31. 7. 2019

Den 6 – Přes Pico Ruivo na Pico Areeiro a zpět


Madeirskou klasiku na dva nejvyšší vrcholy ostrova jsme odkládali už pár dní, až bude lepší počasí. To ale jaksi nepřichází. V noci opět lilo. Ráno už sice neprší, ale je pořád ještě zataženo a nahoře v horách i mlha hustá tak, že by se dala krájet. Moc toho dnes asi neuvidíme. Nevadí, jdeme na to!
Teda vlastně spíš jedeme. Krátce po desáté vyrážíme autem do Achada do Teixeira, výchozího místa pro trek označený příznačně jako PR1. Achada do Teixeira se nachází ve výšce 1599m. My dole v Santaně bydlíme ve výšce 500m. Cesta nahoru autem na poslední parkoviště měří skoro 11 kilometrů a trvá serpentinami 17 minut.
Pokud i tady platí, co 100 výškových metrů, to jeden stupeň Celsia dolů, tak bude nahoře, až zaparkuju, docela pěkná kosa! Než se rozjíždím, koukám na teploměr v autě, který ukazuje venku 19 stupňů.
“No to bude nahoře tak osm!”
Pak přesměrovávám svůj pohled do zpětného zrcátka na obě dcerunky. Sedí spokojeně na zadním sedadle a jsou oblečeny, jako kdybychom vyráželi na pláž. Ajaj, no uvidíme….
A taky že jo! Nahoře byla pořádná kosa a ještě k tomu fučel vítr. Tak tohle fakt nepůjde. Sedáme zpátky do auta a jedeme přibalit další vrstvy. Pro jistotu přidávám do auta dlouhé kalhoty i já. Tahle otočka nám zabrala 40 minut. V 11 hodin konečně vyrážíme na tůru.

Z parkoviště vede nejdříve 2,3km dlážděný chodník až do sedla pod Pico Ruivo, nejvyšší horu ostrova, vysokou 1862 metrů and mořem. Fučí vichr zprava. Během pěti minut mi odlétá kšiltovka co se mnou vydržela před měsícem celé Pyreneje. Neměl jsem nejmenší šanci ji zachytit. Viděl jsem ji ještě letět tak 20m přes převis dolů vlevo do údolí a pak se mi nenávratně ztratila. Chtěl jsem se po ní vrhat bezhlavě po hlavě, ale dcerky mě pevně zadržely :).
Vylezli jsme na vrchol Pico Ruivo a spolu s davy čekali, zda se rozpustí aspoň na chvíli mlha a umožní zamířit miniobjektivy mobilů někam do údolí. Tu a tam na okamžiky přece jen probleskly výhledy směrem na jížní stranu ostrova. Nacvakali jsme také pár fotek a sešli zpátky do sedla. Potkali jsme tam už potřetí zájezd Moraváků, co s námi přiletěli v pátek stejným letadlem. Už se zdravíme jako staří známí.

Oni vyšli ráno výrazně dřív než my. Autobusem se vyvezli na Pico Areeiro a odtud pokračovali pěšky až sem pod Pico Ruivo, kde jsme se teď potkali. Tenhle nádherný trek měří sice jen 5,4km, ale celkové převýšení je 850 metrů. My na rozdíl od nich půjdeme tam i zpět.
Nejdříve jsme zklesali do 1500 metrů. Cesta se klikatila úbočím hor a místy už vedla po úzkých římsách vytesaných ve skále. Pořád ale vedla po chodníku vyskládaném z placatých kamenů a byla v celé délce jištěna dvojitým ocelovým lanem ve výši zábradlí. Jeden pán to nazval feratou pro vozíčkáře. Ano, nebylo to zrovna citlivé, ale fakt je, že to vystihovalo jak dokonale tu je stezka upravena. Neznám žádné jiné pohoří, kde by takto exponovaná cesta byla zároveň tak precizně jištěna. Ani nechci domýšlet, kolik to muselo stát energie, času i peněz.
Cesta vedla velmi exponovaným terénem. Často jsme šplhali nahoru a dolů po strmých schodech nebo žebřících. Jak jsme se blížili k Pico Areeiro (1818m), museli jsme projít i celkem pěti tunely skrz skalnaté masívy. Dva byly krátké, dva dlouhé přibližně 100 metrů a ten nejdelší asi 200 metrů. Světlo na konci všech tunelů bylo vidět, a tak se to nechalo zvládnout i bez rozsvícených čelovek.
Na posledním kilometru vedla cesta místy po velmi úzkém hřebenu. Neměl víc než dva metry šiřky. Po obou stranách byly hluboké srázy a tak jsem i já byl rád, že jistící lana byla už po obou stranách. Vůbec jsem se nestyděl se jich občas přidržovat.
Na Pico Areeiro se dá od jihu vyjet autem. To trochu degraduje to úsilí, které musí člověk vynaložit, aby se tam doplahočil ze strany severní. Na vrcholu je kromě restaurace také astronomická observatoř s velkým dalekohledem.
Klára s Lindou se oddělily někde za půlkou cesty, a tak jsme pokračovali jen sami dva s Aničkou. Matěj nás opět jistí jen z tepla domova. Noha mu zatím moc pohybu nedovoluje.
Zpátky už jsme věděli, co nás přesně čeká, a tak jsme to s Ančou trochu napálili. Těch 8 kilometrů jsme dali za hodinu a půl. Ve skalnatém terénu, po úzkých římsách a v prudkých komínech s vysokými stupy a žebříky to byl myslím velmi slušný výkon.
Tahle etapa se asi nedá vynechat, když člověk přijede na Madeiru s cílem trekovat. Tam a zpět měří 18 kilometrů a pokud je umocněna výhledy, rozhodně stojí za zařazení do plánu cest! Bez ohledu na to, že v horách určitě nebudete sami. Nápad jako vy mají denně stovky dalších lidí.




Den 5 – Na Orlí skálu a pobřežím do Sao Jorge


Tak se nám to tady trochu zamotává. Matěj večer znovu vyběhl až na Pico Ruivo. V tom lijáku nám to všem přišlo trochu přes čáru. Kdyby se nic nestalo, tak to přejdeme bez řečí. Ale ono se stalo. Asi kilometr před cílem, vlastně už skoro „doma“, mu to na šotolině podjelo, hodil kotoul a při něm padla kosa na kámen. Teda ne kosa, ale koleno. Ještě s tím doběhl domů, ale víc už to nešlo. Kůže mu visela odtržená dolů a z kolena čouhala obnažená čéška.
„Kamaráde, tak to je na šití. Pojď si to vymejt a jedem...“
Naštěstí urgentní příjem na středisku v Santaně zavíral až v deset večer. Lékař, co měl službu už byl v riflích v civilu. Ale když tu ránu viděl, hodil na sebe znova plášť a tu čéšku Matějovi šesti stehy přikryl.
„No pain, no pain?“ byla jediná doktorova komunikace v angličtině, když to zašíval. Ale zaplať Pánbůh za to. V lékárně jsme přibrali balení antibiotik.
„Tak a teď si můžeš dát nohu na špalek a kochat se výhledem z okna frajere!“
Myslím, že ho to v noci docela bolelo. Všichni jsme si ráno trochu přispali a jen ve čtyřech bez Matěje začali plánovat výlet na dnešní den.
„Hele doposud jsme chodili jen rovinky podél levád. Když nás dneska nebude Matěj zdržovat, tak bychom mohli dát konečně nějaký pořádný kopec, co vy na to?“ nadnesl jsem dámské části výpravy.
Můj pokus o humor se nesetkal s úspěchem. Přesto jsme vyrazili ze Santany směrem na Porto de Cruz zase jinou klikatící se úzkou silničkou. V údolí jsme odbočili vlevo na Penha de Águla a po kilometru do prudkého kopce přistáli v malé vesničce na úpatí Orlí skály. Ta se tyčí do výšky 590 metrů nad mořem.
Zaparkovali jsme a vyrazili přes políčka a zahrádky místních zemědělců nahoru. Čekalo nás 440 metrů převýšení na vrchol. Cesta vedla velmi úzkou pěšinou. Nejdříve místy po holé skále, horní dvě třetiny už vedly lesem. Prodírali jsme se kapradím, ostružiním i bambusovými porosty. V horních partiích je vystřídal eukalyptový les. Příležitostně jsme se sytili dozrávajícími ostružinami a využívali pauzy k otáčení dozadu a k výhledům na oceán.
Vrcholu jsme dosáhli za hodinu a půl svižné chůze. Cestou jsme potkali jen skupinu francouzkých turistů a jeden německý pár. Dali jsme jen lehkou svačinu v podobě několika nektarinek a otočili se na sestup. Dolů to šlo o poznání rychleji. Museli jsme však být opatrní, protože hliněný terén byl po dešti mazlavý a velmi kluzký.

Ve spodních partijích Orlí skály rostlo divoké víno. Některé hrozny se už vybarvovaly pěkně do modra. Vyzkoušeli jsme je a chutnaly opravdu sladce. Pár jsme jich natrhali i na pozdější svačinu, naskákali jsme do auta a vyrazili asi 15km na západ po severním pobřeží směrem na Sao Jorge.
15km v místních podmínkách zabere víc než půl hodiny. Ta stoupání a klesání jsou brutální. Jednička a dvojka jsou najčastěji používané rychlosti. Odbočili jsme na Calhau a po dvou kilometrech dojeli až na úroveň oceánu.
Tohle místo bývalo v dávných dobách významným ostrovním přístavem. Do moře se zde vlévá sladkovodní říčka a i údolí je vcelku otevřené do vnitrozemí. Dnes jsou zde pouze dva domy, dvě zříceniny, starý kamenný most a umělé sladkovodní jezírko oddělené od oceánu hrází z přírodních valounů. V něm se koupalo pár nadšenců co si dávali pauzu během tůry.
Dali jsme si rychlý oběd na pláži a vydali se na pobřežní stezku směrem na Sao Jorge. Cesta se rychle zaryla do skály a nastoupala tak třicet, čtyřicet metrů nad hladinu. Byla úzká tak dva metry a dlážděná přírodními kameny. Historicky plnila roli spojnice do okolních osad k dopravě zboží z přístavu. Dnes ji od srázu dolů k hladině oceánu odděloval jen tu a tam porost křoví a bambusu. Asi po kilometru a půl jsme se museli otočit, protože dál byla cesta nebezpečná. Visuté mostky byly poničené příbojem a pokračovat by bylo za hranou rizika. Turisté to otáčeli všichni. Dál jsme viděli projít jen několik místních rybářů.
Vrátili jsme se tedy k autu a s malou zajížďkou přes Sao Jorge jsme směřovali zpět do Santany. Museli jsme ještě stihnout zavést Matěje do nemocnice na převaz.
Když bude zítra konečně rozumné počasí a nebude pršet, vypravíme se v Matějovo stopách na Pico Ruivo a Pico Arieiro tentokrát my. Budeme opatrně našlapovat a asi i dolů půjdeme pomaleji než tempem 3:30 na kilometr...




29. 7. 2019

Den 4 – Ribeiro Frio a Leváda do Furado


Vyjít dneska na Pico Ruivo by se samozřejmě nabízelo. Ale když tam byl Matěj neplánovaně už včera večer, tak to necháme na jindy. Takže kam vyrazíme dnes?
Listuju ráno tištěným Průvodcem Madeiry od Freytag&Berndt a zrak mi ulpěl na vesničce jménem Ribeiro Frio. Je od nás vzdálená jen pár kiláků, ale podle Google maps to autem trvá 40 minut? To bude asi slušná rallye!
Vyrážíme po deváté a schválně se vyhýbám hlavní silnici. Padáme tak nejdříve po úzké silničce někam k Faial. Před námi se otevírá úžasný výhled na oceán! Pak kličkujeme opět nahoru přes Lombo Galego do chřtánu hor, někam kde tuším Ribeiro Frio. Najednou nás v ostré zatáčce zastavuje sličná policajtka. Beze slov, jen mezinárodním znakem pro oddychový čas nám naznačuje, že si máme dát pauzu. Nechápeme proč, ale nejsme první, kdo tam u uzavřené silnice stojí v naplatém očekávání co se bude dít.
Najednou se přiřítí obrovskou rychlostí a za přišerného řevu motoru závodní auto pro rallye závody. Vždyť jsem říkal, že to dneska bude rallye! Silnička je široká tak pět metrů, přesto na ní jezdec před policajtkou vyšvihne bravurní hodiny a otočí auto smykem do protisměru. Chvilku čeká a pak s obrovskou akcelerací zmizí ve vteřině zase zpátky v kopci. Policajtka něco ověřuje ve vysílačce a za chvíli na nás mávne, že můžeme jet za ním.
No teda! Frajer si tu asi pronajme veřejnou silnici na trénink a asistuje mu u toho policie. To je hustý. Doufám, že se dobře domluvili a on se teď znova nevyřítí proti mně v protisměru! Kopec je místy tak prudký, že jedu jen na jedničku. O nějaké akceleraci se v mém případě nedá moc mluvit.
Zaparkovali jsme v Ribeiro Frio a vlezli zvědavě do místních pstružích sádek. Před námi je další zájezd Čedoku, tentokrát odněkud z Horní Dolní. Radši ani neotvírám pusu, že mluvím stejnou řečí.
Necháme zájezd za sebou a mizíme rychle na levádu do Furado, která vede odtud do Portelly. Je dlouhá asi 11 km. Prvních osm vede po rovině podél levády. Poslední tři kilometry pak prudce z kopce do údolí sklesají asi 370 výškových metrů. Cesta je hodně podobná té včerejší. Leváda je nově opravená. Je to vlastně skoro celou trasu hluboká betonová vana s 15cm širokými stěnami. Místy je stezka široká, jinde opět balancujeme jen po stěně kanálu široké 30 centimetrů.
Na trase je dnes jen několik málo tunelů. Většinou ne delších než deset metrů. Srázy jsou tak 200 metrů vysoké a údolí pod nimi se otevírá směrem k Porto de Cruz, kde jsme byli v sobotu. Zleva vykukuje za horizontem Orlí skála, dominanta severního pobřeží Madeiry.
Po půl jedné jsme došli až k hájence Lamaceiros ve výšce 780m. Za 9km jsme sklesali jen 80 metrů. Z toho celých sedmdesát na posledním půl kilometru. Jinak je to naprostá rovina.
Dali jsme oběd a rozhodli se dál do Portelly nepokračovat. Otočili jsme se na zpáteční cestu a zleva viděli, jak se rychle natahuje od oceánu oblačnost. Během deseti minut začalo mrholit. Během dalších deseti minut už slušně pršelo. Ty předpovědi tady zatím moc nevycházejí!
Zpáteční cesta tak byl skoro běh, v kterém překvapivě dominovaly Klára s Lindou. Čekaly tak na nás chvíli u kavárny v Ribeiro Frio, než jsme dorazili my. Přidali jsme se k nim na cheese cake a capuccino. Už to vypadá na založenou tradici.
Vracíme se zpátky do apartmánu. Je skoro pět. Dáme po zbytek dne relax. Stejně se v tom dešti moc jiných věcí dělat nedá. Teda až na Matěje. Ten opět vybíhá i do deště oblečen do své ultramaratónské výbavy. Je skoro osm večer a Matěj už je v terénu tři hodiny...



Den 3 – Levády Caldeirao Verde a Caldeirao de Inferno

V průměru bývá na Madeiře v červenci a v srpnu nula deštivých dní. Nejvíce jich je v lednu, dvanáct. Doufám, že tu teď nemají leden. Celou noc leje jako z konve a nevypadá to ani v sedm hodin ráno, že by chtělo přestat.
I v Santaně byly včera večer slavnosti jídla. Ale protože jsme dost vysoko nad městem, tak do našeho apartmánu hluk koncertování nedoléhal. Za to půlnoční ohňostroj ano. To byly rány jak u Verdunu. Kolem jedné mě probrala ze spánku ještě velmi vášnivá hádka celého příbuzenstva vedle v sousedství. Vystrčil jsem hlavu ze dveří zjistit co se děje a radši jsem rychle zase zalezl, abych náhodou taky jednu nekoupil.
Koupit jsme naopak měli více pečiva. A taky čaj a kafe. Ti tři pubertální a postpubertální hladovci stačili večer všechno vyluxovat. Takže na ráno toho už moc nezbylo.
Včera jsme dost přejížděli v autě, tak dneska dáme něco poblíž. Necelých 5km od apartmánu je Parque Florestal Pico de Pedras. Popojíždíme tam, auto necháváme na parkovišti pod kempem a podél místní levády vyrážíme směrem na Queimadas. To je startovací místo pro levádu Caldeirao Verde, jednu z nejznámějších na ostrově.
Ještě než jsme zaparkovali, dohonili jsme do kopce výletní autobus. Chvíli jsme se za ním vlekli. Odbočoval stejně jako my. Než jsme si vyndali batohy z auta, vyvalilo se z autobusu asi 25 turistů. A světe div se, všichni mluví česky. Kráčíme tedy chvíli ve štrůdlu jako na Václaváku a snažíme se ten dav předejít. Jde to docela snadno, protože většina z nich fotí každou kapradinu, o kterou cestou zavadí.
Za kilometr a půl jsme v Queimadas. Obcházíme moc hezkou stylovou kavárničku a informační centrum a nastupujeme na stezku vedoucí k levádě Caldeirao Verde. Moc lidí před námi zatím nejde, a tak se na úzké pěšině s nikým netlačíme. Zpátky to bude asi horší. Cesta je perfektně jištěná po celé délce zábradlím s ocelovým lanem. Je to asi dobře. Když občas mlha dovolí a vidím ty dvouset a více metrové kolmé srázy dolů do kaňonů pod námi, tak jsem moc rád, že tam to lano je!
Leváda je doslova zasekaná do skály. Vybudovat ji musela být před staletími strašná dřina! Cekem je na ostrově víc než 2000 kilometrů těchto zavlažovacích kanálů. První začali budovat otroci přiváženi z Afriky krále Jindřichem už v roce 1452. Dodnes se využívají k zavlažování polí s cukrovou třtinou a jinými plodinami. Hlavně vinohradů, zeleninových plantáží a ovocných sadů.
Leváda má minimální sklon, ale vody v ní proti nám proudí dostatek. Zhruba tak 15cm vodního sloupce v půl metru širokém kanálu. Neuvěřitelně se klikatí a kopíruje členitý terén. Místy je pěšina úzká jen 30 centimetrů. Celou dobu vede bujnou vegetací. Skoro se dá říct, takovou džunglí jak někde v subtropech nebo třeba v severním Thajsku. Připomíná mi to Maesa Valley nad Chiang Mai.
Na trase je také několik tunelů. V těch potřebujete čelovku. Jsou vysoké tak 150 až 200 cm, široké přesně na levádu a dva opatrně se vyhýbající jedince. Ke kaldeře Verde jsme došli po rovině asi za 2 hodiny. Z výšky ještě tak 100 metrů nad námi padal dolů po stěnách slabý vodopád. Kaldera je široká tak 70 metrů a ze tří čtvrtin kruhovitě uzavřená okolními horami. Dole je pod vodopádem jezírko, kde se dá i smočit.
Odtud se buď můžete vrátit nebo ještě pokračovat asi hodinu ke Caldeirao de Inferno. První část cesty je obdobná. Ale po 20 minutách začnou úzké schody stoupat prudce nahoru tak o 200 metrů výš. Dostanete se k další levádě a několika docela dlouhými temnými tunely pokračujete až k samotné kaldeře de Inferno v samém konci údolí. V tunelech bylo docela dost bahna a kromě čelověk jsme si přisvěcovali i mobilními telefony.
Ke druhé kaldeře už s ohledem na náročnější výstup tolik turistů nesměřovalo. Koncový skalní válec byl ale podobně impozantní. Škoda, že jezírko při jeho úpatí bylo zpola vyschlé a zpola plné žabince.
Cestou zpátky se trochu rozjasnilo nebe a konečně se vylouply i pěkné výhledy na okolní hluboká údolí prorostlá hustou bujnou vegetací. Také na vzdálené horské vesničky a nekonečnou plochu Atlantiku ještě dál za nimi. Stavěli jsme často na fotografování, ale jinak jsme šlapali v hodně ostrém tempu. Celkem nám výlet zabral asi 6 hodin a ušli jsme 22 kilometrů
V Queimadas v té pěkné kavárně s doškovou střechou jsme se odměnili kávičkou a tvarohovým dortem, všude kolem nás seděli samí Češi. Dole v Santaně jsme udělali větší nákup a na apartmánu dali chvilku pauzu, než vyrazíme na podvečerní slavnost zpátky do centra městečka. Matěj se od nás odpojil a šel sám na výběh někam zpátky do kopců.
V Santaně pokračovaly večer svatoanenské slavnosti. Myslím podle výzdoby, že byly spojené i s dožínkami. Na návsi na pódiu vyhrávali harmonikáři. Celá vesnice byla bohatě vyzdobena bezpočtem barevných květů. Ochutnali jsme typický madeirský bílý chléb promazávaný česnekovobylinkovým máslem. Ten se tu prodává na každém rohu jako u nás párek v rohlíku.
Když jsme se skoro v devět hodin vrátili, asi 10 minut po nás přiběhl i Matěj. Za něco málo přes dvě hodinky měl v nohách 22 kilometrů a převýšeni 1600 metrů! Je to prostě magor. Nahoru šel kilák za osm minut a dolů kilák za pět minut. Vyběhl totiž až na vrchol Pico Ruivo, nejvyšší horu Madeiry vysokou 1872 metrů.





27. 7. 2019

Den 2 – Poloostrov Saint Lorenzo a pobřežím nad Porto de Cruz k Levádě de Canichal

Začneme zvolna. Hlavně nepřepálit začátek. Snídaně pěkně na půl devátou. Matěj už je zpátky z ranního výběhu na Pico do Facho a přidává se k nám. 322 metrů strmě nahoru k vysílači na městem je docela slušná rozcvička.
My ostatní dnes cvičíme jen u kávy s citrónovou bábovkou. Probíráme plán na první dovolenkové dopoledne. Logicky se nabízí vyrazit na nejvýchodnější výspu Madeiry, poloostrov Saint Lorenzo, který je nejblíž.
Hážeme zavazadla do auta a vyrážíme. Cesta na výchozí parkoviště k trase, značené jako PR8, trvá jen 12 minut. I za tu dobu projedeme 4 tunely. Tenhle ostrov bude asi tunely provrtaný skrz na skrz.
Vereda da ponta de são lourenço není pro Madeiru úplně typický trek. Jestli se tomuhle ostrovu přezdívá zelený ráj Atlantiku, ostrov květin a já nevím jak ještě, tak tady na východním pobřeží to je jen vyprahlá skalnatá, prašná a větrná krajina. Skoro bez vegetace. Jen tu a tam pár kaktusů a sukulentů. Od oceánu vane neustále silný vítr a do skal hluboko dole pod námi buší mocný příboj. Vysoké vlny se tříští o kolmé skalnaté stěny z velmi tmavé horniny.
Stezka patří mezi ty frekventovanější. Ráno cestou na vyhlídku na skálu nad rangerskou stanicí Sardinha předbíháme jen pár lidí. Odbočujeme na několik vyhlídek na členité pobřeží lemované bezpočtem skalních věží v podobě takových miniostrůvků. Jeden vypadá velmi podobně jako James Bond Island na thajském Krabi. Stanici správců přírodního parku s Coffee shopem jen míjíme a škrábeme se dál nahoru. Směrem na východ je před námi vidět maják. Ten už není na poloostrově, ale na samostatné ostrově, takže se na něj suchou nohou dojít nedá. Asi o 20 km dál v oparu vykukují tři ostrovy, které dohromady tvoří Ilhas Desertas. Přírodní rezervaci, která je pustá neobydlená a turisté se mohou k ostrovům pouze přiblížit pozorovat ptáky.
Cestou zpět se proti nám už valí davy turistů. Lehounce krápe. I když si nejsem jist, zda se nejedná o tříšť z příboje vynesenou vichrem až na stezku k nám nahoru. 4 kilometry docela letíme. Nohy se nám už zase rozbíhají.
Díváme se po pobřeží zpět na jih a vidíme zátoku Machico, kde jsme dnes nocovali. V téhle zátoce přistál poprvé roku 1419 i objevitel Madeiry pro západní svět, portugalský mořeplavec João Gonçalves de Zarco. Zpoza skály co chvíli vyletí obrovské letadlo a vznese se rychlým manévrem vpravo nad oceán. Burácení motorů je slyšet těch 7 kilometrů až k nám. Je to impozantní podívaná, podobně jako na přistávací manévr, kdy se zde každé letadlo musí otočit těsně nad vodní hladinou a 180 stupňů, během pár vteřin dosednout na samý okraj přistávací dráhy a začít okamžitě prudce brzdit, aby na druhém konci stačilo včas zastavit. Byl to včera zážitek!
Pokračovali jsme v naší krasojízdě dál podél severního pobřeží až do městečka Porto de Cruz. To se nachází pod impozantní Orlí skálou, která se tyčí rovnou z moře do výšky 590 metrů. Přímo pod skálou v celkem úzké zátočíně s kamenitou pláží předváděl své umění v příbojových vlnách osamělý bodysurfer. Z druhé strany skalnatého výběžku byly vybudována umělá koupaliště se slanou vodou. Stálou hladinu vody v nich udržovaly rovnou vlny, co se tříštily o břeh a zalévaly tak bazén pravidelnou sprškou. Městečko jsme proši asi za 20 minut.
Navštívili jsme ještě historickou výrobnu rumu. Značka Rum 970. Zaujalo mě, že první cukrovou třtinu začali na ostrově pěstovat už v roce 1425. Pouhých 6 let po objevení ostrova. Celý ostrov má 741 kilometrů čtverečních. To je asi jako dvě Prahy. A na celých 172 kilometrech se i dnes pořád třtina pěstuje. Jsem zvědav, zatím jsme ji moc neviděli.
Odpoledne jsme vyrazili na pobřežní stezku směrem na východ do Canichal. Vyjeli jsme autem do vesničky Larano. Po chvíli našli místo tak na jedno auto, abychom nepřekáželi provozu. I když nepředpokládám, že by se tam na slepé štěrkové cestě někdo s autem ještě dneska objevil.
Pěšina tak akorát na dva lidi se klikatila ve výšce asi 250 metrů nad hladinou oceánu. Byla zařiznuta do strmé skály a většinou jištěna jen křovisky. Kde chybělo křoví, tam bylo nataženo ocelové lano jako zábradlí. Občas křoví vystřídaly dozrávající ostružiny, které aspoň pro mě částečně nahradily chybějící oběd. Dcerky čím dál víc dávaly najevo, že trpí hladem a tak jsme se s Matějem vrátili během asi 4km pro auto a objeli to spodem naproti dámské části výpravy, která sešla nad Manicho podél levády de Canichal.

V Manicho jsme v podvečer vzali útokem místní supermarket, naplnili auto pod střechu poživatinama všeho druhu a vyrazili zpět přes Porto de Cruz až do Santany. Vlastně asi 2km nad ní, do hor, kde máme na 5 dní pronajatý apartmán. Pro dnešek to stačilo – každý si děláme sólo večeři ve stylu co dům dal, díváme se na závěrečnou ostrou etapu Tour de France a plánujeme kam vyrazíme zítra. Do hor!


Den 1 – Přistání ve Funchalu a nocování v Machico


Někdy v lednu jsme začali plánovat letní dovolenou. Chtěli jsme vybrat destinaci, kde jsme ještě nebyli. A taky nakombinovat více aktivního pohybu v podobě horské turistiky s méně poflakování někde u jezer nebo u moře. Seznam se zúžil nakonec na čtyři místa – Gruzii, Madeiru, Reunion a Skotsko. Všechny zněly lákavě! Tak kam vyrazíme?
Gruzie moc o poflakování není. Reunion daleko a tak jsme ho odsunuli na příští rok. V Skotsku podle některých moc prší. A kde teda neprší skoro vůbec?
Volba padla na Madeiru. Zabukovali jsme letenky na 12 dní s tím, že půjdeme přechod ostrova ze západu na východ. Rozplánovali jsme těch 100+ kilometrů na 7-8 dní s tím, že se pak na poslední 4 dny před odletem vyvalíme někde „v rezortu“ a dáme pár dní relax.
V průběhu jara náš původní plán postupně erodoval. Zejména ženská část výpravy nám do toho přechodu ostrova začala házet vidle. No jo no. Naštěstí jsme se s Matějem teprve před třemi týdny vrátili z 30-tidenní GR11 přes Pyreneje. Tam jsme si užili plné polní a spaní na divoko dosyta. A tak nám vlastně návrh nechat stany tentokrát doma a podnikat na Madeiře jen jednodenní výlety z různých míst ani moc nevadil.
Na svatou Annu jsme sedli v poledne na Ruzyni do letadla a před pátou přistáli ve Funchalu. Posádka kapitána Petra Jirmuse zvládla celý let a hlavně přistávací manévr na jednom z nejnebezpečnějších letišť světa naprosto bravurně. U nás jsou prý jen dva piloti s certifikací zde přistávat. Do roku 2004 sem létali jen malá letadla, Až když prodloužili přistávací plochu na současné 2,2 km, tak se sem dostanou i třeba Boeingy 737. Dráha je vystavěna z větší části na visutých pilířích vysokých odhadem 30 metrů. Jiná možnost nebyla. Na celém ostrově není žádná rovná plocha.
Vyzvedli jsme si v Budgetu rezervované auto. Ukecali jsme upgrade na větší bez navýšení ceny, ale i tak je to jen Nissan qashqai s motorem 1.6. Větší auta na ostrově nejezdí. Po pár kilometrech jsme pochopili proč. Prudkost a úzkost místních silniček zároveň jednoznačně hovoří ve prospěch malých vozítek. Lépe se vyhýbá, parkuje. Jen s akcelerací je to horší. Už dlouho jsem nejezdil tolik na jedničku jako tady.
Zaparkovali jsme v centru třetího největšího městečka Machico. Přímo před hotýlkem Amaro jen pár metrů od přímořské promenády. Na té večer začíná týdenní gastrofestival, a tak o dobré jídlo nebude nouze. To by ale nesměly být s námi vyhládlé dcerky. Počkat do osmé bylo nad jejich práh trpělivosti. Zapadli jsme proto do první zahradní restaurace. Naštěstí jídlo bylo luxusní i zde. Zejména lososové steaky, udělané jednoduše jen se zeleninovou přílohou, překypovaly na první pohled čerstvostí.
Odpadli jsme zmoženi a znaveni cestou večer velmi brzy. Hlasitá hudební produkce však pod našimi okny vyřvávala naplno až do půl třetí ráno. Byl to hustej nářez! Průběžně jsem se probouzel a zase usínal. Když jsem konečně zabral, vystřídaly muzikanty v půl páté ráno uklízecí čety. S fukary na listí dělaly snad ještě větší rámus nez hlasitá muzika. To nám to pěkně začíná!