Začneme zvolna. Hlavně nepřepálit začátek.
Snídaně pěkně na půl devátou. Matěj už je zpátky z ranního výběhu na Pico
do Facho a přidává se k nám. 322 metrů strmě nahoru k vysílači na městem
je docela slušná rozcvička.
My ostatní dnes cvičíme jen u kávy s citrónovou
bábovkou. Probíráme plán na první dovolenkové dopoledne. Logicky se nabízí vyrazit
na nejvýchodnější výspu Madeiry, poloostrov Saint Lorenzo, který je nejblíž.
Hážeme zavazadla do auta a vyrážíme. Cesta
na výchozí parkoviště k trase, značené jako PR8, trvá jen 12 minut. I za
tu dobu projedeme 4 tunely. Tenhle ostrov bude asi tunely provrtaný skrz na
skrz.
Vereda da ponta de são lourenço není pro
Madeiru úplně typický trek. Jestli se tomuhle ostrovu přezdívá zelený ráj Atlantiku,
ostrov květin a já nevím jak ještě, tak tady na východním pobřeží to je jen
vyprahlá skalnatá, prašná a větrná krajina. Skoro bez vegetace. Jen tu a tam
pár kaktusů a sukulentů. Od oceánu vane neustále silný vítr a do skal hluboko
dole pod námi buší mocný příboj. Vysoké vlny se tříští o kolmé skalnaté stěny z velmi
tmavé horniny.
Stezka patří mezi ty frekventovanější. Ráno
cestou na vyhlídku na skálu nad rangerskou stanicí Sardinha předbíháme jen pár
lidí. Odbočujeme na několik vyhlídek na členité pobřeží lemované bezpočtem skalních
věží v podobě takových miniostrůvků. Jeden vypadá velmi podobně jako James
Bond Island na thajském Krabi. Stanici správců přírodního parku s Coffee shopem
jen míjíme a škrábeme se dál nahoru. Směrem na východ je před námi vidět maják.
Ten už není na poloostrově, ale na samostatné ostrově, takže se na něj suchou
nohou dojít nedá. Asi o 20 km dál v oparu vykukují tři ostrovy, které dohromady
tvoří Ilhas Desertas. Přírodní rezervaci, která je pustá neobydlená a turisté se
mohou k ostrovům pouze přiblížit pozorovat ptáky.
Cestou zpět se proti nám už valí davy
turistů. Lehounce krápe. I když si nejsem jist, zda se nejedná o tříšť z příboje
vynesenou vichrem až na stezku k nám nahoru. 4 kilometry docela letíme. Nohy se
nám už zase rozbíhají.
Díváme se po pobřeží zpět na jih a vidíme
zátoku Machico, kde jsme dnes nocovali. V téhle zátoce přistál poprvé roku
1419 i objevitel Madeiry pro západní svět, portugalský mořeplavec João
Gonçalves de Zarco. Zpoza skály co chvíli vyletí obrovské letadlo a vznese se rychlým
manévrem vpravo nad oceán. Burácení motorů je slyšet těch 7 kilometrů až k nám.
Je to impozantní podívaná, podobně jako na přistávací manévr, kdy se zde každé
letadlo musí otočit těsně nad vodní hladinou a 180 stupňů, během pár vteřin
dosednout na samý okraj přistávací dráhy a začít okamžitě prudce brzdit, aby na
druhém konci stačilo včas zastavit. Byl to včera zážitek!
Pokračovali jsme v naší krasojízdě dál
podél severního pobřeží až do městečka Porto de Cruz. To se nachází pod
impozantní Orlí skálou, která se tyčí rovnou z moře do výšky 590 metrů. Přímo
pod skálou v celkem úzké zátočíně s kamenitou pláží předváděl své umění v
příbojových vlnách osamělý bodysurfer. Z druhé strany skalnatého výběžku byly
vybudována umělá koupaliště se slanou vodou. Stálou hladinu vody v nich
udržovaly rovnou vlny, co se tříštily o břeh a zalévaly tak bazén pravidelnou
sprškou. Městečko jsme proši asi za 20 minut.
Navštívili jsme ještě historickou výrobnu
rumu. Značka Rum 970. Zaujalo mě, že první cukrovou třtinu začali na ostrově pěstovat
už v roce 1425. Pouhých 6 let po objevení ostrova. Celý ostrov má 741 kilometrů
čtverečních. To je asi jako dvě Prahy. A na celých 172 kilometrech se i dnes
pořád třtina pěstuje. Jsem zvědav, zatím jsme ji moc neviděli.
Odpoledne jsme vyrazili na pobřežní stezku
směrem na východ do Canichal. Vyjeli jsme autem do vesničky Larano. Po chvíli
našli místo tak na jedno auto, abychom nepřekáželi provozu. I když
nepředpokládám, že by se tam na slepé štěrkové cestě někdo s autem ještě dneska
objevil.
Pěšina tak akorát na dva lidi se klikatila
ve výšce asi 250 metrů nad hladinou oceánu. Byla zařiznuta do strmé skály a většinou
jištěna jen křovisky. Kde chybělo křoví, tam bylo nataženo ocelové lano jako
zábradlí. Občas křoví vystřídaly dozrávající ostružiny, které aspoň pro mě částečně
nahradily chybějící oběd. Dcerky čím dál víc dávaly najevo, že trpí hladem a
tak jsme se s Matějem vrátili během asi 4km pro auto a objeli to spodem naproti
dámské části výpravy, která sešla nad Manicho podél levády de Canichal.
V Manicho jsme v podvečer vzali
útokem místní supermarket, naplnili auto pod střechu poživatinama všeho druhu a
vyrazili zpět přes Porto de Cruz až do Santany. Vlastně asi 2km nad ní, do hor,
kde máme na 5 dní pronajatý apartmán. Pro dnešek to stačilo – každý si děláme sólo
večeři ve stylu co dům dal, díváme se na závěrečnou ostrou etapu Tour de France
a plánujeme kam vyrazíme zítra. Do hor!
Žádné komentáře:
Okomentovat