12. 12. 2013

#11 – Přes Cookův průliv na Jižní ostrov...

Někdy se opravdu vyplatí být dochvilný. Třeba jako dneska když jsme dorazili k terminálu trajektu a zjistitli, že nesprávnému. Bohužel byl společnosti Interislander a my měli jet s konkurenční Bluebridge Ferry. Ale stihli jsme to nakonec v pohodě.
Ráno jsme zabalili věci do auta tak precizně, že jsme všichni trpěli pocitem, že nám něco chybí. I Katka Herdová by z nás dneska měla radost J. Každé ráno totiž důsledně vyplníme každou dutinu, kterou v Subaru tomuhle autu ponechali.
Po deváté jsme vyjeli podél moře směrem na jih na Eastbourne po opačné straně zálivu. V prudkých zalesněných svazích jsme obdivovali jednoduché domy na nádherných místech s výhledem přes přístav na Wellington někde v dálce. Dokonce jsme objevili dům, ke kterému se dalo dostat pouze privátní lanovkou.
Přes Lower Hutt a Potane jsme se před polednem vrátili do Wellingtonu k terminálům trajektů, hodinu zabralo nalodění na ferry Straitman , které křižuje Cook strait denně čtyřikrát tam a zpět a teď se už druhou hodinu houpeme na moři. Plánujeme co dál a v jakém pořadí - lákají nás Abel Tasman a také Nelson National Park, hned v Pictonu začíná 72 km dlouhý Queen Charlotte track podél pobřeží Marlborough Sound – chtěli bychom ho aspoň ochutnat, ale asi až po vánocích při cestě zpátky na sever.
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Cesta lodí trvala tři a půl hodiny. Desetipatrová ferry vypadala z venku, že už má něco za sebou, ale zevnitř to byl komfort, který výrazně předčí Pendolino. Když jsme se vymotali z Wellingtonského přístavu, loď nabrala na rychlosti. I když na otevřeném moři, ani na chvíli jsme neztratili jižní nebo severní ostrov z dohledu – dělí je od sebe asi 70 kilometrů. Po té co jsme vpluli do Marlborough Sound, pluli jsme úžinami ještě dobrou hodinu až do Pictonu. Průliv se klikatil mezi kopcovitými břehy, při troše fantazie to vypadalo jako parníkem ze Zvíkova na Orlík, jen ta loď plná aut zde byla najednou nepatřičně obrovská.
Z Pictonu, kde toho kromě přístaviště už moc víc není, jsme měli namířeno do Nelsonu. Mohli jsme si vybrat asi 40-tikilometrovou zajížďku po lepší silnici vnitrozemím přes Blenheim nebo klikatici podél pobřeží. Zvolili jsme druhou variantu a začali jsme stoupat hustými lesy po úzké asfaltce. Tu a tam se objevovaly domy na skalách s výhledem na moře, k našemu překvapení jich však byla velká většina na prodej. Stoupání po Queen Charlotte Road střídala klesání až k mořským zálivům a než jsme dojeli do města Havelock – hlavního města světa co se zelených mušlí týče, měl jsem ruce pořádně ukroucené.
Připojili jsme se k hlavní vnitrozemské silnici a pokračovali další stovku kilometrů až do Nelsonu. Tohle zhruba 60-titisícové město patří k vyhledávaným letoviskům jak Novozélanďanů, tak „overseas“. Důvodů je hned několik – teplota v průměru o 10 stupňů výš než ve Wellingtonu, rozlehlé vinice s nejlepším zélandským vínem, blízkost nádherných přírodních scenérií jak při pobřeží tak v nedalekých horách. Podle průvodce prý „most liveable place“ na celém Zélandu.

Upíchli jsme se na Tahuna Beach v pěkném kempu, jedinou drobnou vadou byly přistávající chartery těsně nad hlavou až do desété večerní, což z nás oceňoval jenom Matěj s očima obrácenýma permanentně v sloup…

Žádné komentáře:

Okomentovat