#23 – Výlet do pevnosti v Gingee

V pátek ráno jsme měli v plánu výlet do 37 kilometrů vzdáleného Gingee, které leží na východ od Tiruvannamalai cestou do Pondicherry. Již jako staří mazáci jsme chytli rikšu na místní  “autobusák”, tam vypátrali nejbližší lokální bus odjíždějící do Gingee a vyrazili na zhruba hodinovou cestu. Lístek pro oba tam stál 34 rupií a zpátky tou samou cestou 46 rupií. Asi příplatek za to, že ten druhý průvodčí byl přece jen o něco příjemnější a sdílnější. Po necelé hodině jsme zburcovali řidiče, aby nám přibrzdil u Gingee Fort a nemuseli jsme se pak vracet z městečka asi 2 kilometry zpět.

V průměru asi 6 kilometrů se kolem Gingee táhne horský hřebem, který protíná rovná údolní silnice. Hřebeni dominují tři vrcholy - nejpřístupnější Krishnagiri, nejvyšší Rajagiri a nejvzdálenější Chakklidurg. Na vrcholu všech tří jsou různé citadely. Všechny stavby dohromady tvoří to, čemu se říká pevnost Gingee. Postavena byla již ve 12. století, největšího rozmachu dosáhla ve století šestnáctém za vlády dynastie Vijayanagarů. Během stoletích se zde vystřídali Marathové, Mughulové, Francouzi a za vlády Britů v 19. století byla pevnost definitivně opuštěna.

Příjemné bylo, že turistů jsme potkávali pomálu. A pokud vůbec, tak pouze místních Indů. Gingee je pro Indy populární, protože jeho scenérie jako vystřižená z Pána prstenů často slouží Bollywoodské produkci k natáčení indických kasovních trháků. Trochu nás překvapilo dvojnásobné vstupné oproti ještě loni avizovanému v Lonely Planet (Indové 15/Cizinci 200), pak také neschopnost rozměnit naši poslední dvoutisícovku a nakonec i drzé opice, které se chtěli pustit do posledních zásob mandarinek. Vodu jsme bohužel zapomněli dokoupit a ve vyprahlé opuštěné krajině nebylo kde.

Na Krishnagiri vedly schody z nahrubo poskládaných kamenných překladů. Nahoře nás přivítaly poloopuštěné a polorozbořené budovy a sály, jejichž zašlá sláva na nás tu a tam ještě dýchla. Kamenné sloupoví připomínalo trochu Stonehenge a trochu Aténský Pantheon nebo římské Fórum Romanum. U nás by taková památka byla jednoznačně na seznamu UNESCO. Tady jsme mohli volně šplhat po střechách nebo prolézat sklepení. Hora se nacházela tak 300 výškových metrů nad Gingee a byl z ní nádherný rozhled široko daleko.

Sešli jsme do údolí a pokračovali přes hlavní silnici jižním směrem s cílem vystoupat k pevnosti na hoře Rajagiri. Netrefili jsme ale správnou cestu. Místo toho jsme došli k sedmipatrovému paláci Kalyana Mahal, v které je restarovaná Marriage Hall. Minuli jsme mešitu z 18. století a cestou do zpět Gingee procházeli kolem různých chatrčích místních obyvatel. Asi jsme se ocitli opravdu ve velmi chudé oblasti, protože počet natažených rukou žebrajících o peníze a jídlo výrazně převyšoval na co jsme zvyklí z jiných míst téhle cesty. Prošli jsme také opuštěným chrámem Venkataramana Temple ze 16. století. Skvostná stavba, dnes už totálně zpustlá, plná zvířecích výkalů a odpadků. Jaká škoda!

Rozhodli jsme se dnes vydat na pospas jídlu ulice a neprohloupili jsme. Kromě obligátního čaje a kávy jsme ochutnali smažené trojhránky plněné zeleninou. Po nich i čočkové karbanátky byly vynikající. Kolem druhé jsme u silnice mávli na první autobus a po hodině cesty byli zpět v Tiruvannamalai. Pokračovali jsme v ochutnávání u pouličních prodejců. Další na řadě byla cibule a ještě nějaká zelenina obalená v neidentifikovatelném těstě a “fried deep”. Hooodně deep, tak v 20 centimetrech oleje :). “Smažené brambůrky” chutnaly výtečně. Ale po skoro již měsíční bezlepkové dietě to byl pro žaludek docela drsnej šok. Na závěr se servírovala sladká tečka v podobě odříznutého kousku něčeho mezi gumou a želé lákavé sytě červené barvy. Klasický pouťový tlamolep!

Návrat do Ashrámu zabral ještě skoro 40 minut další chůze rozpáleným městem. Ráno se mi ani moc nechtělo jet, ale výlet do Gingee nakonec předčil moje nízko posazené očekávání. Nádherné přírodní scenérie, toulání neturistickým venkovem, minimum lidí, dobré jídlo na ulici i cesta lokálním busem - to vše nám poskytlo příležitost opět ochutnat, co znamená “Incredible India” na vlastní kůži.

#22 – Poutní cestou Girivalam na kole

Po dni mlčení jsem si dnes po ránu s chutí zakřičel. Trochu jsem to tak vrátil Indům v sousedním pokoji, co už od neděle dělají “bordel” jen co udeří pátá hodina. Přes ty papndeklové stěny je slyšet pravidelný pokus o ranní chvalozpěvy a také každé jejich chrchlání, chrochtání a ostatní zvuky, o kterých se není třeba víc detailně rozepisovat.

Na dopoledne jsme naplánovali absolvovat trasu slavné pouti kolem Arunáčaly zvanou Girivalam. Okruh po úbočí hory měří 14 kilometrů a po úterní zkušenosti z výstupu na vrchol jsme se tenkokrát rozhodli vyměnit pěší variantu za cyklo. No jo, ale kde sehnat nějaké kolo? Lonely Planet sice napověděla, že někde asi 300 metrů od Ashrámu by mělo být něco jako půjčovna. Fakt je, že jsme po chvíli usilovného hledání našli starou garáž se zataženou roletou, před kterou stálo asi šest bicyklů. Ty pamatovaly jestě Gandhiho, když na nich jezdil do školy. Tři z nich neměly ani pláště. A hlavně - bylo zavřeno!

“Open nine thirty” sděloval nám Ind, co vymetal vedlejší “provozovnu”, kterou jsem tipoval na obchod s použitými elektroměry. Hmm, to zbývá ještě hodina a půl času. Co teď? Zapluli jsme o ulici dál do obchodu s látkami, šperky a jinými ryze praktickými věcmi, abychom nějak vyplnili chvíle čekání. Zaujala mě tibetská bronzová mísa, kterou se mi podařilo rozezvučet hned napoprvé. “How much?” vystřelil jsem otázku, jen aby řeč nestála. “Dva a půl tisíce” přišla stručná odpověď v zápětí jako bumerang. Už jsem nabíral směr ke dveřím, když prodavač zahájil obvyklé snižování ceny s cílem udržet mě vevnitř co nejdéle. “Kolik dáš?” ozval se poslední záchranný výstřel z úst prodavače těsně před tím než mě opět pohltilo horko a prach ulice. Neměl jsem už zájem pokračovat déle v téhle přetahované, a proto ze mě vypadla totálně nesmyslná částka. “Tisíc dvěstě”. Jeho očividné zklamání nešlo přehlédnout. “Ok, už jsem tři dny nic neprodal. Tohle je můj první ranní obchod a kdybych teď neprodal, měl bych celý den smůlu”. Byl jsem překvapen a okamžitě jsem si vzpomněl, že přesně takhle to fungovalo i kdysi v Thajsku. První obchod dne se prostě musí uzavřít za každou cenu. Z pověrčivosti. A tak jsem po ránu odešel s bronzovou mísou, kterou jsem původně ani koupit nechtěl. Ale nekupte to, když je to tak levný, řekl by Jaromír Hanzlík ve Slavnostech sněženek :).

Kola jsme usmlouvali na 100 rupií pro oba na tři hodiny. No, kola! Bicykly zpoza rolety se od těch nepojízdných před roletou lišily jen tím, že měly navíc aspoň podhuštěné pláště. Olča se pak celou cestu kopala kolenama do brady a já měl pro změnu převod tak těžký, že by na něj ani Nibali nepodřadil před krkolomným sjezdem z Mount Ventaux.

Vjeli jsme do houstnoucího ranního provozu a po směru hodinových ručiček začali objíždět Arunáčalu. Podél silnice byla snad každých 50 metrů nějaká “road temple”. Menší či větší svatostánek, u kterého postávali svatí polonazí muži, zapalovali svíce, upravovali obětiny nebo lákali dovnitř první poutníky. Až zpětně jsem se dočetl, že takových spirituálních míst je kolem hory třistašedesát! Hlavních poutních zastavení je osm - u různě pojmenovaných “Lingamů”. Ty představují svým tvarem falický symbol Shivy jako prapůvodce všeho stvoření.

Tisíce poutníků se sjíždějí měsíc co měsíc, aby za úplňku naboso a v noci prošli tuhle cestu. Další nejbližší a letos poslední Girivalam připadá na 13. prosince a to už budeme z Indie pryč. Byli jsme docela rádi, že trať absolvujeme v sedle našich skoro závodních kostitřasů. I v tom závratném tempu se bylo kolem na co dívat, protože sakrální místa se skoro pravidelně střídala se scenériemi typického indického venkova. Kličkovali jsme mezi volskými povozy a psy - ti jediní byli pomalejší než my. Ostatní na nás troubili, přestože jsme se drželi co nejvíce vlevo až skoro v odpadní stoce. Kdykoliv náš vzájemný rozestup nabral více než 50 metrů, stávala se Olča středem nesmírného zájmu okolo stojících i sedících Indů. Zdá se, že doporučení, aby ženy necestovaly samotné, mají asi své opodstatnění.

Celá cesta kolem dokola zabrala asi hodinu a pů. Když jsme se dostali zpět do Tiruvannamalai, vyzkoušeli jsme kolojízdu centrem města a fakt není o co stát. Hlavně přejíždění křižovatek, kde platí výhradně právo silnějšího a drzejšího, je fakt o hubu. Zbytek dne jsme strávili v poklidu Ashrámu a večer až do deseti v únikovém doupěti na střeše Dreaming Tree usrkávající ovocné lassi.