Být v jediný den hned ve třech amerických státech se nám na celé cestě podařilo pouze dnes. Ráno jsme opustili St. Regis v Montaně a po 20 mílích ujetých po 90 West jsme překročili hranice do dalšího státu - Idaho. Nejsevernější Interstate 90 byla viditelně méně frekventovaná než jižnější 80 a 70, po kterých jsme jeli dříve kolem Denveru. Projížděli jsme zalesněnými údolími mezi horami podél Coeur d' Alene river a míjeli pouze menší hornická městečka, z nichž většina má dobu své největší stříbro a zlatokopecké slávy už asi za sebou. Některá se přeorientovala na turistický ruch a vystavěla lyžařská střediska provinčních rozměrů, která ale přes léto zela většinou prázdnotou.
Asi 35 mil před Coeur d' Alene jsme odbočili na jih a po Scenic Byway 97 jsme začali objíždět stejnojmenné krásné jezero. Rázem jsme si připadali skoro jako doma na Orlíku, jen několikanásobně většíma - čistějším. Neuvěřitelně se klikatící silnice nás vedla podél strmých břehů jezera, v kterých byly nasázeny desítky a stovky chat. Většina byla přístupných pouze pěšky po úzkých stezkách, soudím tak i podle aut zaparkovaných vždy nahoře kolem jediné pobřežní silnice. Díky početným zatáčkám seděly za chvíli všechny tři děti vzadu s igelitovými pytlíky před pusou, a tak jsme trochu zvolnili a kochali se výhledy na velmi neklidnou hladinu jezera bičovanou silným větrem, skoro vichřicí.
Když jsme konečně dorazili do letoviska Coeur d'Alene, obloha byla zatažená a plná oblak prachu zvířeného větrem tak, že na obzoru byla značně snížená viditelnost. Místní to ale příliš nevzrušovalo, takže je to zde asi běžné.
Naším cílem bylo přiblížit se dnes co nejvíce „westernovému“ městečku Winthrop, které je výchozím bodem pro národní park North Cascades. A tak jsme po doplnění žaludků a nádrže pokračovali do města Spokanne, překročili hranice státu Washington, posunuli hodinky po pěti týdnech zpátky na Pacifický čas (+9h od Prahy) a uháněli dál po silnicích 2 a 174 až do Electric City. Jak název napovídá, vyrábí se zde elektřina a to díky mohutné vodní nádrži Grand Coulee Dam, kterou jsem si dovolil volně přeložit jako Přehrada Velké koule:).
Hned pod přehradní hrází jsme vjeli do další indiánské rezervace, tentokrát zvané Colville, kterou jsme po silnice 155 projeli přes Disautel Summit ve výšce 3252 stop asi za hodinu a dosáhli městeček Omak a Okanogan. To, že jste v indiánské rezervaci poznáte hned podle kvality omšelých často polorozbořených obydlí a mnohem většího nepořádku všude kolem. Herny, indiánská kasína, ospalý život, jako by se tu zatavil čas – trochu to připomíná aboriginská ghetta v Austrálii, která jsme projížděli před lety.
Vyhoupli jsme se do posledního dnešního sedla Loup Loup Summit ve výšce 4020 stop a po skoro 300 mílích sjeli kolem šesté večerní do Winthropu, městečka s klasickou jedinou ulicí ve stylu divokého západu konce 19. století. Z voleje by se tam mohla začít natáčet nějaká kovbojka, jen by stačilo přeparkovat auta.
Žádné komentáře:
Okomentovat