Mysore nám dnes dalo zabrat překvapivě mnohem víc než jsme si ještě ráno vůbec dokázali představit. Začali jsme brzy - už v sedm ráno jsme vyrazili do čtvrti Gokulam do Mystic school na hodinu jógy. Abych byl úplně přesný, tak na jógu vyrazila Olča. Já jsem jel tentokrát s ní s tím, že si udělám klidnou hodinku na psaní. Gokulam je na indické poměry docela upravená a klidná čtvrť, takže když jsme rikšou vjeli do úzkých kopcovitých uliček, připadal jsem si chvíli jako na Hanspaulce.
Mysore je hlavní centrum jógy v jižní Indii. Je podobně vyhlášené svými školami jako Rishikesh na severu země. Hodně cizinců sem přijíždí na měsíční až tříměsíční výcvikové kurzy zakončené lektorskou certifikací. Ale i příležitostní cestovatelé mohou jen tak ze dne na den využít nabídky “drop in class” a vyzkoušet si nějakou cvičební hodinu za cca 500 rupií. Nejsem vůbec odborník přes jógu, ale zachytil jsem, že existují různé školy. Od dynamické a silové Hatha jógy, přes trochu mírnější Ashtanga a Vinyjása jógu až po cvičení zaměřená výhradně na správné dýchání - zvané pranajáma.
Po józe jsme vyrazili srovnat účty do obchodu s aromaoleji. Platba kartou prošla hned na poprvé. Včera byl opravdu po celé zemi problém s akceptací karet vydaných mimo Indii. Uff, to by ještě tak scházelo! Už takhle není snadné najít místo, kde karty akceptují a naše zásoby hotovosti se za tři dny smrskly na pouhých 1840 rupií. Po pár dnech klidu tak začíná opět přituhovat. Peněz v bankomatech je stále nedostatek a před každým bankomatem, kde zrovna jsou chvíli peníze, se okamžitě vytvoří fronta tak na dvě hodiny. Pak dojdou peníze a lidi se rozprchnou jinam. Nové dvoutisícovky také nikdo nechce brát. Nejcennější jsou stovky a ty mizí z ATM velmi rychle i přes limit 2000 na osobu.
Tak jedeme dál v úsporném režimu jak se jen dá. Ani moc nenakupujeme, přestože pár lákavých artiklů by se našlo. Alantha nás zavezl ještě před obědem na tři zajímavá místa. Prvním bylo stolařství, kde se ručně vyráběly plastem vykládáné jídelní stoly a barvené přírodními barvivy. Jeden takový stůl vyrábí až 14 lidí po dobu dvou měsíců. Jeho exportní cena se pohybuje kolem 120 000 rupií.
Druhým místem byla domácí výrobna těch nejlevnějších indických cigaret. V zastrčeném domku balili dva dědové do mně neznámých listů na jemno rozdrcený tabák. Balíček 24 krátkých cigaret bez filtru pak provázkem převazovali do novinového papíru a prodávali po 25 rupiích za kus. Jako absolutní nekuřáci jsme si samozřejmě dva koupili, spíš jako poděkování za možnost prohlídky.
Dali jsme si pozdní snídani někde poblíž Gandhi Circle. Restaurace byla tak o katgorii níž, než nejhorší česká “čtyřka”, ale zase slíbili, že berou karty. Byli jsme tam úplně sami. Toast s vajíčkem, miska bílé rýže a masala čaj byl nakonec i obědem a večeří. Zbytek dne jsme dojeli na ovoci - pomelu a mandarinkách, které jsme koupili přes poledne ve starém rozlehlém bazaru poblíž centra. Trh hrál všemi barvami! Nejvíce asi z nejrůznějších kytek, růží a lotusových květů, které se navlíkají na provázky a vytvářejí se z nich garlandy - ozdobné květinové řetězy později používané jako obětiny v hinduistických chrámech.
Kolem druhé hodiny odpoledne jsme toho měli až po krk. Horka. Davů lidí. I situace kolem nedostatku peněz, která celou cestu už osmý den ovlivňuje víc než je příjemné. Nenašli jsme ani žádnou kavárnu, kde bychom se na chvíli schovali. Nechce se nám ale ani dávat hotovost za rikšu, abychom se jeli ještě někam podívat, protože tahle pouliční ekonomika jede jenom v papírových bankovkách. Pan premiér Modi nám tu všem dost zavařil. Většina místních lidí ale jeho krok vítá.
Pročetl jsem včerejší Bangalore Mirror, kde na titulní stránce je hlavní článek s titulkem MONEY FOR NOTHING. Následují rozhovory s lidmi z různých příjmových skupin. Od prodavače banánů, který si vydělá 50 až 500 rupií za den, až po šéfy velkých firem. Neshodují se v tom, jak byla “demonetizace bankovek” připravena, ale shodují se v cíli a smyslu. Někdo nám říkal, že šedou ekonomikou tu protéká skoro 80% byznysu. Kdo ví. Hodně superbohatých lidí asi přišlo minulý týden o veliké majetky. Už jsme slyšeli od místních několik příběhů o boháčích, co se zdravotně zhroutili a pár lidí spáchalo i sebevraždu. Někde na severu údajně neplatnými bankovkami dokonce topili na kremační hranici.
Víc toho dneska už asi nedáme. Přemýšleli jsme, zda v Mysore nezůstat o den déle, ale za dané situace asi pojedeme do Bangalore už zítra. Vlastně do Bengaluru, protože vláda státu Karnataka v roce 2014 vrátila mnoha městům jejich předkoloniální názvy, a tak je tu v tom teď pěkný zmatek. Skoro každé město má názvy dva a se špatným spellingem i čtyři nebo pět. Bengaluru se přezdívá město vařených fazolí podle pověsti, kdy místní král se kdysi ztratil na cestě a místní žena ho zachránila od hladu právě tím, že mu podala k jídlu vařené fazole. Až do roku 1956 bylo hlavním městem státu Karnataka Mysore, ale Bengaluru si vydobilo svou pozici na slunci překotným rozvojem a proměnou v “pulsující a moderní” metropoli. Dnes je hlavním IT městem Indie, tak uvidíme co nás čeká. Autobusy ve třech cenových kategoriích odjíždějí z Mysore každých pět minut!
