů“, jasně signalizovala, že se opět nacházíme v oblasti obývané medvědy. Takže na noc dnes zase přenosíme všechno jídlo mimo auto, aby se některým z nás spalo o něco klidněji :).

V podvečer už jsme zvládli jen dvoumílový okruh zpátky kolem jezera Manzanita lake, odkud byl moc pěkný výhled na samotný Lassen Peak a vedle něj se tyčící jen o málo nižšší Eagle Peak. Na stezce jsme také vyrušili srnu s mládětem, pozorovali jsme je snad jen ze vzdálenosti necelých 15 metrů. Kromě večerní koupele v překvapivě teplém, ale bahnitém jezeře, jsme dnes už opravdu více nestihli...