#16 – Opouštíme západ a hurá do Wanaky...

„Čekám na signál, ten z nebe nepřichází, a tak čekám dál….“ No, nějaký signál jsme konečně chytili, jak jsme se dnes přiblížili civilizaci a se signálem ve Wanace konečně i wifinu. Teď je večer a máme za sebou velmi podařenou neděli. Tak pěkně popořádku….

Celkem nás čekalo dnes asi 150 km autem po Haast Highway. Vyrazili jsme kolem půl desáté za pomalu doznívajícího deště. Silnice už byla otevřená, a tak jsme opustili městečko Haast a začali podél Haast river ukrajovat první kilometry k  šedesát kilometrů vzdálenému horskému průsmyku Haast (vypadá to, že tu někomu chyběla fantazie, a po tom Rakušanovi pojmenovali opravdu kde co…:). I Lonely Planet doporučovala projíždět tady za deště či těsně po dešti kvůli nesčetným vodopádům padajícím mnohdy až do samotné silnice. To se nám neplánovaně podařilo a opravdu těch vodopádů, které byly větší než dvacet metrů, padala z okolních hor možná dobrá stovka. O těch menších ani nemluvím.

Zastavili jsme jen u dvou nejmohutnějších - Fantail a Thunder Creek Fall, vyskočili z auta jen na pár minut, protože stále ještě docela hustě lilo. Konečně jsem si dnes připadal jako v zemi dlouhého bílého oblaku, protože mlha nad vypařujícími se lesy vytvářela na obloze neprostupnou souvislou bílou oponu.

Po hodině jsme se vyšplhali asi šest set výškových metrů do Haast Pass a viděli, proč je silnice na každou noc uzavřena. V jednom místě úplně zmizelo asi 100 metrů silnice. Prostě sesuv půdy ji úplně pohřbil dolů do údolí a na jejím místě zatím dělníci nahrnuli a zpevňovali jen štěrkový podklad pro novou. V průsmyku bylo zároveň krásně poznat, že jsme na rozvodí. Až do sedla ubíhaly řeky a potoky proti nám a jen co jsme se přehoupli, další řeky sbíhali s námi dolů na opačnou tentokrát východní stranu Jižního ostrova. Ocitli jsme se také v novém regionu Otago a opustili asi nejdivočejší a nejopuštěnější Westland.

Změnila se i okolní krajina. Vlhké husté lesy tvořené převážně beech trees a vysokými kapradinovými stromy vystřídaly mnohem řidší lesy jehličnaté. I hory byly mnohem méně porostlé, chvílemi to připomínalo rozlehlé prérie někde v Montaně nebo Utahu. Jen barva skal byla více do červena a dole v údolích jsme míjeli stále rozlehlé pastviny plné ovcí a dobytka.

Minuli jsme na celé cestě jedinou osadu Makarora, která má 40 stálých obyvatel a brzy dojeli k severnímu konci jezera Wanaka, které má délku asi 70 km a je hluboké až 300 metrů. Pokračovali jsme serpentinami těsně po jeho břehu dobrých 30 kilometrů a přes malé sedlo jsme se přehoupli k druhému jezeru Hawea. Podobně hlubokému, jen o něco menšímu (45 km na délku). Dělali jsme docela dost zastávek, protože bylo co fotografovat a hlavně se začalo klubat sluníčko.

Kolem oběda jsme dorazili do Wanaky, asi pětitisícového centra oblasti, které zažívá v posledních letech turistický boom – v létě horská turistika rybolov (hlavně pstruzi) a adrenalinové sporty, v zimě se proměňuje v Mekku snowboardistů.

Kolem silnic jsme míjeli hodně penzionů, některé opravdu architektonické skvosty kombinující přírodní kamenné zdi s dřevěnými trámy a obložením. Takový účelný a čistý „severský“ styl zasazený do nádherného prostředí vysokých hor. Přes hladinu jezera v dálce vykukovala skrz mlhu špička Mount Aspiring, hory vysoké 3035 metrů. Celé městečko tak trochu připomíná třeba švýcarský Luzern.

Vyjeli jsme asi 20 km podél jezera směrem na Mount Aspiring National Park a vyrazili na dvouhodinový výlet k Diamond lake a k vyhlídce na jezero Wanaka. Cestou jsme se dali do řeči se skupinkou Singapurců a během chvíle dali společně asi 300 výškových metrů.

Po návratu do města jsme se upíchli v kempu co nejblíže centru a vyrazili do města – na obhlídku a dozásobovat se. Všimli jsme si, že v lese u jezera jsou volně dostupné elektrické grily, a tak jsme mimo jiné nakoupili i hovězí a vepřové steaky, čerstvé brambory, věci na salát a udělali na břehu jezera pořádnou nedělní grilovačku.

Zítra se rozdělíme – chlapi vyrážejí sami do hor a dámy si dají lehárko někde u jezera. Vstává se brzo, je třeba jít spát.

#15 – Franz Josef a Fox Glaciers...

Dnes hned zrána úplně modré nebe - jako vymalováno. Na hladině jezera Manupariki se odrážely zasněžené vrcholky nevyšších štítů Jižních Alp – jsou to patrně Mount Cook a Mount Tasman. Skoro se zdálo škoda to zrcadlo rozčeřit, ale nemohl jsem odolat pokušení na ranní koupel. Voda byla překvapivě teplejší než bych u horského jezera čekal.

Po „Tučný snídani v trávě“ jsme vyrazili k dvěma asi 25 km od sebe vzdáleným ledovcům. Na první z nich – Franz Josef glacier (první ho prozkoumal a po císaři pojmenoval v roce 1865 Rakušan Julius Haast) – už turisty pěšky nepouštějí. Dá se na něj dostat pouze ve skupině s horským vůdcem a ještě k tomu jen vrtulníkem. Když jsme šli asi hodinový trek údolím mezi morénami k ledovcovému terminálu, hučely nad našimi hlavami motory letadel jako na vojenských manévrech. Z fotografií bylo zřejmé, že ledovec za posledních několik let výrazně zmenšil svoji velikost a ustoupil o několik set metrů zpět nahoru do údolí. Oba ledovce jsou velmi atypické tím, že se nacházejí jen několik málo kilometrů od pobřeží Tichého oceánu.

Oblast je velmi navštěvovaná – díky jediné pobřežní silnici ji stejně nelze minout J - a je fakt, že jsme tu potkali mix všech národů – Asiaty, Indy, z Evropanů dominují Němci, také hodně Francouzů zdravíme na cestách a silnicích. Ledovcová turistika má svoje specifika a na informačních tabulích kolem treku bylo docela dost evidence smrtelných úrazů z posledních let, většinou z přecenění vlastních sil nebo nedostatku zkušeností. Sami jsme viděli podél cesty pády kamenů z okolních skal, dále zde hrozí pády ledu, sesuvy půdy a rychlé povodně i během dne podle intenzity slunečního svitu a odtávání ledovce.

Dočerpali jsme benzín – to ostatně teď děláme denně, abychom pořád měli víceméně plnou nádrž – a popojeli k Fox glacier. Na příjezdové cestě bylo značení, jak ledovec v minulých stoletích ustupoval. V roce 1750 byl asi o 3 km dál dole v údolí, ještě v roce 1935 byl o 1,2 km dál, než kde končí dnes. Opět zhruba hodinová pěší cesta nás přivedla tentokrát výrazně blíž k terminálu ledovce – jen asi necelých 200m od jeho konce. Viděli jsme, jak se zároveň po ledovci pohybují asi tři skupiny turistů směrem nahoru splazovým polem.

Totalo azuro stále přetrvávalo a my jsme odpoledne nabrali směr jih po Heritage Highway. Cesta se klikatila horským podhůřím, aby se čas od času vrátila zpět na oceánské pobřeží. Nepotkali jsme skoro ani živáčka. Celá oblast Westland je velmi řídce obydlena – na 9% území zde žije pouze 1% obyvatel - necelých 32 tisíc.

Rozhodli jsme se poobědvat na lososí farmě u Paringha river – ochutnali předraženého vyuzeného lososa v tak miniaturní porci, že jsme se stejně ještě dojedli z vlastních zásob. Zastavili jsme dál u odbočky na Monro beach, které je od června do prosince útočištěm specifického druhu malých tučňáků z místních fjordů. Prošli jsme až na pláž úžasnou tříkilometrovou cestou hustou buší, abychom bohužel zjistili, že na nás tučňáci letos nepočkali a odtáhli pryč už 5. prosince. Místo nich na nás čekala obrovská hejna sandflies, která během chvíle přidala další k už tak bezpočetným štípancům. Pořídili jsme si sice nějaký tropický repelent, ale spíš funguje jen jako pohlcovač pachů z našeho už cestováním trochu unaveného ošacení.

V podvečer jsme dorazili do Haastu a zvažovali, zda pokračovat dál 140 km do Wanaky, protože se mezitím opět potvrdilo aprílovém počasí a začalo vydatně pršet. Rozhodlo za nás, že silnice se v šest hodin na noc uzavřela, protože na trase dál došlo před dvěma měsíci ke značným sesuvům půdy, při nichž několik turistů zahynulo. Silnice se nyní opravuje, provoz řídí semafory a v noci je průjezd nebezpečný.

Původně jsme očekávali, že Haast bude alespoň podle označení na mapě nějaké rozumnější městečko, ale je to tady totální konec světa – jeden obchod, pár předražených motelů, stejně tak předražená benzínka, už dva dny není ani žádný telefonní signál s výjimkou malých turistických osad u obou ledovců. Jsme prostě „in the middle of nowhere“. Nakonec jsme složili hlavu v Aspiring backpackers, sušíme a v dešti spřádáme plány na další dny.

#14 – Od moře přes Arthur Pass až k ledovcům...

O budíček se dnes ráno postaraly jen 100 metrů vzdálené vlnobití a hejna mušek, které si našly cestu dovnitř otevřenou ventilací. Vyrazil jsem za rozbřesku opět sám podél Pororaki river směrem proti proudu do vnitrozemí. Jen co cesta zapadla do husté buše, bylo to po ránu ještě na čelovku – stromy vytvořily neprostupnou střechu, takže jsem chvíli ani netušil, že zase začalo drobně, ale hustě pršet. Dal jsem si svižně 6 kilometrů a vrátil se míchat vajíčka k snídani.

Před desátou jsme vyrazili na Truman track – krátkou vycházku buší ke skalnatému pobřeží do kterého bušil silný příboj. Za ty roky vytrvalé práce tam vykouzlil velmi zajímavé skalní formace a převisy.

Pokračovali jsme po Highway 6 až do Šedé huby. Tak jsme překřtili město Greymouth, kde jsme doplnili zásoby jídla, benzínu a – huráááá – po pěti dnech objevili zase wifi připojení J. Zejména pro Aničku je to zdá se momentálně důležitější než voda i jídlo …

Odbočili jsme na Great Alpine Highway a začali stoupat 80 km do Arthur Pass National Park. Z nulové výšky jsme postupně nabírali metry a s nimi se měnila i okolní krajina. Hustou buš vystřídali jehličnaté lesy a nakonec jen holé skalnaté štíty se sněhem pokrytými vršky. Už jsme si zvykli, že většina míst na mapě je pouze shluk tří čtyř domů a v lepším případě jeden motel. Zde za celých osmdesát kilometrů byla ti taková místa snad jen dvě.

Včera jsme na Cape Foulwind potkali ptáky Weka, kteří nelítají, jsou podobní jako kiwi, akorát mají kratší zobáky. Dnes na Arthur Pass se s námi pro změnu chtěli dělit o oběd ptáci Kea, kteří jsou zbarvení do hněda, ale jinak jsou podobní velkým papouškům Kaka. Projevili dost velkou sílu – dokázali z popelnic shodit i dvoukilové kameny, aby se dostali ke zbytkům potravy.

Na Arthur Pass se psala také historie novozélandského lyžování a v roce 1905 tam byl ustanoven první Christchurch Ski Club. Kolem jsme viděli nějaké vleky, ale infrastruktura připomínala tak sedmdesátá léta někde v Jizerkách. Prohlédli jsme historické expozice v místním Visitors centru a vyrazili na dva kratší treky – první k vodopádu Devil Punchbowl a druhý do Bearley valley podél divoké horské řeky. Oba byly tak na hodinku a něco a krátce po čtvrté jsme se začali nabližovat zpátky k moři.

Protože jsem dnes volantem nakroutil převážně v horách dobrých 400 kilometrů, možná je vhodná příležitost zmínit pár zajímavostí z novozélandských silnic. Povolená rychlost je sto. Když je někde omezení, tak jeho ukončení neoznámí přeškrtnutá snížená rychlost, ale právě značka, že už se opět může jet stovkou. A to paradoxně i v místech, kde se dá jet maximálně třicítkou J. Poprvé jsem na to valil oči jako puk. Další zajímavostí jsou mosty – je jich tu opravdu hodně a naprostá většina má pouze šířku tři metry na jedno auto, protože frekvence dopravy je malá a snad se ještě nestalo, že bychom si s někým dávali přednost. Před mostem se dva pruhy změní v jeden a za mostem zase plynule rozšíří ve dva. Žádné složitosti…

Počasí se během odpoledne vybralo úplně do modra, a tak jsme se rozhodli nablížit se dnes co nejvíce na jih k ledovcům Fox a Franz Josef, kam chceme vyrazit zítra. Po Glacier Highway jsme míjeli jen farmy a bohem zapomenuté zlatokopecké osady. Provoz na silnici byl minimální, většinou se proti nám čas od času vyřítil truck s návěsem, ale jednu dobu jsme snad půl hodinu nepotkali ani auto. V městečku Hokitika jsme zastavili na Fish & Chips – hranolky tlusté jako palec, flák čerstvé ryby a to všechno zabalené do novin. Podle frmolu, který tam měli, asi slušnej podnik.

Už bylo skoro osm večer a tudíž nejvyšší čas začít řešit, kde dneska složíme hlavu. Náhoda tomu přála, že jsme našli naprosto luxusní místo jako z pohádky. Malý kemp na samém břehu jezera s výhledem na zasněžené vrcholky hor. Slyším právě odjíždět poslední denní návštěvníky a zůstáváme tu tak na noc úplně sami. Tedy ještě jeden stan tu je – dvě novozélandské dámy z Dunedinu tak kolem sedmdesátky, které také cestují na jih a které jsme za poslední dny potkali už po několikáté. To se nám tu ostatně stává často – s někým se dáte večer do řeči a po pár dnech ho potkáte o stovky kilometrů dál znova někde úplně jinde.