#12 – Cleanliness is Godliness!

Začnu citací ze sobotního idnes.cz: “Ve městě Kollam rozzuřený dav rozbil skleněné výlohy a poničil banku poté, co vedoucí pobočky oznámil čekajícím klientům, že nové bankovky došly. Policie v Dillí oznámila, že v pátek na tísňovou linku obdržela více než 3000 oznámení ohledně rvaček v davech před bankami. Během dnešního dopoledne přibyly další dvě stovky volání od bank”.

Ne, já jsem opravdu na tísňovou linku nevolal, ale do Kollam tedy radši nepojedeme, třebaže je skoro za rohem. Hlavní důvod je, že nemáme moc času, protože v pátek chceme být v Bangalore. Lokální přejezdy jsou náročnější než jsem si myslel…. je třeba počítat tak 6 hodin cestování na 200 kilometrovou vzdálenost. Dneska jsme třeba přejížděli do Allepey (nebo-li Alappuhzy jak zní nový název) asi 50 km místním otevřeným autobusem a fakt to zabralo hodinu a půl.

Ráno jsem vstal už v pět a začal plánovat lístky na autobus a nocleh v Mysore, kam dorazíme za dva dny. Člověk tu musí být pořád pár dní napřed. Je to takové kmitání mezi přítomností a budoucností. Nešlo mi zaplatit ani jednou ze tří karet. Během dne jsem zjistil, že i ostatní cizinci začínají mít podobné problémy. Tak uvidíme co nás ještě bude čekat dál s touhle finanční anabází.

Vyrazili jsme po ránu obhlédnout v Kochi to, co jsme nestihli včera. Naše kroky směřovali nejdříve k Dutch Palace. Jedná se o stavbu, kterou zde postavili Portugalci v 2. polovině 16. století. Věnovali ji místním vládcům v době kdy zde začínali provozovat výrobu a obchod, ale stejně si nakonec místní podrobili a ti se stali jejich vazaly. V 17. století převzali vládu nad místním územím od Portugalců Holanďané, palác opravili a přejmenovali lehce egoisticky po sobě. Nachází se ve čtvrti Mattancherry blízko Židovské synagogy. Vůbec mě překvapilo jaký mix náboženských vlivů historie na ostrov Kochin zavála. Cestou pěšmo do Mattancherry jsme míjely hinduistické chrámy i mešity, ale také několik křesťanských kostelů.

Nedělní dopoledne se v ulicích vůbec nelišilo od všedního dne. Většina obchodů a dílen fungovala jako obvykle. Nejzajímavější byly místní řeznictví. Na ulici před malými krámky visely na hácích a provazech kusy masa ze zvířat, která byla poražena asi jen před chvílí. Na ulici pod nohama nakupujících se válely uřezané hlavy ovcí a překvapivě i krav. O kus dál se prodávali kuřata, která se vážila živá a hned potom zabíjela a kupující si je odnášely domů zabalené v novinách.

Snažím se pořád porozumět tomu, proč ten nepořádek vůbec, ale vůbec neřeší. Jakoby jenom využívali to co kolem nich již existuje, vůbec nelpí na tom jako to v jejich okolí vypadá. Ženy jsou oblečeny v nádherně zdobených sárí a pak klidně sedí na zemi v blátě. Některé chatrče jim doslova padají na hlavu, ale vesele v nich existují. No problem. Instituce se to občas snaží řešit, viděli jsme zajímavé eko-marketingové slogany jako “Cleanliness is Godliness”, ale Bohové asi musejí být šílení, když tady tenhle “mess” dopustí.

Oblast kolem židovské synagogy byla velmi upravená a připomínala hradčanskou Zlatou uličku. V blízkosti bylo i několik High-end kaváren s patřičně upravenou cenovou hladinou směrem nahoru. Navštívili jsme v jejím okolí několik trhů s kořením. Většinou se jednalo o zastrčené skladové prostory s venkovní plochou na sušení koření, vele pak byl sklad a také obchod. Pořád ještě odolávám nakupování, protože cokoliv koupím, musím pak odnosit na zádech.

Těsně po obědě jsme se vydali na přejezd na jih podél pobřeží. Zvolili jsme i z úsporných důvodů cestu lokálními busy a rikšou. Přejezd tak stál jen 160 rupií místo 1500, kdybychom vzali taxík a byl mnohem zajímavější. Jeli jsme otevřenými autobusy. Pod stropem autobusu je v okách natažený provaz, který končí na klasickém zvonku v blízkosti řidiče. Zataháním za provaz se dává znamení, když chcete vystoupit. Já nejdřív nevěděl ani kde nastoupit, natož vystoupit. Navigace je bez mapy a bez mobilu asi vůbec to nejtěžší. Nějak jsme se s místními domluvili, něco napsali na kusy papíru, něco ukázali v Lonely planet. Kolem třetí jsme vystoupili na jedné křižovatce v Allepey u vodního kanálu totálně zarostlého vodními rostlinami. Vzali jsme si rikšu dokonce bez smlouvání a za 40 rupií nás odvezl do hotýlku Wind n’ Wawes jen asi 40 metrů od pláže.

Ocitli jsme se na břehu Arabského moře, ale pořád je to Indie. To znamená, že jsme k hotelu přijeli rozbitou udusanou cestou plnou výmolů a odpadků. Hotel je spíš takový backpackers standard a přestože má stejného majitele, jako Namasthe v Kochi, úroveň je tak o dva levely dole. Zase má ale autentickou cestovatelskou atmosféru. Mají zde restauraci, ale až kdy jsme si objednali tak jsme zjistili, že tu nevaří a  přivezou nám to odněkud odjinud. Už uplynula víc než hodina a pořád na tu smaženou rýži ještě čekám.

Odpoledne jsme šli podél moře k vysokému bíločervenému majáku, který pro mě docela nepochopitelně stojí utopený asi 400m od moře v zastavěné části města. Jeho smysl moc nechápu, možná je to jen atrakce. Na pláži bylo hodně lidí. Všichni měli na sobě normální dlouhé oblečení. Muži v kalhotách a košilích, ženy většinou v sárí nebo v kurtí. Někteří se i v oblečení po asijsku koupali.

Večer znamenal zásadní obrat v naší anabázi s vízi. Usoudil jsem, že zkušeností s indickou byrokracií jsem nabral už dost a nebudu si kazit druhou půlku cesty návštěvami dalších imigračních úřadů široko daleko. Našel jsem na kiwi.com novou jednosměrnou letenku a tu starou zahodil do koše. Jen pro zajímavost, zpáteční letenka sem stála 12 000 korun a TRIPSTA se mi dne po dvou týdnech ozvala a chtěli za změnu téhle letenky 890 EUR na osobu. Prosím firmě TRIPSTA se zdaleka vyhýbejte :).

K večernímu psaní mi na plechovou střechu nad terasou hotelu bubnují první dešťové kapky po 14 dnech. Vítejte v tropech!