#37 – Přes Beartooth Pass do Heleny

Znáte to taky. Občas naleznete místo, které není opěvované ve všech průvodcích a příručkách, ale přesto vás zaujme svojí neopakovatelnou atmosférou. Něco podobného se dnes přihodilo nám, když jsme ráno (bylo o celých 30 stupňů Fahrenheita více než včera!) opustili Cody a zamířili po 120 West k Sir Joseph Scenic Byway. Po pár mílích jsme začali stoupat úchvatnou horskou scenérií, krajinou, kterou nerušil kromě silnice jediný zásah lidské ruky. Jen zřídka jsme potkávali nějaká auta a v našem směru se pohybovalo pár stejných cestovatelů, s kterými jsme se pravidelně potkávali na všech výhledech do hlubokých údolí.

Přestože jsme měli v plánu dnes více než 250 mil až do hlavního města Montany Heleny, nešlo tu nádheru kolem jen tak profrčet bez zastavení. Hlavně když jsme pak odbočili na vyhlídkovou silnici 212, tak zvanou Beartooth Scenic Byway, ocitli jsme se rázem v oblasti velmi podobné rakouské Solné komořeu Salzburgu. Projeli jsme v minulých týdnech velký kus Skalistých hor, ale až tady jsme měli pocit, že stoupéme opravdu na střechu světa. Uzoučké silničky, neuvěřitelně se klikatící skalními masivy a hlavně trvale zasněžené vrcholy hor, deítky jezer a jezírek, rozlehlá sněhová pole. Silnice si i teď v červenci místy prorážela cestu více než dvoumetrovou vyfrézovanou hradbou sněhu.

Překonali jsme Beartooth Pass (3300m), rozloučili se s Wyomingem a začali pomalu klesat do zelených luk Montany. Montana se jmenuje také naše hospoda ve Čtyřkolech, a tak jsme se cítili skoro jak doma. Snad tady mají taky jen samé příjemné hostinské :).

Jako první nás přivítalo městečko Red Lodge, které za svůj název vděčí patrně skoro výhradně červeným cihlovým domům na jediné hlavní ulici postavených ve starém anglikánském stylu. Po zavření jediného dolu hrozilo městečku vymazání z mapy, zachránila ho v roce 1924 právě zahájená výstavba vyhlídkové silnice, po které jsme do města přijeli. Dnes je 6 mil od města výborné lyžařské středisko, a tak má město o svou budoucnost postaráno.

Další desítky mil montanskou „švýcarskou“ krajinou, mě přivedly k zamyšlení a nepochopení, proč v takové nádherné zeleni plné lesů, vod a strání žije pouhopouhý milión obyvatel, byť se jedná rozlohou o devátý největší americký stát. Kdo ví v čem je zakopaný pes...

Když jsme se dostali na Interstate 90 West, dal jsem cihlu na plyn na rychlost 75 mil za hodinu a nechal se odvézt až do Heleny, hlavního města Montany. Dnes ničím nezajímavé místo tak velikosti Benešova bylo historicky jedním z největších nalezišť zlata. V době zlaté horečky se ho zde vytěžilo za tehdy ohromujících 20 miliónů dolarů. Večer až se setmí proto vezmeme nářadí a vyrazíme taky zkusit štěstí. Třeba na nás něco zbylo...

#36 – V Cody po stopách Bufallo Billa

Druhá noc v Yellowstone byla sice o dva tři stupně teplejší, nicméně i tak jsem byl už v 6:15 na nohou a oblečen do všeho co mám s sebou (snad kromě plavek) jsem vyrazil na ranní procházku. Sešel jsem z kempu dolů až k meandrám Gibbon river, kde právě lovili svou snídani dva pelikáni. Překvapili mě také dva odpočívající bizoni, které jsem ve vysoké trávě a pološeru přehlédl, a tak jsem se po večerních informací o nebezpečnosti bizonů od rangera dal radši na ústup a hledal další hodinu azyl na místech, kam se už stačily prodrat první hřejivší sluneční paprsky.

Dnes jsme měli namířeno na východní okraj Yellowstone parku a pak dál asi 100 mil do nepsaného centra amerického západu – města Cody. V parku jsme jen minuli Lower Yellowstone Falls, které jsme prošli už včera a pro změnu zavítali k Upper Yellowstone Falls, které jsou o něco nižší, ale za to mohutnější. Na protějším břehu řeky Yellowstone jsme sestoupali až dolů do kaňonu po pětistech schodech takzvané Uncle's Tom trail. Je to krátká stezka s převýšením více než 200 metrů postavená v místech, kde už na počátku 20. století jistý Tom Richardson spouštěl po lanech turisty dolů k proudu řeky, aby se mohli kochat pohledem na mohutné skoro stometrové vodopády.

Pokračovali jsme dál k místu Artist Point, odkud byl úžasný výhled na žlutě zbarvený kaňon a hučící řeku. Právě zde namaloval Thomas Moran, člen expedice z roku 1870, slavnou malbu, která přesvědčila kongres o ustanovení Yellowstone prvním národním parkem.

Cesta dále na východ pokračovala přes Mud Volcano (bahnitá sulfátová bublající a smradlavá jezírka) až k jezeru Yellowstone Lake a dále pře Sylvane Pass (2601m) ven z parku. Cestou stály za pozornost zejména obrovská stáda divokých bizonů, některá měla i více jak 200 kusů. A pak také poměrně nedávno shořelé obrovské plochy lesů, podle nového porostu odhaduji, že požár zde byl maximálně před 5 lety.

Silnice 20 East nás přivedla dál skrz Shoshone National Forest podél stejnojmenné řeky až k přehradě Bufallo Bill Dam, kde najednou ráz krajiny doznal prudké změny a blížil se opět více poušti a prérii než vysokým horám. Přehrada byla postavena již v roce 1910 a se svou 285 stop vysokou hrází byla v té době nejvyšší na světě. Nejdříve se jmenovala Shoshone Dam, až prezident Roosevelt ji přejmenoval na počest slavného Buffalo Billa, u jehož osoby se na chvíli zastavím.

Vlastním jménem William Frederick Cody se narodil v roce 1846 v Iowě. Tento mytický hrdina divokého západu byl v 15 letech nejmladším jezdcem slavného Pony Expressu a zároveň rekordmanem, který za jediný den dokázal urazit až 500 km v sedle. Svou přezdívku Buffalo Bill si vysloužil, když zásoboval dělníky na stavbě transamerické železnice bizóním masem. Za 18 měsíců vlastnoručně zabil 4200 kusů těchto zvířat. Následně působil 10 let v armádě v době vrcholících indiánských válek a v nejdůležitější bitvě v roce 1877 skalpoval vlastnoručně Siouxského náčelníka Žlutou ruku. Po válkách se pak stal průvodcem Yankeeské a Evropské smetánky na lovech bizonů a „majlant“ vydělal hlavně se svou Wild West Show imitující slavné indiánské bitvy, třeba tu „neslavnou“ generála Custera u Little Bighorn. Jak už to u hrdinů bývá, zemřel v roce 1915 bez peněz a v zapomnění. Jeho sláva přišla až později.

V po něm pojmenovaném městě jsme se ubytovali respektive utravnili ve velmi příjemném Ponderosa Campground, kde po nocích na štěrku a jehličí byl tentokrát nádherný travnatý koberec. Vyspání skoro jako v posteli. V centru města na 12th Street před hotelem Irma, pojmenovaném po dceři Buffalo Billa, pořádají místní „Gun Fighters“ každý večer hodinovou parodii na kovbojské přestřelky divokého západu. Jednu takovou amatérskou kovbojku mezi barem, vězením a bankou jsme večer taky absolvovali – herecky to sice trochu pokulhávalo, ale dětem se setkání „s kovboji“ přesto líbilo.