O budíček se dnes ráno
postaraly jen 100 metrů vzdálené vlnobití a hejna mušek, které si našly cestu
dovnitř otevřenou ventilací. Vyrazil jsem za rozbřesku opět sám podél Pororaki
river směrem proti proudu do vnitrozemí. Jen co cesta zapadla do husté buše,
bylo to po ránu ještě na čelovku – stromy vytvořily neprostupnou střechu, takže
jsem chvíli ani netušil, že zase začalo drobně, ale hustě pršet. Dal jsem si
svižně 6 kilometrů a vrátil se míchat vajíčka k snídani.
Před desátou jsme
vyrazili na Truman track – krátkou vycházku buší ke skalnatému pobřeží do
kterého bušil silný příboj. Za ty roky vytrvalé práce tam vykouzlil velmi
zajímavé skalní formace a převisy.
Pokračovali jsme
po Highway 6 až do Šedé huby. Tak jsme překřtili město Greymouth, kde jsme doplnili
zásoby jídla, benzínu a – huráááá – po pěti dnech objevili zase wifi připojení J. Zejména pro Aničku je to zdá se momentálně důležitější než voda i
jídlo …
Odbočili jsme na
Great Alpine Highway a začali stoupat 80 km do Arthur Pass National Park.
Z nulové výšky jsme postupně nabírali metry a s nimi se měnila i
okolní krajina. Hustou buš vystřídali jehličnaté lesy a nakonec jen holé
skalnaté štíty se sněhem pokrytými vršky. Už jsme si zvykli, že většina míst na
mapě je pouze shluk tří čtyř domů a v lepším případě jeden motel. Zde za
celých osmdesát kilometrů byla ti taková místa snad jen dvě.
Včera jsme na Cape
Foulwind potkali ptáky Weka, kteří nelítají, jsou podobní jako kiwi, akorát
mají kratší zobáky. Dnes na Arthur Pass se s námi pro změnu chtěli dělit o
oběd ptáci Kea, kteří jsou zbarvení do hněda, ale jinak jsou podobní velkým
papouškům Kaka. Projevili dost velkou sílu – dokázali z popelnic shodit i
dvoukilové kameny, aby se dostali ke zbytkům potravy.
Na Arthur Pass se
psala také historie novozélandského lyžování a v roce 1905 tam byl
ustanoven první Christchurch Ski Club. Kolem jsme viděli nějaké vleky, ale
infrastruktura připomínala tak sedmdesátá léta někde v Jizerkách. Prohlédli
jsme historické expozice v místním Visitors centru a vyrazili na dva
kratší treky – první k vodopádu Devil Punchbowl a druhý do Bearley valley
podél divoké horské řeky. Oba byly tak na hodinku a něco a krátce po čtvrté
jsme se začali nabližovat zpátky k moři.
Protože jsem dnes
volantem nakroutil převážně v horách dobrých 400 kilometrů, možná je
vhodná příležitost zmínit pár zajímavostí z novozélandských silnic.
Povolená rychlost je sto. Když je někde omezení, tak jeho ukončení neoznámí
přeškrtnutá snížená rychlost, ale právě značka, že už se opět může jet stovkou.
A to paradoxně i v místech, kde se dá jet maximálně třicítkou J. Poprvé jsem na to valil oči jako puk. Další zajímavostí jsou mosty –
je jich tu opravdu hodně a naprostá většina má pouze šířku tři metry na jedno
auto, protože frekvence dopravy je malá a snad se ještě nestalo, že bychom si
s někým dávali přednost. Před mostem se dva pruhy změní v jeden a za
mostem zase plynule rozšíří ve dva. Žádné složitosti…
Počasí se během
odpoledne vybralo úplně do modra, a tak jsme se rozhodli nablížit se dnes co
nejvíce na jih k ledovcům Fox a Franz Josef, kam chceme vyrazit zítra. Po
Glacier Highway jsme míjeli jen farmy a bohem zapomenuté zlatokopecké osady.
Provoz na silnici byl minimální, většinou se proti nám čas od času vyřítil
truck s návěsem, ale jednu dobu jsme snad půl hodinu nepotkali ani auto.
V městečku Hokitika jsme zastavili na Fish & Chips – hranolky tlusté jako palec, flák čerstvé ryby a to všechno zabalené do
novin. Podle frmolu, který tam měli, asi slušnej podnik.
Už bylo skoro osm
večer a tudíž nejvyšší čas začít řešit, kde dneska složíme hlavu. Náhoda tomu
přála, že jsme našli naprosto luxusní místo jako z pohádky. Malý kemp na
samém břehu jezera s výhledem na zasněžené vrcholky hor. Slyším právě
odjíždět poslední denní návštěvníky a zůstáváme tu tak na noc úplně sami. Tedy
ještě jeden stan tu je – dvě novozélandské dámy z Dunedinu tak kolem sedmdesátky,
které také cestují na jih a které jsme za poslední dny potkali už po
několikáté. To se nám tu ostatně stává často – s někým se dáte večer do
řeči a po pár dnech ho potkáte o stovky kilometrů dál znova někde úplně jinde.
Žádné komentáře:
Okomentovat