Ráno jsem už od čtvrt na sedm udržoval oheň. Ne že by byla venku zima, to spíše naopak, ale sehnat jindy nedostatkové topivo bylo velmi snadné. Všude kolem stanů se povalovaly obrovské více než třiceticentimetrové šišky, takže jsem měl za pět minut nasbíráno tak na dvě hodiny topení. K snídani jsme proto udělali topinky na ohni a po sbalení stanů vyrazili na okruh po posledním národním parku.
První zastávkou byl krátký okruh k jezeru Summit lake, odkud nás ale zpátky do auta už po půl hodině rychle zahnala hejna všudypřítomných dotěrných komárů. Popojeli jsme dál k místu nazvanému Devastation area, což byla lesnatá náhorní planina posetá obrovkými balvany. Tudy se naposledy před 95 lety valila dolů do údolí 800 metrů široká lavina bahna, lávy, popadaných stromů a kamení. Je zajímavé vidět, jak se postupem času v oblasti příroda vzpamatovala a dnes je zas většina plochy opět porostlá lesem.
Po dalších deseti mílích jsme zaparkovali u nástupu k vodopádům Kings Creek Falls a vyrazili na asi pětikilometrový výlet. Sestupovali jsme za zvuků v dálce doznívající bouřky podél vcelku divoce padající říčky přes rozlehlé louky a následně úzkým kaňonem až k asi dvacetimetrovému vodopádů. Cesta byla ve stavu jako u nás v březnu – hodně bláta a místy stále ještě mnohá postupně tající sněhová pole. Myslím, že mnohá z nich letos už ani roztát nestihnou.
Vystoupali jsme na nejvyšší místo v parku, kudy vede silnice. To se nacházelo v sedle ve výši 8600 stop, kde začínala stezka na samotný vrchol Lassen Peak. Pětihodinový výstup, převýšení 600 metrů – to znělo lákavě, ale nejen Linda se na to moc příznivě netvářila. Tak jsme hoře jen z povzdálí zamávali a třeba ji pokoříme někdy příště.
Jen o kus dál se nacházela stále ještě zamrzlá jezera Lake Helen a Lake Emerald. U Lake Helen bylo dokonce uzavřené i parkoviště, protože na něm bylo stále přes metr sněhu. Po nezbytné koulovačce jsme začali sjíždět ven z parku, zastavili jsme jen u Sulfur muds, sírou smrdících, bublajících a vřících fumarol podobných těm, které jsme obdivovali před třemi týdny v Yellowstone. A pak ještě i ve Visitors centru u jižního vstupu do parku, kde jsme zvládli rychlý oběd a dvacetiminutový film o historii všech typů vulkánů na území parku.
Plánovali jsme dnes ještě absolvovat 200 mílový odpolední přejezd do Napa Valley, vyhlášeného vinařského údolí na sever od San Francisca. Ale pod vlivem horka a asi i dostavující se únavy jsme nakonec změnili plán. Zůstali jsme nocovat ve Williamsu v motelu asi napůl cesty na dálnice I5 dolů do Friska. Takže už ani nebudeme vybalovat stany. Dnešní noc byla tudíž, co se kempování týče, tou poslední.
Žádné komentáře:
Okomentovat