#19 – Netlač řeku, teče sama!

Dnešním dnem se naše měsíční cesta po Indii dostala do třetí a poslední dekády. První, rozkoukávací, začala v Delhi a Agře, kde jsme dostali hned na první dobrou pocítit ty nejsyrovější odstíny Indie. Po té pokračovala ve znamení pestrých barev majestátného maharádžovského Rajasthanu.

Druhá dekáda byla ve znamení marné honby za drobnými penězi, velmi poučného přežívání na samé hranici životního minima a přesunu do Bohům zaslíbené Keraly včetně jejích tajuplných backwaters. Následovalo palácové Mysore plné olejů a hedvábí a pak už pulsující Bangalore se svými obrovskými rozdíly mezi bohatstvím a chudobou.

Třetí dekáda po týdnech hektického cestování slibuje přinést výrazné zklidnění. Čeká nás dopředu plánovaných 8 dní v Tiruvannamalai. Na cestu jsme ráno vyrazili už v 8 hodin. Brzy jsme dosáhli hranici mezi Karnatakou a Tamil Nadu, kde jsme se zdrželi vyřizováním povolení ke vjezdu pro naše auto. Vztahy mezi oběma státy jsou poslední dobou velmi napjaté. Před pár měsíci se rozhořel konflikt o to, kolik kdo bude využívat vody z řeky Kaveri. Bohatší Karnataka ji během sucha na horním toku zadržovala příliš mnoho až do chudšího Tamil Nadu skoro nic nedoteklo. Místní farmáři utrpěli obrovské škody a velká část populace se dostala do existenčních problémů. Začaly potyčky, zapalování aut… vjet do Tamil Nadu jako dnes, bylo v září zhola nemožné.

Dálnici na Chennai jsme brzy opustili a sjeli na obyčejnou venkovskou silnici. Tak obyčejnou, že se často úplně vytratila a jeli jsme defakto jen po udusané hlíně a kamení. Také dopravní značení úplně chybělo, a tak jsme se během pětihodinové cesty (203km!) museli ptát asi pětkrát kolemjdoucích na cestu. Kolem jedenácté jsme zastavili původně jen na čaj u jedné chatrče při silnici. Nakonec ale došlo i na oběd. Indická rodina tam provozovala bufet a k jídlu připravovala Dosa - placky z rýžové mouky, s vajíčkem, které smažili na rozpáleném železném plátu. Pod ním topili normálně dřevem. Přestože to vypadá na první pohled jako palačinky, připravit ingredience na takovou rýžovou placku trvá až 12 hodin. Bílá hmota prochází fermentací a připravuje se den dopředu. K placce se podávalo kokosové chutney a další dva druhy omáček. Výhodou téhle bezlepkové stravy je, že se pořád cítíte lehce a nemáte tak zaplácaný žaludek. Bylo to vynikající a pro dva za 60 rupií!

Uvědomil jsem si, že stačí ujet pár kilometrů a jste zase v jiném světě, kde se mluví úplně jinou řečí. Indická vláda se sice snaží rozšířit Hindu vedle angličtiny jako další celoindický jazyk. Přestože je nejrozšířenější, tak pořád jím hovoří jen 180 miliónů lidí. V celé Indii je víc než 1600 různých jazyků. 22 z nich je oficiálních a používají se pro styk s úřady v jednotlivých státech. V Rajasthanu se převážně mluvilo Hindu, v Kerale zase jazykem Malayalam. V Karnatace je oficiálním jazykem Kannada a nyní, kdy jsme v Tamil Nadu, hovoří místní Tamilštinou. Indie je opravdový Babylón jazyků.

Kolem půl jedné jsme dorazili před bránu Sri Ramanasramam asi 2km jihozápadně od Tiruvannamalai. Tento Ashrám je zasvěcen uznávanému učenci jižní Indie, který je známý pod jménem Ramana Maháriši. Maháriši žil zhruba od svých 16 let na svazích zdejší posvátné hory Arunáčaly a již během svého života k sobě poutal svým učením tisíce následovníků. Věnoval se hlubokému poznávání sebe sama. Když v roce 1950 zemřel, jeho následovníci začali budovat a rozšiřovat místní duchovní komunitu až do dnešní podoby Ashrámu.

Do Ashrámu jsme napsali několik měsíců dopředu zda tu v tomto termínu můžeme pobýt. Dostali jsme kladnou odpověď a dnes po příjezdu i ubytování asi 300 metrů za branou Ashrámu. Pokoj i stravovování jsou prosté. Jsou také zadarmo, lépe řečeno za dar, který následně Ashrámu věnujeme. Překvapila mě velikost zdejší knihovny se širokou nabídkou spirituální a náboženské literatury. Pravé křídlo je věnováno dílu Ramany Mahárišiho v mnoha jazycích včetně  asi 10 knih v češtině (překlady od Jana Vacka). Levé křídlo pak nabízí literaturu týkající se hinduismu, budhismu, ale také yogy, ayurvédy a dalších disciplín. Viděl jsem i spoustu knih věnovaných Gandhímu, tak se docela těším až je budu moc v následujících dnech pročíst. Knihovna má otevřeno vždy 8-11 a 14-17 hodin.

V celém Ashrámu se pohybujete bosi. Denní program je dobrovolný ale na minuty přesně určený. Snídaně se podává v 7h, oběd v 11:30 a večeře v 19:45. Mezitím jsou pravidelná čtení z díla Mahárišiho v hindštině a angličtině, a různé obřady. K dispozici je tmavá meditační místnost, ale meditovat se dá prakticky po celém Ashrámu včetně zahrad. Jídlo se podává v “Dining hall” na banánové listy, u kterých se sedí na podlaze. Dnešní první večeře byl zážitek…. Ještě jsem neviděl během tak krátké doby nakrmit tolik hladových krků.

Na zemi byl vždy připraven prázdný list a a plecháček s vodou. Poutníci se rozesadili a lidé z kuchyně začali obíhat sedící a z kýblů v docela velké rychlosti začali kydat jídlo na připravené banánové listy. Nejdříve rýži a hned po té asi dva druhy omáček. Během několika málo minut měli všichni před sebou co jíst.

Na pár dní se teď asi odmlčím. Jednak zde není snadný přístup k wifi a pak také chci zažít život v Ashrámu trochu více do hloubky. Však ono to nějak vyplyne. Netřeba tlačit řeku, teče sama…

#18 – Den s Bharatem… going local!

Pokud si dáte v Indii s někým sraz na MG Road, nemůžete skoro nikdy udělat chybu. Každé město má totiž svoji MG Road. Většinou je to jedna z hlavních ulic a navíc někde v centru. MG asi nepřekvapivě znamená zkratku od jména velkého indického vůdce a myslitele Maháthmy Gándhího. I my s Bharatem jsme měli v sobotu kolem desáté sraz na bangalorské “emdží”, ale řidič Vijay nás vyplivnul před domluvenou kavárnou už v devět. Kavárna se jmenovala “A lot can happen over coffee”, ale bohužel se nepřihodilo vůbec nic. Kvůli neochotné a mizerné obsluze tak bylo místo snídaně jen jedno stejně mizerný kafe.

Naštěstí Bharat se objevil už za chvilku. Vzal nás jen kousek za roh na pravou indickou snídani. To ujdete sotva 100 kroků a masala čaj hned stojí místo 95 rupiíí pouhých 18! Dali jsme si rýžové “knedlíky” idly přelité kokosovou omáčkou a k tomu ještě pokrm nazvaný Best Bele Bhat. Podle jídelního lístku jsem čekal vařenou rýži se zeleninou, ale byla to spíš taková řídká čočka s rýží. Chutnalo to výtečně, přestože konzistence nebyla na pohled vůbec lákavá. Na start dne, který plánujeme celý prochodit po městě, to myslím byla docela odvážná až riskantní varianta.

Ale zpět k našemu dnešnímu průvodci. Bharat je přítel holandské části Olčiny rodiny a seznámili se za jeho studijního pobytu v Haagu. Je mu 29 let. Loni se vrátil do Bangalore, aby se postaral o svoji početnou rodinu, protože jeho otec zemřel. Má osm sourozenců. Bharat pracuje nyní v Bangalore jako sociální pracovník a vymýšlí právě projekt “STEPOUT” jak otevřít možnosti získání zahraničních zkušeností i pro další Indy - “get young people on the move”. Proto i příští týden odjíždí do Nepálu - vlakem z Bangalore a pak autobusy do Kathmandu to bude pořádný kus cesty. Barath sní o tom, že se jednou usadí někde ve východní Evropě, třeba v Bulharsku nebo RUmunsku a otevře si indickou restauraci, kde bude připravovat South Indian Food. Chicken curry prý umí vynikající.

První zastávkou na naší cestě městem byl Cubbon Park, pojmenovaný po jednom z bývalých karnatackých králů. Rozkládá se v centru města hned vedle obří budovy parlamentu a kromě spousty barevných květin a košatých letitých stromů mě v něm zaujaly gigantické bambusy. Odhaduji, že některé byly až přes 20 metrů vysoké. Park funguje jako úniková zóna před hlukem a nikdy neutichajícím shonem okolního města. Trochu podobně asi jako Central Park v New Yorku nebo třeba Lumpini park v Bangkoku. V zemi, kde stále ještě převládají domlouvané sňatky, není akceptovatelné, aby se zamilované páry scházely jen tak na ulici. A tak zákoutí parku slouží i jako místo na schovávanou před zraky třeba náhodně kolemjdoucích příbuzných, které by je dostaly do kulturních potíží. Mimochodem, velké části mladých, hlavně mimo města, ale domlouvané sňatky rodiči stále vyhovují. Je to pro ně totiž pohodlné. Rodiče jsou ti, kdo se snaží najít vhodného partnera. Mladí se pak rozhodují jestli toho, co rodiče vyhlédnou, chtějí nebo ne. I tohle už je samozřejmě posun proti době ještě o pár desítek let zpátky. A platí asi jen pro určité spíš vyšší kasty.

Ze čtvrti úřadů a univerzitích kempusů jsme plynule přešli do spleti úzkých ulic, kde začínal městský trh. Oproti menším městům byl opravdu divoký, hrající všemi barvami a… jedním slovem obrovský. Do mnoha zastrčených zákoutí bychom se bez Bharata vůbec neodvážili. On zase pro změnu říkal, že by se neodvážil do nejnižší třídy vlaku, kterou jsme mi jeli před časem z Delhi do Agry :). Ok, asi tedy budeme opatrnější…

Za celou hodinu, co jsme křižovali uličky prodejců všeho možného (bohužel zde ve městě ivčetně levných komerčních krámů), jsme nikoho jiného než Indy nepotkali. Procházeli jsme i “terminal” market, což je vlastně takový velkoobchod, kde si drobní stánkaři nakupují ovoce a zeleninu do svých vozíků, z kterých pak prodávají zboží dál po celém městě. Těmto vozíkům říkají anglicky pushkarts. Jsou to obyčejné čtyřkoláky na trochu vyšších kolech asi jako z favorita a nahoře je dřevěný pult na zboží. Vidíte je kolem sebe úplně všude.

Na tržišti mě jako první zaujaly hromady na chodníku vyskládaných učebnic přeprodávaných z druhé ruky. Zajímavý byl samozřejmě zase zeleninový trh, ten se asi neokouká nikdy. V centru Bangalore ho svou velikostí a barevností ale předčil trh květinový. Stovky košů plných nejrůznějších květů ostřikovali prodejci vodou z pet lahví, aby jim uchovali svěžest aspoň po dobu prodeje. “City Market” bylo první místo v Indii, kde jsem si tisknul tašku s penězi a doklady na prsa a nesundal z nich ruku ani na chvíli.

Ověřili jsme si, že se dá na ulici zasytit vynikajícím Thali za pouhých 50 rupií. Bharat nás vzal “na stojáka” kde jsme objednali dva talíře Thali o asi šesti miskách. Jako nejlepší jsem vyhodnotil fazolky s vaječnou omeletou a rýžový pudink jako sladkou tečku. Už jsme se naučili na závěr oběda neutralizovat pálivost jídla bílým joghurtem.

Poslední štací byla návštěva u Bharata doma. Cítím velký vděk, že nám dal možnost nahlédnout do míst na okraji jednoho z bangalorských slamů, kde stále se svoji rodinou přebývá. Obydlí sestávalo z pouhých dvou místností, defakto skoro prázdných. V zadní místnosti byla jedna kovová skříň, dvě police a postel, kterou využívala Barathova sestra. Přední menší místnost o asi 8 metrech čtverečních měla pouze dlážděnou podlahu. Ta sloužila přes den jako obývák a v noci na podlaze jako ložnice pro zbývajích 6 členů rodiny, kteří v domku stále žijí. Včetně Bharatovy matky. Před domem směrem do ulice se nacházel záchod a kuchyně s plynovou bombou. Největší rozdíl oproti našemu způsobu hromadění věcí, je skutečnost, že zde se žádné zásoby nepořizují. Potraviny se kupují ze dne na den. Stejně tak oblečení má každý dva tři kusy maximálně.

Bharat nám připravil čaj a asi třičtvrtě hodiny jsme si pak povídali v “obýváku”, kde v televizi na stěně běžel kriket Indie - Anglie. Přítomni byli o dva jeho bratři a také matka, ale komunikace mezi členy rodiny, tak jak je u nás zvykem, u nich neprobíhala. Řeší spolu jen praktické věci a konvezace je omezena na minimum. Každý se stará víceméně sám o sebe. Pozdravy, povstání při představování nebo zdvořilostní konverzace se nepovažují za nutné. “If respect is in your heart, that is enough.  You do not have to show it otherwise…” komentoval pro mě nezvyklou sitauci Bharat.

V půl páté jsme se s naším celodenním průvodcem rozloučili a za hodinu a půl se ocitli v odlišném časoprostoru. Přijali jsme na večer pozvání od Hanky a Honzou na slavnost Diwali Dhoom. V překladu to znamená něco jako “dozvuky svátku Diwali”. Největšího indického svátku světel, který skončil těsně po našem příjezdu na začátku listopadu. Popojeli jsme asi 15 minut autem a ocitli se na mega zahradní párty v jednom z expatovských komplexů ve Whitefieldu, který se jmenuje Ozone. Po odpolední návštěvě slumu s Bharatem to byl skok do jiné dimenze.

Celý večer se nesl ve znamení tanečních skupinových vystoupení dětí i dospělých, rezidentů z okolních obytných komplexů. Tanců klasických i kýčovitých bollywoodských. Možná, že ty lze už taky pomalu považovat za klasické. Vynikajícímu jídlu připravenému cateringem z místního Sheratonu se po týdnu strádání jen ztěží odolávalo. Pro jednou se prý může zhřešit. Však on nás následující týdenní pobyt v Ashramu dostane zase zpátky do latě.