#5 – Kings Canyon a a hučící Kings river...

Ráno byla pěkná kosa. Nevím kolik stupňů, ale klepal jsem se i já a to je co říct. Sněhová pole za hlavou, navíc nic moc spánek. Přece jen kemp byl poloprázdný a respekt z noční návštěvy medvědů zapůsobil na dámskou část naší výpravy tak, že spali měkkým spánkem a navíc poměrně často chtěli odbíhat směr toalety. Tedy až na Lindu, abych jí nekřivdil, té jsou medvědi šuma fuk. Ještě pořád se ptá kdy už budeme v té Americe a když jí říkám že už tam jsme, tak logicky nevěří, protože přece pořád někam jezdíme... Jo, ta se má...

Vstával jsem před sedmou a vybíral trasu na dnešní den. Při tom vařil čaj, pekl na ohni topinky a Klára míchala dokonce vajíčka. Vypálili jsme dnes brzo, už po osmé jsme začali klesat klikatými serpentinami do Kings Canyonu. Úchvatná silnice v úbočí skalních masívů a stejně úchvatné výhledy dolu do údolí kde se klikatila mohutná Kings river. Když jsme přijeli až k ní, museli jsme na chvíli zastavit a pokochat se pohledem na místy až třímetrové válce a snad osmimetrové skoky. Řeka se klikatila v těsné blízkosti silnice dobrých 20 mil. Místy padala snad 10m na sto metrech, nevětší volej „na odpočinek“ byl asi jako sázavská Stvořidla za jarního tání. Prostě brutální voda, všude zákaz raftingu, fakt nevím jestli to občas někdo zkouší sjet.

Dojeli jsme údolím s dvěma zastávkami u Grizzly Falls a Roaring river Falls až do Cedar Grove Visitor Center, nějakých 5 mil před definitivním koncem silnice. Cestou jsme potkávali jen pár aut, velmi příjemné v porovnání s přelidněným Yosemitským parkem. Údolí je nějakých 1400 metrů nad mořem, bezprostřední vrcholy kolem kaňonu pak nějakých 2700m. Vyrazili jsme na několik mil dlouhý okruh podél řeky a přes kamenné splazy plné obrovských boulderů jako stvořených pro lezení. S Lindou to jde trochu pomalu, ale šlape statečně. Už jsem pochopil, že to asi nebude o nějakých „prvovýstupech“, ale tohle společné putování má řadu jiných předností.

Cestou zpátky jsme zajeli 7 mil dlouhou odbočkou k Hume lake, malému horskému plesu, kolem kterého vedla pěkná stezka. Konečně jsme se i vykoupali, i když voda z horských bystřin moc dlouho plavat nedovolila. Spíš jen takové spláchnutí pětidenního prachu :). U jezera se nacházel také křesťanský kemp – překvapil mě velmi svým luxusem a zároveň i vkusem. Architektonicky všechny stavby naprosto zapadly do horského prostředí a spolu s výhledy na jezero a okolní zasněžené vrcholky hor celá scenérie vypadala tak trochu jako ráj na zemi.

Teď je pátek večer, kemp se plní „lufťáky", co asi přijíždějí na víkend, tak očekávám klidnější průběh noci než včera. Sedíme plánujem cestu na další dny. Zitra Sequoia, pak Lone Pine a MT. Whitney no a pak asi přes Dead Valley směr Las Vegas. Jdu si přepočítat dolary na žetony :).

#4 – Směr pohoří High Sierra...

Konečně jsme se trochu vyspali. Anča s Matějem sice začali hrát v půl čtvrté ráno karty, ale když mě jejich hlasitá hra probudila, zahnal jsem je zpátky do spacáků a chrápali pak až do půl osmé. Vyrazili jsme ještě před devátou, takže jsme stany balili mokré. Ranger u výjezdu z kempu říkal, že medvědi chodí do kempu tak každou druhou noc. To mě překvapilo, přece jen jsem si myslel, že všechna ta opatření jsou spíš prevence, co kdyby...

Pokračovali jsme po Highway 41 směrem k jižním výjezdu z parku. Zastavili jsme na krátký výlet v místě zvaném Mariposa Grove, kde jsme absolvovali asi 3 míle dlouhý předkrm před návštěvou Sequoia National Park. I zde se vyskytovaly mohutné sekvoje, některé starší než 2700 let.

Pak už jsme svištěli z hor dolů a s klesající nadmořskou výškou výrazně stoupala teplota. Během hodiny jsme spadli z 6000 stop až na 500 přes Oakhurst jsme dorazili do Fresna, které se nachází v naprosté rovině, něco mezi prérií a polopuští. Cestou na jih se po naší levé ruce tyčily v dáli vrcholky Sierry Nevady, patrně také více než 14000 stop vysoký vrchol Mount Whitney, nejvyšší hora kontinentální části USA. Ve Fresně jsme se pokusili doplnit zásoby jídla, ale nějak se nám nepodařilo najít ten správný obchod – ještě to bude chtít nějaký čas než se zorientujeme – Target, Kohl's, JCPenney ani Home Depot nebyly to pravé ořechové :).

Jeli jsme tedy dál po 180 East směrem do Kings Canyon a to se ukázalo jako chyba, protože asi po 30 mílích jsme se museli kus vracet, abychom nakoupili jídlo a doplnili benzín. Myslel jsem, že větší srandu při nákupu benzínu než když jsem ho dokupoval v Thajsku u silnice v lahvích od kořalky nezažiju, ale to jsem se spletl. Nejdřív jsem si uvědomil, že nevím na co ten náš náklaďák vlastně jezdí, pak jsem také nevěděl, že nejdřív zaplatíte určitý obnos a teprve potom jdete natankovat. Nechtěli akceptovat ani jednu z našich tří karet, až čtvrtá se chytila. Nakonec jsem zajel ke stojanu a nádrž byla na druhé straně. Prostě jsem to tam trochu ucpal.

Za další hodinu jsme projeli krajem obrovských sadů broskvoní, meruněk, jahod, oliv a jen bůh ví čeho ještě všeho a nastoupali zpět do 6000 stop co jsme ráno sjeli. I teplota se vrátila zpět na přijatelných 60 Fahrenheita, zatímco ve Fresnu bylo po poledni 85. Klikatá silnice nás přivedla až do Grant Grove, centra Kings Canyon National Park. Oproti Yosemite jsme našli poloprázdný kemp uprostřed obrovských sekvojí a všude kolem nás bylo ještě spousta sněhových ploten. Zvládli jsem v podvečer ještě krátký okruh mezi obřími sekvojemi, z nich některé nesli jména po význačných amerických generálech, největší z nich se jmenoval General Grant tree.

Pak už jen oheň, gril, klobásky, karty a deratizace našich tří potomků ve studené vodě – nadlidské úsilí...

#3 – Na medvědí stezce v Yosemitu...

Tak jsme ponechali kalifornské velkoměsto svému osudu a hned po ránu s deštěm v zádech nabrali směr Yosemite National Park po Interstate 580 East. Místy až v sedmi jízdích pruzích to ubíhalo celkem svižně, za to v protisměru zpět do San Francisca byla snad 20 mil postávající kolona. Pokračovali jsme přes Merced a dále do Mariposy, kde jsme doplnili zásoby jídla a neúspěšně sháněli bombu na náš „evropský“ vařič. No nakonec to skončilo večer koupí nového „amerického“ v Yosemite village, když i tam koukali na naší EU normu aspoň ve třech obchodech značně nedůvěřivě.

Z Mariposy jsme se během hodiny dostali údolím podél značně rozdivočelé Merced river až na hranici národního parku. Koupili jsme za 80 dolarů kartu opravňujících ke vstupu do všech US národních parků a první zastávku udělali až pod monumetální stěnou El Capitan, údajně největšího granitového monolitu na světě, jehož skoro kolmá stěna měří přes tisíc výškových metrů.Vzpomněl jsem na kamaráda Herdu kolikaže délkové lezení by to bylo. Nutností pro zdolání je minimálně jeden bivak ve stěně a to si opravdu nedokážu představit...

Trocha historie. První běloši se dostali do Yosemitského údolí k mému překvapení až v roce 1851, kdy oddíl majora Jamese Savage vystopoval indiány kmene Ahvahnee. Brzy na to vytlačili indiány z údolí farmáři, lesníci, ale i turisté. Americká prozíravost se projevila pozitivně tím, že už v roce 1864 byl ustanoven národní park z cílem chránit přírodní bohatství oblasti. Yosemite se tak stal vůbec nejstarším národním parkem na území Spojených států.

Centrum parku v Yosemite village bylo přeplněné lidmi a nebylo kde zaparkovat. Ročně prý park navštíví až 3 milióny lidí. Každých deset minut cirkulují po údolí shuttle busy, které se ukázaly být správnou volbou. Kvůli časovému posunu se i dvouhodinový výšlap (300m převýšení) po Mist trail k Vernal Falls ukázal napoprvé jako náročný sportovní výkon, zvlášť kdy podle času u nás doma byla jedna hodina po půlnoci. Vodopádů je v parku nespočet a v tuto roční dobu disponují mohutnými proudy vody z tajícího sněhu – v horních partiích parku od 7000 stop výše bylo místy stále i přes dva metry sněhu i v bezprostřední blízkosti silnice, takže se projíždělo vyfrézovanou soutěskou.

Na noc jsme se přesunuli asi 25 mil jižně do Wavony, kde jsme měli rezervaci v nádherném kempu hned u řeky, která snad trochu mohla připomínat březnovou Otavu na Čeňkově pile nad Rejnštejnem. Kemp má přesný počet označených míst, každé má ohniště s roštem, stůl s lavicemi a velkou plechovou skříň na uschování všech potravin a hygienických potřeb před medvědy. Toto je striktně vyžadováno pod pokutou při nedodržení a líbí se mi zdejší přístup, kdy jde snad víc o ochranu medvědů samotných než případně nezodpovědných turistů. V kempu není žádná elektřina, pouze toalety a studená tekoucí voda. Teď jsem si uvědomil, že sedíce uprostřed lesa po tmě buším poslepu do notebooku tyhle řádky a vypadám značně nepatřičně.

Ráno jsme po snídani vyrazili autem asi 20 mil na Glacier Point, odkud byl nádherný výlet nejen do celého Yosemite Valley, ale i do horních partií parku, kde nejvyšší hora měří více než 13 tisíc stop. Míle, stopy a fahrenheity mi ještě činí trochu problémy, tak se zatím do převodů nepouštím. Cestou na horu nás nepříjemně zdržovali jarní opravy silnic, kdy jsme často museli čekat v koloně i 20 minut, než projedou auta v proti směru. Naopak příjemně a nutno říct i překvapivě nás zdržel medvěd, který si to namířil v jednom okamžiku přes silnici. Hlavně Klára byla hodně ráda, že sedí v autě:).

Přes den jsme podnikli výlet k Lower a Upper Yosemite falls, údajně nevyššímu vodopádu v severní Americe. Gejzíry vody pod ním způsobovaly na poměrně velké ploše vydatnou neustávající sprchu. Prošli jsme pěšky většinu trasy klem údolí a odpoledne trochu dospávali, protože ráno jsme vstávali kolem čtvrté. No a mě už také padají oči (však už je devět pryč :), tak dobrou noc!