Tak se nám to tady trochu zamotává. Matěj
večer znovu vyběhl až na Pico Ruivo. V tom lijáku nám to všem přišlo
trochu přes čáru. Kdyby se nic nestalo, tak to přejdeme bez řečí. Ale ono se
stalo. Asi kilometr před cílem, vlastně už skoro „doma“, mu to na šotolině
podjelo, hodil kotoul a při něm padla kosa na kámen. Teda ne kosa, ale koleno.
Ještě s tím doběhl domů, ale víc už to nešlo. Kůže mu visela odtržená dolů
a z kolena čouhala obnažená čéška.
„Kamaráde, tak to je na šití. Pojď si to
vymejt a jedem...“
Naštěstí urgentní příjem na středisku
v Santaně zavíral až v deset večer. Lékař, co měl službu už byl
v riflích v civilu. Ale když tu ránu viděl, hodil na sebe znova plášť
a tu čéšku Matějovi šesti stehy přikryl.
„No pain, no pain?“ byla jediná doktorova
komunikace v angličtině, když to zašíval. Ale zaplať Pánbůh za to. V
lékárně jsme přibrali balení antibiotik.
„Tak a teď si můžeš dát nohu na špalek a
kochat se výhledem z okna frajere!“
Myslím, že ho to v noci docela
bolelo. Všichni jsme si ráno trochu přispali a jen ve čtyřech bez Matěje začali
plánovat výlet na dnešní den.
„Hele doposud jsme chodili jen rovinky
podél levád. Když nás dneska nebude Matěj zdržovat, tak bychom mohli dát
konečně nějaký pořádný kopec, co vy na to?“ nadnesl jsem dámské části výpravy.
Můj pokus o humor se nesetkal
s úspěchem. Přesto jsme vyrazili ze Santany směrem na Porto de Cruz zase
jinou klikatící se úzkou silničkou. V údolí jsme odbočili vlevo na Penha
de Águla a po kilometru do prudkého kopce přistáli v malé vesničce na
úpatí Orlí skály. Ta se tyčí do výšky 590 metrů nad mořem.
Zaparkovali jsme a vyrazili přes políčka a
zahrádky místních zemědělců nahoru. Čekalo nás 440 metrů převýšení na vrchol.
Cesta vedla velmi úzkou pěšinou. Nejdříve místy po holé skále, horní dvě
třetiny už vedly lesem. Prodírali jsme se kapradím, ostružiním i bambusovými
porosty. V horních partiích je vystřídal eukalyptový les. Příležitostně
jsme se sytili dozrávajícími ostružinami a využívali pauzy k otáčení
dozadu a k výhledům na oceán.
Vrcholu jsme dosáhli za hodinu a půl
svižné chůze. Cestou jsme potkali jen skupinu francouzkých turistů a jeden
německý pár. Dali jsme jen lehkou svačinu v podobě několika nektarinek a
otočili se na sestup. Dolů to šlo o poznání rychleji. Museli jsme však být opatrní,
protože hliněný terén byl po dešti mazlavý a velmi kluzký.
Ve spodních partijích Orlí skály rostlo
divoké víno. Některé hrozny se už vybarvovaly pěkně do modra. Vyzkoušeli jsme
je a chutnaly opravdu sladce. Pár jsme jich natrhali i na pozdější svačinu,
naskákali jsme do auta a vyrazili asi 15km na západ po severním pobřeží směrem
na Sao Jorge.
15km v místních podmínkách zabere víc
než půl hodiny. Ta stoupání a klesání jsou brutální. Jednička a dvojka jsou
najčastěji používané rychlosti. Odbočili jsme na Calhau a po dvou kilometrech
dojeli až na úroveň oceánu.
Tohle místo bývalo v dávných dobách
významným ostrovním přístavem. Do moře se zde vlévá sladkovodní říčka a i údolí
je vcelku otevřené do vnitrozemí. Dnes jsou zde pouze dva domy, dvě zříceniny,
starý kamenný most a umělé sladkovodní jezírko oddělené od oceánu hrází
z přírodních valounů. V něm se koupalo pár nadšenců co si dávali pauzu
během tůry.
Dali jsme si rychlý oběd na pláži a vydali
se na pobřežní stezku směrem na Sao Jorge. Cesta se rychle zaryla do skály a
nastoupala tak třicet, čtyřicet metrů nad hladinu. Byla úzká tak dva metry a
dlážděná přírodními kameny. Historicky plnila roli spojnice do okolních osad
k dopravě zboží z přístavu. Dnes ji od srázu dolů k hladině
oceánu odděloval jen tu a tam porost křoví a bambusu. Asi po kilometru a půl
jsme se museli otočit, protože dál byla cesta nebezpečná. Visuté mostky byly
poničené příbojem a pokračovat by bylo za hranou rizika. Turisté to otáčeli
všichni. Dál jsme viděli projít jen několik místních rybářů.
Vrátili jsme se tedy k autu a
s malou zajížďkou přes Sao Jorge jsme směřovali zpět do Santany. Museli
jsme ještě stihnout zavést Matěje do nemocnice na převaz.
Když bude zítra konečně rozumné počasí a
nebude pršet, vypravíme se v Matějovo stopách na Pico Ruivo a Pico Arieiro
tentokrát my. Budeme opatrně našlapovat a asi i dolů půjdeme pomaleji než
tempem 3:30 na kilometr...
Žádné komentáře:
Okomentovat