V průměru bývá na Madeiře v červenci
a v srpnu nula deštivých dní. Nejvíce jich je v lednu, dvanáct.
Doufám, že tu teď nemají leden. Celou noc leje jako z konve a nevypadá to ani
v sedm hodin ráno, že by chtělo přestat.
I v Santaně byly včera večer
slavnosti jídla. Ale protože jsme dost vysoko nad městem, tak do našeho
apartmánu hluk koncertování nedoléhal. Za to půlnoční ohňostroj ano. To byly
rány jak u Verdunu. Kolem jedné mě probrala ze spánku ještě velmi vášnivá hádka
celého příbuzenstva vedle v sousedství. Vystrčil jsem hlavu ze dveří
zjistit co se děje a radši jsem rychle zase zalezl, abych náhodou taky jednu
nekoupil.
Koupit jsme naopak měli více pečiva. A
taky čaj a kafe. Ti tři pubertální a postpubertální hladovci stačili večer
všechno vyluxovat. Takže na ráno toho už moc nezbylo.
Včera jsme dost přejížděli v autě, tak
dneska dáme něco poblíž. Necelých 5km od apartmánu je Parque Florestal Pico de
Pedras. Popojíždíme tam, auto necháváme na parkovišti pod kempem a podél místní
levády vyrážíme směrem na Queimadas. To je startovací místo pro levádu Caldeirao
Verde, jednu z nejznámějších na ostrově.
Ještě než jsme zaparkovali, dohonili jsme
do kopce výletní autobus. Chvíli jsme se za ním vlekli. Odbočoval stejně jako
my. Než jsme si vyndali batohy z auta, vyvalilo se z autobusu asi 25
turistů. A světe div se, všichni mluví česky. Kráčíme tedy chvíli ve štrůdlu
jako na Václaváku a snažíme se ten dav předejít. Jde to docela snadno, protože většina
z nich fotí každou kapradinu, o kterou cestou zavadí.
Za kilometr a půl jsme v Queimadas. Obcházíme
moc hezkou stylovou kavárničku a informační centrum a nastupujeme na stezku vedoucí
k levádě Caldeirao Verde. Moc lidí před námi zatím nejde, a tak se na úzké
pěšině s nikým netlačíme. Zpátky to bude asi horší. Cesta je perfektně
jištěná po celé délce zábradlím s ocelovým lanem. Je to asi dobře. Když občas
mlha dovolí a vidím ty dvouset a více metrové kolmé srázy dolů do kaňonů pod
námi, tak jsem moc rád, že tam to lano je!
Leváda je doslova zasekaná do skály. Vybudovat
ji musela být před staletími strašná dřina! Cekem je na ostrově víc než 2000
kilometrů těchto zavlažovacích kanálů. První začali budovat otroci přiváženi z Afriky
krále Jindřichem už v roce 1452. Dodnes se využívají k zavlažování polí
s cukrovou třtinou a jinými plodinami. Hlavně vinohradů, zeleninových
plantáží a ovocných sadů.
Leváda má minimální sklon, ale vody v ní
proti nám proudí dostatek. Zhruba tak 15cm vodního sloupce v půl metru
širokém kanálu. Neuvěřitelně se klikatí a kopíruje členitý terén. Místy je
pěšina úzká jen 30 centimetrů. Celou dobu vede bujnou vegetací. Skoro se dá
říct, takovou džunglí jak někde v subtropech nebo třeba v severním Thajsku.
Připomíná mi to Maesa Valley nad Chiang Mai.
Na trase je také několik tunelů. V těch
potřebujete čelovku. Jsou vysoké tak 150 až 200 cm, široké přesně na levádu a
dva opatrně se vyhýbající jedince. Ke kaldeře Verde jsme došli po rovině asi za
2 hodiny. Z výšky ještě tak 100 metrů nad námi padal dolů po stěnách slabý
vodopád. Kaldera je široká tak 70 metrů a ze tří čtvrtin kruhovitě uzavřená okolními
horami. Dole je pod vodopádem jezírko, kde se dá i smočit.
Odtud se buď můžete vrátit nebo ještě
pokračovat asi hodinu ke Caldeirao de Inferno. První část cesty je obdobná. Ale
po 20 minutách začnou úzké schody stoupat prudce nahoru tak o 200 metrů výš. Dostanete
se k další levádě a několika docela dlouhými temnými tunely pokračujete až
k samotné kaldeře de Inferno v samém konci údolí. V tunelech bylo
docela dost bahna a kromě čelověk jsme si přisvěcovali i mobilními telefony.
Ke druhé kaldeře už s ohledem na
náročnější výstup tolik turistů nesměřovalo. Koncový skalní válec byl ale
podobně impozantní. Škoda, že jezírko při jeho úpatí bylo zpola vyschlé a zpola
plné žabince.
Cestou zpátky se trochu rozjasnilo nebe a
konečně se vylouply i pěkné výhledy na okolní hluboká údolí prorostlá hustou
bujnou vegetací. Také na vzdálené horské vesničky a nekonečnou plochu Atlantiku
ještě dál za nimi. Stavěli jsme často na fotografování, ale jinak jsme šlapali
v hodně ostrém tempu. Celkem nám výlet zabral asi 6 hodin a ušli jsme 22
kilometrů
V Queimadas v té pěkné kavárně s doškovou
střechou jsme se odměnili kávičkou a tvarohovým dortem, všude kolem nás seděli
samí Češi. Dole v Santaně jsme udělali větší nákup a na apartmánu dali
chvilku pauzu, než vyrazíme na podvečerní slavnost zpátky do centra městečka.
Matěj se od nás odpojil a šel sám na výběh někam zpátky do kopců.
V Santaně pokračovaly večer svatoanenské
slavnosti. Myslím podle výzdoby, že byly spojené i s dožínkami. Na návsi
na pódiu vyhrávali harmonikáři. Celá vesnice byla bohatě vyzdobena bezpočtem barevných
květů. Ochutnali jsme typický madeirský bílý chléb promazávaný
česnekovobylinkovým máslem. Ten se tu prodává na každém rohu jako u nás párek v rohlíku.
Když jsme se skoro v devět hodin vrátili,
asi 10 minut po nás přiběhl i Matěj. Za něco málo přes dvě hodinky měl v nohách
22 kilometrů a převýšeni 1600 metrů! Je to prostě magor. Nahoru šel kilák za
osm minut a dolů kilák za pět minut. Vyběhl totiž až na vrchol Pico Ruivo,
nejvyšší horu Madeiry vysokou 1872 metrů.
Žádné komentáře:
Okomentovat