Poslední dva dny jsou zatím absolutním vrcholem
toho, co jsme za poslední dva týdny zažili. Ráno jsme nejdříve přebalili
potřebné vybavení z auta do krosen, protože nocovat plánujeme někde na
cestě v Národním parku Abel Tasman. Relativně brzo ráno (trochu drsněji
jsem dnes ostatní povykopával ze stanů už v sedm…) jsme vyrazili do
Motueky, zaregistrovali se na cestu do parku a popojeli dalších 30 km do
Marahau, kde začíná 51 km dlouhý pobřežní track – jeden ze zélandských Great
Walks, který celý zabere podle tempa 3-5 dní.
Vyšli jsme po jedenácté s plnou polní
- oba stany, spacáky, karimatky a jídlo i vodu na dva dny. Matěj s Lindou
měli malé denní batohy a tak jsme většinu bagáže rozložili mezi mě, Kláru a
Aničku. Cesta začala po zahřívacích dvou kilometrech v Sandy Bay nabírat
výšku, ale po chvíli se ustálila tak 50 výškových metrů nad hladinou a jen
přirozeně kopírovala hustou neprostupnou buší výběžky pevniny v nekonečných
zákrutách - jedna jako druhá. V nejužším místě každé zátočiny byl většinou
most přes malý potok, který sbíhal z prudkých svahů dolů do moře. Po pravé
straně jsme brzy měli výhled na Fisherman Island a větší Adele Island, kolem
kterých brázdily hladinu desítky lidí na žlutých mořských kajacích.
Pomalu přicházel příliv a prázdné písčité
mělké pláže se znovu pozvolna začaly zaplňovat vodou. Sledovat odliv a příliv
je v Abel Tasman hodně důležité. Nejen pro to, že rozdíl hladin činí někde
až 6 metrů, ale protože asi na pěti místech lze cestu překonat pouze dvě hodiny
před a dvě hodiny po odlivu. Pokud to netrefíte, musíte dlouhé hodiny čekat, v tom
lepším případě se vydat na okliku přes kopce. Na celé trase je asi 19 míst na
přenocování - přestože jsme ráno už nemohli rezervovat nocleh v Pukatea
Bay (kemp už byl obsazený), moc lidí jsme na trase nepotkávali.
Stavěli jsme pouze na fotografování (takže
skoro pořád :) a na pití, takže jsme pochodovali oproti časovému plánu
v asi 20 minutovém předstihu. Míjeli jsme spoustu malých pláží, které
lákaly ke koupání, ale rozhodli jsme se dojít až do Anchorage Bay. Hodinu před
cílem se cesta začala zase zvedat, což se mimo jiné projevovalo čůrky potu na
mém čele. Vlivem horka i v důsledku 16-kilového závaží na mých bedrech, a
to zrovna v okamžiku, kdy Linda zpívala už podesáté asi pod vlivem Santa
Klause v supermarketu „nesu nesu koledu, upad jsem s ní na ledu…“.
No, trochu ledu by se v té chvíli docela hodilo.
V Anchorage jsme našli pěkné malé jednoduše
zařízené kempoviště v zátoce v samé blízkosti asi 400 metrů dlouhé
písčité pláže. Vykoupali jsme se, přestože voda byla výrazně studenější než na
severu na poloostrově Coromandel. Když odjeli v podvečer komerční kajakáři
a všechna Watertaxi, osaměli jsme v opravdu panenské přírodě. Bez dětí
jsme ještě vyrazili na asi hodinu a půl dlouhý okruh pře Pukatea Bay na Pitt Head
Lookout, odkud byl výhled dál na track do zátok Torrent Bay a Bark Bay.
---------------------------------------------------------------------------------
Linda měla dneska obzvlášť divoké sny, a tak jsem
se po asi deseti kopancích, co jsem obdržel ještě do půlnoci, rozhodl, že půjdu
spát pod hvězdy ven. Obloha se úplně vyjasnila a Jižní kříž zářil přímo nad
hlavou. Vedle mě se tak dva tři metry uvelebilo na noc asi pět kačen, tak jsem
měl o dobrou společnost až do rána postaráno.
Přestože ráno nebylo kam pospíchat, vypakovali
jsme se docela rychle. Holt už v tom neustálém balení máme zase praxi a
každý ví, co je jeho práce. Před půl desátou jsme mírnou oklikou vyrazili na
zpáteční cestu. Hned v prudkém stoupání za první pláží se od nás děcka
odpojily a následující 4 hodiny jsme je už neviděli. Těch 12,8 km zpátky
zvládli za neuvěřitelné dvě a půl hodiny i s bagáží a u auta byly o tři
čtvrtě hodiny dříve než my. Měly z toho radost, my už menší, protože
v jejich báglech bylo všechno jídlo na zpáteční cestu! Naštěstí jsme měli
aspoň jednu láhev vody a v nouzi vyhrabali někde zapomenutou konzervu
tuňáka, kterého jsme spráskli jen tak…prostě neplánovaná dietka.
Odpoledne jsme se začali přesouvat. Nejdříve asi
50 km do Richmondu, kde jsme doplnili zásoby na další dny a pak asi 120 km do
Nelson National Park směrem na jih do hor do vnitrozemí. Během chvilky jsme se
opět ocitli v území nikoho. Kličkovali jsme pustou neobydlenou krajinou
místy zalesněnou, místy plnou kopcovitých pastvin posetých ovcemi ze zřídka
roztroušených farem.
Potkávali jsme maximálně trucky plně
naložené dřívím z rozsáhlých vytěžených oblastí, na mnohých byl však už
znova vysázen mladý jehličnatý les. V St Arnaud, horském středisku na
břehu jezera Rotoiti obepnutého horskými masívy jako někde ve Švýcarsku, jsme
zakotvili v Kerr kempu v Travers Valley. Zatím nejlevnější cena za
nocleh tady odpovídala tomu, že nás teď už dobré tři hodiny otravují tisíce
malých mušek - sandflies. Možná prvně v životě se mi tak dneska podařilo
zabít sedm much jednou ranou.
Žádné komentáře:
Okomentovat