Ráno mě vzbudilo bubnování
na stan. Myslel jsem, že je to opět déšť, ale spletl jsem se. To se jen stovky
mušek snažily dostat přes stanovou celtu dovnitř. Přemluvilo mě o půl sedmé sluníčko
a modré nebe, abych přece jenom vstal. Oblékl jsem se od hlavy až k patě jako
včelař v sebeobraně před všudypřítomnými sandflies a vyrazil na Honeydew
track podél jezera Rotoiti. Pohled na tvrdě spící omladinu mě ujistil, že mám
určitě dobrou hodinku jen pro sebe.
Voda z ledovcového jezera byla teplejší,
než jsem předpokládal a opravdu po chvíli přilákala pár odvážlivců k ranní
koupeli. Na stezce podél vody byly dřeviny a rostliny označeny, a tak jsem měl
možnost dovzdělat se v botanice i angličtině – převažovaly beech trees,
crown ferns, fivefinger trees a stinkwoods.
Stany jsme přenesli od lesa na louku,
ponechali je na pospas slunečním paprskům a popojeli na snídani na pláž. O zbytky
jsme se podělili s kačenama a vystoupali autem asi 4 km po štěrkové cestě
na Mt. Robert odkud byl výhled na celé jezero, okolní horské hřebeny i samotné
městečko St. Arnaud.
Sjeli jsme rychle dolů a začali následovat
klikatící se Buller river, což nám vydrželo po většinu dne až na pobřeží
Tasmanského moře u města Westport - víc než 150 kilometrů. Než jsme opustili
Nelson NP, udělali jsme ještě 15-tikilometrovou zajížďku k jezeru Rotoroa,
které bylo ještě opuštěnější než Rotoiti – místo jako stvořené pro poustevníky
a dobrodruhy.
V Murchinsonu jsme pro jistotu
dobrali plnou nádrž, protože okolní pustá krajina napovídala, že potkat
benzínku co 100 kilometrů bude ještě možná luxus. Předpoklad potvrdila i
zvýšená cena benzínu. 14 km západně od Murchinsonu jsme zastavili u nejdelšího
visutého mostu na Zélandu. 110 m dlouhá lávka na 4 lanech přemosťuje White
Creek v místech, kde býval zlatokopecký kemp někdy po roce 1870. Vyzkoušet
rejžování zlata je tam možné ještě dnes.
Druhou zajímavostí místa je fakt, že bylo
v roce 1929 epicentrem silného zemětřesení o síle 7,8 Richterovy stupnice.
Změny v krajině jsou patrné dosud.
Pokračovali jsme dál soutěskou řeky
Buller, jejíž peřeje byly pro rafting jako stvořené. Silnice se místy
zakousávala do okolních skal tak, že nebyla víc jak 3 metry široká. Míjeli jsme
další pozůstalosti z doby zlaté horečky – staré doly, zrezivělou techniku,
ruiny a hřbitov městečka Lyell nebo dnes pro mountainbiky upravenou Old Ghost
Road.
Kolem jedné jsme dosáhli rozbouřeného skalnatého
pobřeží poblíž Cape Foulwind. Na tomto místě zakotvil Abel Tasman 14. Prosince 1642,
když den před tím poprvé spatřil břehy dnešního Zélandu. Od majáku lemuje skalnaté
pobřeží stezka asi 3 km dlouhá až do Tauranga Bay, kde se proti ostrůvku Wall
Island nachází početná kolonie tuleňů. Váleli se líně na balvanech a díky svým mimikry
splývali dokonale s okolním pobřežím. Člověk by skoro nevěřil, že dokáží
plavat až rychlostí 30 km/h, potápět se až do hloubky 250 m a vydržet pod vodou
i 11 minut.
Poslední dnešní zastávkou byl o 50 km
jižněji Národní park Punakaiki. Jeho největší zajímavostí jsou tak zvané palačinkové
skály (Pancake Rocks). Silný permanentní příboj tu po staletí omývá vápencové
vrstvené skalní útvary a za tu dobu tu vytvořil pozoruhodné skalní město, které
lze pozorovat pouze z teras vysoko nad pobřežím. Rozhodli jsme se je prohlédnout,
přestože déšť výrazně zesílil. Než jsme se vrátili zpět, nezůstala na nás niť
suchá.
A tak jsme pro dnešek vzdali pokračování v cestě
i stavění stanů a pronajali na nejbližší pláži suchou kabinu na přespání a hlavně
usušení.
Žádné komentáře:
Okomentovat