Den 4 – Ribeiro Frio a Leváda do Furado

Vyjít dneska na Pico Ruivo by se samozřejmě nabízelo. Ale když tam byl Matěj neplánovaně už včera večer, tak to necháme na jindy. Takže kam vyrazíme dnes?

Listuju ráno tištěným Průvodcem Madeiry od Freytag&Berndt a zrak mi ulpěl na vesničce jménem Ribeiro Frio. Je od nás vzdálená jen pár kiláků, ale podle Google maps to autem trvá 40 minut? To bude asi slušná rallye!

Vyrážíme po deváté a schválně se vyhýbám hlavní silnici. Padáme tak nejdříve po úzké silničce někam k Faial. Před námi se otevírá úžasný výhled na oceán! Pak kličkujeme opět nahoru přes Lombo Galego do chřtánu hor, někam kde tuším Ribeiro Frio. Najednou nás v ostré zatáčce zastavuje sličná policajtka. Beze slov, jen mezinárodním znakem pro oddychový čas nám naznačuje, že si máme dát pauzu. Nechápeme proč, ale nejsme první, kdo tam u uzavřené silnice stojí v naplatém očekávání co se bude dít.

Najednou se přiřítí obrovskou rychlostí a za přišerného řevu motoru závodní auto pro rallye závody. Vždyť jsem říkal, že to dneska bude rallye! Silnička je široká tak pět metrů, přesto na ní jezdec před policajtkou vyšvihne bravurní hodiny a otočí auto smykem do protisměru. Chvilku čeká a pak s obrovskou akcelerací zmizí ve vteřině zase zpátky v kopci. Policajtka něco ověřuje ve vysílačce a za chvíli na nás mávne, že můžeme jet za ním.

No teda! Frajer si tu asi pronajme veřejnou silnici na trénink a asistuje mu u toho policie. To je hustý. Doufám, že se dobře domluvili a on se teď znova nevyřítí proti mně v protisměru! Kopec je místy tak prudký, že jedu jen na jedničku. O nějaké akceleraci se v mém případě nedá moc mluvit.

Zaparkovali jsme v Ribeiro Frio a vlezli zvědavě do místních pstružích sádek. Před námi je další zájezd Čedoku, tentokrát odněkud z Horní Dolní. Radši ani neotvírám pusu, že mluvím stejnou řečí.

Necháme zájezd za sebou a mizíme rychle na levádu do Furado, která vede odtud do Portelly. Je dlouhá asi 11 km. Prvních osm vede po rovině podél levády. Poslední tři kilometry pak prudce z kopce do údolí sklesají asi 370 výškových metrů. Cesta je hodně podobná té včerejší. Leváda je nově opravená. Je to vlastně skoro celou trasu hluboká betonová vana s 15cm širokými stěnami. Místy je stezka široká, jinde opět balancujeme jen po stěně kanálu široké 30 centimetrů.

Na trase je dnes jen několik málo tunelů. Většinou ne delších než deset metrů. Srázy jsou tak 200 metrů vysoké a údolí pod nimi se otevírá směrem k Porto de Cruz, kde jsme byli v sobotu. Zleva vykukuje za horizontem Orlí skála, dominanta severního pobřeží Madeiry.

Po půl jedné jsme došli až k hájence Lamaceiros ve výšce 780m. Za 9km jsme sklesali jen 80 metrů. Z toho celých sedmdesát na posledním půl kilometru. Jinak je to naprostá rovina.

Dali jsme oběd a rozhodli se dál do Portelly nepokračovat. Otočili jsme se na zpáteční cestu a zleva viděli, jak se rychle natahuje od oceánu oblačnost. Během deseti minut začalo mrholit. Během dalších deseti minut už slušně pršelo. Ty předpovědi tady zatím moc nevycházejí!

Zpáteční cesta tak byl skoro běh, v kterém překvapivě dominovaly Klára s Lindou. Čekaly tak na nás chvíli u kavárny v Ribeiro Frio, než jsme dorazili my. Přidali jsme se k nim na cheese cake a capuccino. Už to vypadá na založenou tradici.

Vracíme se zpátky do apartmánu. Je skoro pět. Dáme po zbytek dne relax. Stejně se v tom dešti moc jiných věcí dělat nedá. Teda až na Matěje. Ten opět vybíhá i do deště oblečen do své ultramaratónské výbavy. Je skoro osm večer a Matěj už je v terénu tři hodiny...

Den 3 – Levády Caldeirao Verde a Caldeirao de Inferno

V průměru bývá na Madeiře v červenci a v srpnu nula deštivých dní. Nejvíce jich je v lednu, dvanáct. Doufám, že tu teď nemají leden. Celou noc leje jako z konve a nevypadá to ani v sedm hodin ráno, že by chtělo přestat.

I v Santaně byly včera večer slavnosti jídla. Ale protože jsme dost vysoko nad městem, tak do našeho apartmánu hluk koncertování nedoléhal. Za to půlnoční ohňostroj ano. To byly rány jak u Verdunu. Kolem jedné mě probrala ze spánku ještě velmi vášnivá hádka celého příbuzenstva vedle v sousedství. Vystrčil jsem hlavu ze dveří zjistit co se děje a radši jsem rychle zase zalezl, abych náhodou taky jednu nekoupil.

Koupit jsme naopak měli více pečiva. A taky čaj a kafe. Ti tři pubertální a postpubertální hladovci stačili večer všechno vyluxovat. Takže na ráno toho už moc nezbylo.

Včera jsme dost přejížděli v autě, tak dneska dáme něco poblíž. Necelých 5km od apartmánu je Parque Florestal Pico de Pedras. Popojíždíme tam, auto necháváme na parkovišti pod kempem a podél místní levády vyrážíme směrem na Queimadas. To je startovací místo pro levádu Caldeirao Verde, jednu z nejznámějších na ostrově.

Ještě než jsme zaparkovali, dohonili jsme do kopce výletní autobus. Chvíli jsme se za ním vlekli. Odbočoval stejně jako my. Než jsme si vyndali batohy z auta, vyvalilo se z autobusu asi 25 turistů. A světe div se, všichni mluví česky. Kráčíme tedy chvíli ve štrůdlu jako na Václaváku a snažíme se ten dav předejít. Jde to docela snadno, protože většina z nich fotí každou kapradinu, o kterou cestou zavadí.

Za kilometr a půl jsme v Queimadas. Obcházíme moc hezkou stylovou kavárničku a informační centrum a nastupujeme na stezku vedoucí k levádě Caldeirao Verde. Moc lidí před námi zatím nejde, a tak se na úzké pěšině s nikým netlačíme. Zpátky to bude asi horší. Cesta je perfektně jištěná po celé délce zábradlím s ocelovým lanem. Je to asi dobře. Když občas mlha dovolí a vidím ty dvouset a více metrové kolmé srázy dolů do kaňonů pod námi, tak jsem moc rád, že tam to lano je!

Leváda je doslova zasekaná do skály. Vybudovat ji musela být před staletími strašná dřina! Cekem je na ostrově víc než 2000 kilometrů těchto zavlažovacích kanálů. První začali budovat otroci přiváženi z Afriky krále Jindřichem už v roce 1452. Dodnes se využívají k zavlažování polí s cukrovou třtinou a jinými plodinami. Hlavně vinohradů, zeleninových plantáží a ovocných sadů.

Leváda má minimální sklon, ale vody v ní proti nám proudí dostatek. Zhruba tak 15cm vodního sloupce v půl metru širokém kanálu. Neuvěřitelně se klikatí a kopíruje členitý terén. Místy je pěšina úzká jen 30 centimetrů. Celou dobu vede bujnou vegetací. Skoro se dá říct, takovou džunglí jak někde v subtropech nebo třeba v severním Thajsku. Připomíná mi to Maesa Valley nad Chiang Mai.

Na trase je také několik tunelů. V těch potřebujete čelovku. Jsou vysoké tak 150 až 200 cm, široké přesně na levádu a dva opatrně se vyhýbající jedince. Ke kaldeře Verde jsme došli po rovině asi za 2 hodiny. Z výšky ještě tak 100 metrů nad námi padal dolů po stěnách slabý vodopád. Kaldera je široká tak 70 metrů a ze tří čtvrtin kruhovitě uzavřená okolními horami. Dole je pod vodopádem jezírko, kde se dá i smočit.

Odtud se buď můžete vrátit nebo ještě pokračovat asi hodinu ke Caldeirao de Inferno. První část cesty je obdobná. Ale po 20 minutách začnou úzké schody stoupat prudce nahoru tak o 200 metrů výš. Dostanete se k další levádě a několika docela dlouhými temnými tunely pokračujete až k samotné kaldeře de Inferno v samém konci údolí. V tunelech bylo docela dost bahna a kromě čelověk jsme si přisvěcovali i mobilními telefony.

Ke druhé kaldeře už s ohledem na náročnější výstup tolik turistů nesměřovalo. Koncový skalní válec byl ale podobně impozantní. Škoda, že jezírko při jeho úpatí bylo zpola vyschlé a zpola plné žabince.

Cestou zpátky se trochu rozjasnilo nebe a konečně se vylouply i pěkné výhledy na okolní hluboká údolí prorostlá hustou bujnou vegetací. Také na vzdálené horské vesničky a nekonečnou plochu Atlantiku ještě dál za nimi. Stavěli jsme často na fotografování, ale jinak jsme šlapali v hodně ostrém tempu. Celkem nám výlet zabral asi 6 hodin a ušli jsme 22 kilometrů

V Queimadas v té pěkné kavárně s doškovou střechou jsme se odměnili kávičkou a tvarohovým dortem, všude kolem nás seděli samí Češi. Dole v Santaně jsme udělali větší nákup a na apartmánu dali chvilku pauzu, než vyrazíme na podvečerní slavnost zpátky do centra městečka. Matěj se od nás odpojil a šel sám na výběh někam zpátky do kopců.

V Santaně pokračovaly večer svatoanenské slavnosti. Myslím podle výzdoby, že byly spojené i s dožínkami. Na návsi na pódiu vyhrávali harmonikáři. Celá vesnice byla bohatě vyzdobena bezpočtem barevných květů. Ochutnali jsme typický madeirský bílý chléb promazávaný česnekovobylinkovým máslem. Ten se tu prodává na každém rohu jako u nás párek v rohlíku.

Když jsme se skoro v devět hodin vrátili, asi 10 minut po nás přiběhl i Matěj. Za něco málo přes dvě hodinky měl v nohách 22 kilometrů a převýšeni 1600 metrů! Je to prostě magor. Nahoru šel kilák za osm minut a dolů kilák za pět minut. Vyběhl totiž až na vrchol Pico Ruivo, nejvyšší horu Madeiry vysokou 1872 metrů.