Naším víkendovým cílem byl po dva dny Glacier National Park,který se nachází v Montaně na samých hranicích s Kanadou (vzdálené jen 15 km). Po té co jsme nejprve v pátek urazili skoro 400 mil do Heleny, přidali jsme k nim v sobotu dopoledne dalších skoro třista po Interstate 15 North, která vedla naprosto liduprázdnou krajinou napříč Montanou přes Great Falls až do Shelby. Tam jsme odbočili na 89 West a přes Browning, místo v indiánské rezervaci kde se prý nedoporučuje z bezpečnostních důvodů radši ani zastavovat, jsem po 70 mílích dosáhli konečně St. Mary – východní vstupní bránu do parku Glacier. Během dvou dnů jsme se tak ocitli o dobrých 1000 kilometrů severněji, což se projevilo hlavně večer, protože ještě ve čtvrt na jedenáct bylo venku denní světlo.
Zbytek soboty jsme po únavné cestě pojali trochu relaxačně. Vůbec poprvé jsme postavili stany v jednom z kempů řetězce KOA, kde za přibližně dvojnásobnou cenu oproti parkovým kempům je k dispozici nejen teplá voda, ale i bazén. A ten přišel tentokrát docela vhod, vždyť naposledy jsme se koupali ještě před Rocky Mountains a to je už víc než 14 dní.
V podvečer jsme udělali ještě asi 40 mílový výlet do oblasti zvané Many Glacier a od půl osmé pak absolvovali povídání ve Visitor centru o životě medvědů Grizzly. Spolu s Yellowstonským parkem je Glacier již jediným místem v USA, které je obýváno těmito medvědy. Za posledních 100 let tak skoro vymizeli, přestože na začátku 20. století obývali většinu parků podél Skalistých hor.
Podobný osud čeká pravděpodobně brzy i místní ledovce, od kterých je odvozeno i jméno celého parku, založeného již v roce 1910. V roce 1850 se zde nacházelo přes 150 různých ledovců, dnes jich zbývá asi desítka a vědci odhadují, že do roku 2020 pravděpodobně zmizí úplně.
Naše stany i my jsme přečkali večerní bouřku i noční déšť bez jakýchkoliv šrámů na těle i na duši a překvapivě jsme prospali „durch“ docela teplou noc. To asi proto, že se pohybujeme konečně přeci jenom již v nižších nadmořských výškách. Teď je neděle ráno a za chvíli budeme vyrážet na cestu za sluncem. Going-to-the-sun Road se totiž jmenuje unikátní vyhlídková 50-ti mílová silnice napříč parkem, postavená v letech 1911 až 1934. Vine se po úbočích skalních masívů a i v nejširších místech má pouhých 22 stop šířky.
Glacier, ač se to nezdá, je velmi populární destinací jak pro Američany, tak i pro Kanaďany z druhé strany hranice a ročně ho navštíví přes 2 milióny návštěvníků. Čilý turistický ruch tu panoval již na počátku 20. století, kdy se v parku začalo mohutně stavět. Rostli zde hotely po vzoru švýcarských horských domů a chalets, přístup v té době byl zcela jiný než dnes, třeba i v tom, že bylo povoleno krmit divokou zvěř, a tak se postupem času stali mnozí medvědi pro lidi nebezpeční, protože ztratili zábrany a začali napadat lidská obydlí, auta i stany v kempech.
Od té doby se ale hodně změnilo. Mnoho původních staveb bylo strženo a park se postupem let podařilo přiblížit původnímu nedotčenému stavu. Park a jeho hory jsou také posvátnými místy několika indiánských kmenů, takzvaných Backfeet people. A tak přes značně kontroverzní minulost je dnešní přístup k indiánům aneb příslušníkům prvního národa charakterizován snahou o smířlivost, vzájemný respekt a aktivního začlenění jejich odkazu do kulturního dědictví Ameriky.
…
Teď je 9 hodin večer a venku u stolu v kempu klapu do notebooku po neplánovaném přesunu o 180 mil na jih až do městečka St. Regis. Ale zpátky k dnešnímu dni... Ze St. Mary jsme vjeli opět do národního parku a podél St. Mary Lake dojeli asi 9 mil k začátku turistických tras k St. Mary Falls. K těm jsme došli poměrně rychle, a tak jsme pokračovali další míli až k Virgin Falls. Narozdílod našich končin, kde se doporučuje v lese chovat tiše, tady je to přesně naopak. Lidi mají na batozích zavěšeny rolničky, aby dělali hluk a upozornili tak medvědy, že jsou zde. Nejnebezpečnější medvěd je totiž překvapený medvěd. A tak to bylo na stezce trochu jako na Matějské pouti – píšťalky, rolničky, zpívali jsme co hrdlo stačilo :).
Popojeli jsme dál cestou až do nejvyššího místa na „sluneční“ silnici – Sedla Logan Pass ve výšce „pouhých“ 2025m nad mořem. Ocitli jsme se rázem na i v červenci stále ještě obrovských sněhových polích. Není divu, vždyť až do 24. června byla tato silnice ještě uzavřená a neprůjezdná. Kolem nás dokonce prosvištěl lyžař na sjezdovkách a v dálce jsme viděli dva „snowborďáky“, kteří asi brzo ráno vyrazili pěšky na horu, aby si pak užili 3 minuty sjezdu dolů.
Po nezbytné koulovačce a válení ve sněhu jsme začali sjíždět na západní stranu parku k jezeru McDonald Lake. V této části se Going-to-the-sun Road začala teprve pořádně zařezávat do skal, na mnoha místech se ani dvě protijedoucí auta nevešla vedle sebe. Cestala nám také zabrala mnohem déle. Jednak kvůli opravám na silnici a pak také četným fotografickým zastávkám – ledovce, ostré štíty, klikatící se řeka v údolí a mnoho asi bezejmenných vodopádů... Opět nádhera!
Po sjezdu do údolí jsme kvapně poobědvali u výchozí trasy k Avalanche lake a vyrazili podél divoké říční soutěsky nahoru k horskému plesu. Velmi příjemná cesta vedla nejprve nádherným cedrovým lesem a později stoupala patrně již zalesněným morénovým polem plným mechu a kapradí... Chyběl snad jen Vochomůrka a Křemílek.
Linda zvládla dneska dohormady víc jak 8 mil a to ještě v docela svižném tempu skoro 4 km za hodinu. Za to, že byl dneska tak skvělá, dostala večer za odměnu i najíst :). Došli jsme zpět kolem čtvrté a přemítali co dál – zůstat, odjet, zůstat, odjet... Noakonec zvítězila varianta druhá, a tak jsme začali sjíždět z hor dolů. Po výjezdu z parku nás zaujalo zejména nádherné město Kalispell blízko jezera Flathead lake. Celá oblast silně připomínala italské Lago di Garda – rozlohou jezera, okolními horami i čilým turistickým ruchem. Pokračovali jsme po 93 South do Elmo a dál po 28 West pustou montánskou prérií až do Plains. Cestou jsme potkávali jen tu a tam nějakou farmu či ranch a všudypřítomná stáda pasoucího se dobytka.
Z Plains jsme pak jeli po „Scenic road“ 135 podél Clark Fork river až do St. Regis, kde jsme pro dnešek po docela únavném dni už zakotvili.
