#41 – Toulky Olympijským poloostrovem

Skoro celé dva poslední dny jsme strávili putováním po Olympijském poloostrově, v nejseverozápadnějším cípu Spojených států, kromě Aljašky samozřejmě. Na místních cestách jsme najednou přestali potkávat ostatní Evropany co za 2-3 týdny v poklusu obrážejí takzvaný Grand Cirle, to znamená parky v Kalifornii, Nevadě, Utahu a přes Yellowstone rychle zpátky do San Francisca, přeběhnout Golden Gate a hup letadlem domů na starý kontinent. Zde v Olympic National parku byli pouze místní z Washingtonu a pak také nejbližší sousedé z kanadské Britské Kolumbie. Vše probíhá jaksi víc v poklidu, jako kdyby se tu zastavil čas.

Ve středu ráno jsme neměli nijak naspěch, protože na 1:30 odpoledne jsme měli rezervaci na trajekt, který nás převezl z Keystone na ostrově Whidbey do Port Townsend na severním okraji Olympijského poloostrova. 30 minutový převoz lodí nám ušetřil aspoň 150 mil po silnici přes Seattle a hlavně znamenal pro děti příjemné zpestření. Z moře jsme mohli vidět dvě vysoko se tyčíčí zasněžené sopky na severu Mt. Baker a na jih od Seattlu pak přes 4000m vysokou Mt. Rainier.

Den nám tak začal vlastně až pozdě odpoledne, kdy jsme vyrazili po 101 West, silnici která obkružuje celý poloostrov a po 250 mílích se navrací přes hlavní město Washingtonu Olympii zpět k Seattlu. Zastavili jsme se v Port Angeles, přístavním městě, které je zároveň centrem správy parku. Zajímavostí je, že se jmenovalo dříve Los Angeles, ale pošťákům se zdálo, že jedno L.A. dole v Kalifornii už stačí, a tak se město přejmenovalo na přístav andělů. Od návštěvnického střediska jsme začali stoupat silnicí asi 17 mil na náhorní plošinu zvanou Hurricane Ridge. Před námi se otevřel půlkruhový výhled na rozlehlý komplex Olympijských štítů v čele s Mount Olympus. Jeho výška není sice nijak závratná – 2432m, ale nesmí se zapomenout, že se celé pohoří zvedá z nuly přímo od hladiny Tichého oceánu, na který bylo možné v dáli dohlédnout, hlavně na úžinu San Juan mezi pobřežím USA a kanadským ostrovem Vancouver. I přes podvečerní opar jsme v dálce na obzoru viděli kanadské ostrovní město Victoria.

Na většině hor bylo i teď v červenci stále mnohem více sněhu než v Rocky Mountains, možná i díky početným ledovcům. Na krátkém výšlapu jsme potkali jen pár srn a spoustu krásných alpských kytek na rozkvetlých loukách – mezi nejhezčí patřili bíložlutý Glacier Lily a žlutý Avalanche Lily, trochu podobné našim narcisům.
Blížil se večer, proto jsme sjeli kvapem dolů a pokračovali dalších 30 mil do údolí řeky Elwhy, kde jsme dostali doporučení na údajně pěkný přírodní kemp v deštném lese přímo na břehu řeky. Tip se ukázal být pravdivým, a tak jsme měli kolem stanů mohutné douglasky a hemlocky porostlé odshora dolů mechem a kapradím. Úplně jako v pralese. V noci se rozprostřela kolem dokola taková tma, že jsem si neviděl ani na ruku před obličejem.

Po ranní rychloočistě jen tak v řece jsme už po deváté vyjeli na den plný výletů a popojíždění od jedné zajímavosti ke druhé. Začali jsme nenáročnou procházkou k Madison Falls a o pár mil dál u Lake Crescent jsme došli asi míli a půl k vodopádům Marymere Falls. Popojeli jsme pak dál do údolí řeky Sol Duc river, kde jsme do třetice vyrazili na dvoumílovou stezku ke stejnojmenným vodopádům.

Měli jsme štěstí na počasí – svítilo slunce a bylo skoro jasno. Tato oblast totiž jinak patří k nejdeštivějším v celých státech. Olympijské hory zadržují vlhký pacifický vzduch od západu, nepouštějí ho dál na pevninu a ten kondenzuje a padá právě zde v parku v podobě silných, často nenadálých dešťů. Na mnoha silnicich u pobřeží tak byly k vidění nejen evakuační cedule kvůli riziku vln Tsunami, ale i kvůli možným záplavám silnic z nenadálých zvednutí hladin okolních řek a potoků.
Vyjeli jsme ven z parku a začali kopírovat pobřeží poloostrova směrem na jih. Park skrz naskrz je neprůjezdný, pře sedla hor nevedou žádné komunikace. Nezbývá tak než zajíždět z okružní silnice vždy do údolí a stejnou cestou se pak vrátit zpět ven.

Poslední naše zajížďka dnes vedla podél Hoh river asi 20 mil do nitra parku k místu zvanému Hoh Rain Forest. Na konečné se nacházel rozlehlý deštný prales tvořený zejména stromy, jejichž české názvy ani neznám – Western Hemlocks, Douglas-Fir, Spilka Spruce jsou všechno mohutné stromy dosahující až 250 stop do výšky. Při zemi se samozřejmě nacházely desítky druhů mechů a kapradin nejroztodivnějších názvů. Měli jsme štěstí také na mohutného soba pasoucího se jen asi 10m od nás. Povedený paroháč!

Olympic National Park disponuje neuvěřitelnou rozmanitostí přírody – horské zasněžené masívy, deštné pralesy a unikátní mořské pobřeží s nejdiverzifikovanější (fuj, to je slovo!) populací mořských savců v celé severní Americe. To vše jen několik mil od sebe. Zajeli jsme na pláž Ruby Beach, kde mořský příboj za staletí vykouzlil neustálým omíláním skal z moře trčící věžovité pilíře, trochu podobné scenérii Twelve Apostols v Austrálii pod Melbourne. Překvapivě byla pláž plná obrovských klád kdesi popadaných a mořem na břeh vyvržených stromů, s kterými si teď neustále se opakující příliv a odliv každý den pohrává. Lézt po nich je nebezpečné, protože kombinace mořských vln a mohutných klád může mít smrtící sílu. Na oceánu byly tak dvoumetrové vlny a silný vítr, ke koupání nás to rozhodně nelákalo.

Večer jsme to „zapíchli“ u jezera Quinault v indiánské rezervaci. Zdejší přímořští indiáni bývali historicky lovci velryb a dodnes se soudí za svá práv na pokračování lovu. Trochu jsme měli obavu, jaký kemp u jezera najdeme, ale vše bylo překvapivě čisté OK. Stany tak máme na vyvýšenině asi jen 10 metrů nad hladinou jezera. Dokonce jsme vodu vyzkoušeli, ale jezero je napájeno z tajících ledovců, a tak to na žádné velké plavání nebylo.

#40 – Ze severních kaskád až na břeh Pacifiku

Národní park North Cascades byl dnes, alespoň co se týče lidí, jednoznačně nejprázdnějším parkem, který jsme zatím navštívili. Díky časovému posunu jsme vyrazili ráno skoro o hodinu dříve, a tak jsme už v devět hodin upalovali po Scenic Highway 20 směrem na západ. Silnice se brzy začala zvedat, záhy jsme překonali Washington Pass (5477 feet) a kolem nás se začali objevovat zasněžené vrcholy hor.

Tato nejsevernější výspa Kaskádového pohoří se pyšní nádhernou alpskou přírodou, mnoha jezery a také více než 300 ledovci. Dominantou oblasti je na západní straně tak trochu solitérní hora Mt. Baker, která je stále aktivní sopkou a díky své nadmořské výšce přes 10 000 stop je na jejím vrcholu přes 20 čtverečních mílí trvalé sněhové pokrývky.

Uvědomil jsem si, že jsem měl to štěstí vidět Mt. Baker letos vlastně už podruhé. V únoru během olympiády ve Vancouveru jsme totiž letěli hydroplánem do Victorie, hlavního města kanadské Britské Kolumbie na ostrově Vancouver Island a z kabiny malého letadla i z ostrova samotného byl na tuto sopečnou horu zcela pravidelných tvarů i z dálky skoro 80 mil skvělý výhled. V zimě ze severu, no a dnes opět – od jihu.

Pokračovali jsme autem po „dvacítce“ dál (vlastně dnes až na konec naší cesty u pobřeží Pacifiku) a v okamžiku, kdy se objevila cedule odbočky K Rainy Lake (4855 stop), začalo jako naschvál pršet:). Vůbec porvé se nám tak za celých 44 dní zahalily hory do mlhy, takže jsme jen odhadovali, kde je co asi schované. V údolí vidět naštěstí bylo, a tak jsme postupně zastavovali u přehrad Ross Dam a pak i Diablo Dam. Umělé nádrže mě obecně moc neoslovují, dávám rozhodně přednost dravým řekám před zatopenými a trochu nudnými údolními nádržemi. Ale pochopil jsem následně z prohlídky Visitors centra parku, že po četných historických záplavách v údolí jsou přehrady asi jediný způsob jak spoutat místní dravé vodní toky i množství tajícího sněhu z hor a umožnit tak dole život bez věčných obav z povodní.

V místě zvaném Newhalem jsme narazili na skvělý dvoumílový okruh podél řeky Skagit river, který vedl starým cedrovým lesem. Červené cedry zde dosahují výšky až 180 stop a průměru přes 20 stop. Sice se neblíží svou velikostí obřím sekvojím, ale i tak se jednalo o pořádné „macky“. Navíc se snadno opracovávají, a tak jsou to právě ty stromy, z kterých třeba indiáni od pradávna dlabali své úzké kánoe. Oblast je zajímavá i tím, že se jedná o unikátní deštný prales v mírném podnebním pásu, který se jinde na světě už vyskytuje pouze na Novém Zélandu a v Patagonii. V ještě větší a pestřejší formě ho uvidíme hlavně zítra v Olympic National park.

Udělali jsme ještě asi dva kratší výlety a po obědě začali už sjíždět z hor dolů. Pokračovali jsme stále na západ až jsme dosáhli Burlingtonu a tím i úrovně hladiny moře. Přejeli jsme přes mořské úžiny nejdříve na ostrov Fidalgo a pak přes starý ocelový most na ostrov Whidbey. Záhy jsme zjistili, že díky krásnému pobřeží plnému příkrých útesů a skalnatých pláží je ostrov vyhledávaným odpočinkovým útočištěm tak pro polovinu Seattlu – všude bylo na nás poustevníky neobvykle mnoho lidí, hluku a... prostě civilizace.

Nalezli jsme pro dnešek azyl v kempu ve státním parku Deception Pass asi jen pouhých 250 metrů od břehů Pacifiku. Zajímavostí jsou zde sladkovodní jezera oddělená od moře jen úzkými písečnými výspami. A tak je možné střídat koupel v moři s plaváním v jezeře, i když v moři jsme v podvečer kromě dovádějícího tuleně a pár kachen nikoho jiného neviděli.

#39 – V jediný den hned ve třech státech

Být v jediný den hned ve třech amerických státech se nám na celé cestě podařilo pouze dnes. Ráno jsme opustili St. Regis v Montaně a po 20 mílích ujetých po 90 West jsme překročili hranice do dalšího státu - Idaho. Nejsevernější Interstate 90 byla viditelně méně frekventovaná než jižnější 80 a 70, po kterých jsme jeli dříve kolem Denveru. Projížděli jsme zalesněnými údolími mezi horami podél Coeur d' Alene river a míjeli pouze menší hornická městečka, z nichž většina má dobu své největší stříbro a zlatokopecké slávy už asi za sebou. Některá se přeorientovala na turistický ruch a vystavěla lyžařská střediska provinčních rozměrů, která ale přes léto zela většinou prázdnotou.

Asi 35 mil před Coeur d' Alene jsme odbočili na jih a po Scenic Byway 97 jsme začali objíždět stejnojmenné krásné jezero. Rázem jsme si připadali skoro jako doma na Orlíku, jen několikanásobně většíma - čistějším. Neuvěřitelně se klikatící silnice nás vedla podél strmých břehů jezera, v kterých byly nasázeny desítky a stovky chat. Většina byla přístupných pouze pěšky po úzkých stezkách, soudím tak i podle aut zaparkovaných vždy nahoře kolem jediné pobřežní silnice. Díky početným zatáčkám seděly za chvíli všechny tři děti vzadu s igelitovými pytlíky před pusou, a tak jsme trochu zvolnili a kochali se výhledy na velmi neklidnou hladinu jezera bičovanou silným větrem, skoro vichřicí.

Když jsme konečně dorazili do letoviska Coeur d'Alene, obloha byla zatažená a plná oblak prachu zvířeného větrem tak, že na obzoru byla značně snížená viditelnost. Místní to ale příliš nevzrušovalo, takže je to zde asi běžné.

Naším cílem bylo přiblížit se dnes co nejvíce „westernovému“ městečku Winthrop, které je výchozím bodem pro národní park North Cascades. A tak jsme po doplnění žaludků a nádrže pokračovali do města Spokanne, překročili hranice státu Washington, posunuli hodinky po pěti týdnech zpátky na Pacifický čas (+9h od Prahy) a uháněli dál po silnicích 2 a 174 až do Electric City. Jak název napovídá, vyrábí se zde elektřina a to díky mohutné vodní nádrži Grand Coulee Dam, kterou jsem si dovolil volně přeložit jako Přehrada Velké koule:).

Hned pod přehradní hrází jsme vjeli do další indiánské rezervace, tentokrát zvané Colville, kterou jsme po silnice 155 projeli přes Disautel Summit ve výšce 3252 stop asi za hodinu a dosáhli městeček Omak a Okanogan. To, že jste v indiánské rezervaci poznáte hned podle kvality omšelých často polorozbořených obydlí a mnohem většího nepořádku všude kolem. Herny, indiánská kasína, ospalý život, jako by se tu zatavil čas – trochu to připomíná aboriginská ghetta v Austrálii, která jsme projížděli před lety.

Vyhoupli jsme se do posledního dnešního sedla Loup Loup Summit ve výšce 4020 stop a po skoro 300 mílích sjeli kolem šesté večerní do Winthropu, městečka s klasickou jedinou ulicí ve stylu divokého západu konce 19. století. Z voleje by se tam mohla začít natáčet nějaká kovbojka, jen by stačilo přeparkovat auta.