Už kráce po deváté jsme snídali v Toledu. Ne že by nás tam hned po ránu zavedla nějaká pozoruhodnost. Důvod byl mnohem prozaičtější. Prostě večer došlo jídlo, ráno nebylo už co k snídani, a tak jsme po sbalení stanů naskákali do auta s tím, že snad cestou ke Svaté Heleně narazíme na nějaký obchod, kde „za jízdy“ něco zakousneme.
Spořádali jsme plněné šátečky, taky jogurty a pokračovali po 504 East k páté nejvyšší hoře Kaskádového pohoří – sopce Svaté Heleny.
Dnes jsem si opravdu důkladně uvědomil, jak může být veškeré lidské počínání docela bezvýznamné v porovnání s tím, co dokáže matka příroda. Předem se omlouvám za poněkud zdlouhavý pelmel následujících faktů.
Hora svaté Heleny vznikla ve čtvrtohorách někdy před 50 tisíci lety. Je vulkanického původu a v historii jsou dochovány nejméně 4 její obrovské erupce. Dvě následovaly těsně po sobě v letech 1479 a 1482, z nichž ta druhá byla údajně nejméně pětkrát mohutnější než ta mediálně nejznámější z 18. května 1980. Tehdy před třiceti lety, po téměř dvou měsících neustálých otřesů, došlo v 8:32 ráno k mohutné explozi o síle 5,1 Richterovy stupnice. Celá severovýchodní část hory se začala sesouvat do údolí a uvolnila tak cestu žhavému magmatu, který se z útrob hory začala drát k povrchu.
Následovala smršť žhavého popela a plynů o rychlosti přes 1000 km/h a teplotě 300°C, jež v zápětí totálně zpustošila okolí hory do vzdálenosti 10 mil. Zároveň se vzhůru vyvalilo velké sopečné mračno, přes 1 kubický kilometr vulkanického popela! Oblak plynu a prachu, dosahoval výšky 25 kilometrů a obsahoval přes 500 milionů tun prachu. Pohyboval se průměrnou rychlostí až 90km/h směrem k východu.
Další ránou pro okolní krajinu byly takzvané lahary. Ledovce na vrcholu hory, která až do výbuchu byla pro svůj pravidelný tvar přezdívána Fuji Ameriky, zčásti roztály a údolí až do vzdálenosti 17 mil zalila rozbahněná směs prachu a hlíny. Celkem devítihodinová exploze zničila více než 240 km2 lesů, rekreačních oblastí a zabila 1,5 miliónu zvířat. Bohužel také 57 lidí, kteří neuposlechli výzvu k evakuaci. Naplaveniny znemožnily plavbu po řece Columbii v délce 112km.
Od zničující erupce v roce 1980 postupně narůstal v kráteru sopky až do roku 1986 (a pak znovu po výbuchu v roce 2004 dodnes) nový lávový dóm, který jednou pravděpodobně znovu vyplní celý kráter, a ten bude znovu rozmetán při příštím velkém výbuchu – koloběh přírody. Kdy asi?
V Johnson Ridge Visitor centru asi 5 mil přes údolí na východní straně hory, jsme si prohlédli opravdu povedenou expozici, zabývající se nejen detailně dokumentovanými sopečnými výbuchy Mount Helens, ale také prací geoologů v celé oblasti Kaskádového pohoří. Vlastní dokumentární film o výbuchu z května 1980 byl opravdu strhující, stejně tak výpovědi svědků, třeba skupiny horolezců, kteří stanuli na 54 mil vzdálené Mount Adams právě v okamžiku výbuchu. Nejbližší přeživší byli vzdáleni asi 7 mil od sopky schováni za masivním horským hřebenem, který je uchránil od smršti kamení, plynu a kmenů stromů. Část stromů je i po třiceti letech ponechána tak, jak je tenkrát odmrštila tlaková vlna, na vzdálenost až 5 mil byly přesunuty mohutné skalní masívy, které tvořily původní kráter sopky.
Celá oblast musela být vybudována od základu znova. Přístupové silnice, desítky mostů, obnoveny byly turistické stezky po nově vytvořené krajině, v které vzniklo kolem 120 nových jezírek, a kterou si prokousávají svá nová koryta i řeky North a South Toutle river. Ta původní jsou pohřbená v údolí o nějakých 100 metrů níže. Hora samotná dnes měří „jen“ 2549 metrů a oproti původní výšce ztratila nějakých 300 stop.
Cestou zpět jsme se zastavili u nově vytvořeného jezera Coldwater lake a pak už pokračovali zpět do civilizace. Přes I5 jsme dojeli v podvečer do amerického Vancouveru - ještě stále ve Washingtonu, ubytovali se v Motelu 6 a navečer vyrazili přes Columbia river do Portlandu, největšího města posledního státu naší cesty – Oregonu.
Žádné komentáře:
Okomentovat