#32 – Silvestr v Seoulu

Vůbec nám nepřipadá, že je tu dneska už zase konec dalšího roku!

Logicky jsme ráno nemohli trochu dospat, od čtyř jsme se převalovali ze strany na stranu a tak v šest jsme začali balit, abychom v sedm vypadli směr půjčovna (vlastně vracovna) aut a pak letiště. Spali jsme ještě ve spacákách, které musí přijít až úplně dospod bagáže, takže to v té malé „cimře“ vypadalo po ránu jako někde ve skladu Armády Spásy.

Jako vždycky se to tam ale všechno zase nějak poskládalo. V devět jsme už seděli po „check-inu“ v letištní hale a čekali, až se bleděmodré korejské jumbo vznese směr Seoul. Auckland se s námi rozloučil slunečným dnem a krásnými 26 stupni. Chvíli jsme ještě kopírovali západní stranu severního ostrova s jeho písčitými plážemi mezi pobřežními skalisky a pak už dalších 10 hodin byly pod námi jen nekonečné vody Pacifiku.

Těch celkem jedenáct a půl hodiny jsem přežil čtením (Moc přítomného okamžiku od Tolleho – fakt dobrý!), shlédnutím asi tří filmů (mimo jiné i o Stevu Jobsovi, což je pro změnu hodně „béčkové movie“), sledováním mapy (voda, samá voda…) a hraním šachů s Matějem.

Seoul nás přivítal teplotou na nule. Bylo na čase zalovit v batohu a vytáhnout nějaké mikiny a bundy. I původní plán vyrazit po přistání ještě do večerního Seoulu vzal brzo za své. Jednak je to aspoň hodina cesty, a hlavně - cestovní únava prostě zvítězila. A tak trávíme silvestrovskou noc v tranzitním hotelu Hyatt Regency.

Jakýkoliv hotel by po měsíci na karimatkách působil trochu nepatřičně nóbl, natož místní pětihvězda Hyatt. Teda spíš asi my v něm J, ale podobných „týpků“ je tu docela dost. Dali jsme si společně dobrou večeři – ochutnali i pár korejských dobrot a hlavně jsme Lindě vysvětlili, že už fakt nemusí jíst rukama, a že je čas pomalu si zase zvykat, jak se drží příbor.

Děcka si užívají, že mají samostatný hotelový pokoj, a tak jsem jen Matějovi vysvětlil, že i když je ten Silvestr, obsah minibaru by měl přesto zůstat nedotčen. My s Klárou trávíme večer sledováním v různých televizích, jak světem postupují novoroční oslavy…. První byl na řadě Auckland, po něm přišel ohňostroj na Harbour bridge v Sydney, za chvíli se bude slavit v Tokyu. Pak už jsme na řadě my tady v Seoulu no a za 8 hodin i vy všichni doma, v Praze, v Podolí, v lékárně….

Tak AHOOOJ z cest zase někdy příště!

#31 – Bohemian Rapsódy v Puhoi

Poslední den našeho putování jsme se obrazně přenesli blíž k domovu. Vyrazili jsme totiž asi 50 km na sever od Aucklandu do malé osady, která se jmenuje Puhoi. Čím že nás zaujala?
Především tím, že ji založila v roce 1863 skupina prvních 83 přistěhovalců z Čech z okolí Plzně. Na druhý konec světa je přilákala nabídka, kdy každý, kdo si zaplatil lodní lístek, dostal podle Waste Land Act na Novém Zélandu 40 akrů půdy na dospělého a 20 akrů na každé dítě. Netušili, že se jednalo o neprostupnou nehostinnou buš, kam v té době nevedla ani žádná cesta a dalo se do Puhoi Valley dostat pouze lodí po stejnojmenné říčce. Navázali spolupráci s místními Maory a živili se především tím, co nabízela buš – vyráběli dřevěné uhlí, v Aucklandu na trhu prodávali stavební dřevo, připravovali půdu na farmaření.
Celkem přišlo ve třech vlnách více než 200 Čechů. Po první následovala druhá v roce 1866 a třetí v roce 1873. Přijeli na lodích War Spirit a Liverpool. Už v roce 1879 vznikl v Puhoi hotel a hospoda, které fungují dodnes. Jejich jedinečný interiér je vyzdoben mnoha historickými fotografiemi, ale také připomínkami různých bankovek, průkazů, vizitek lidí, kteří tohle české místo na Zélandu navštívili v době nedávno minulé.
Od roku 1881 stoji v Puhoi katolický kostel svatého Petra a Pavla. Podle jmen na rozpisu bohoslužeb bylo zřejmé, že mnoho potomků původních českých rodin žije v místě i dnes. Nejčastější jména, která jsme objevili ve vesnici, ale třeba i na náhrobcích lučního hřbitova, byla Straka a Schischka, Bayer nebo Jedlitschka. Mezi prvními rodinami nechybělo ani příjmení Benes.
Začalo tradičně pršet, takže jsme zastávku na dlouhé písčité pláži cestou zpět v Orewě zkrátili na minimum, a pokračovali přes Silverdale a Albany zpět na Auckland. Zajeli jsme do viktoriánského Davenportu, který leží přes záliv na poloostrově přesně naproti dnešnímu Central Business Districtu v Aucklandu. Davenport byl úplně první osadou v této části ostrova, brzy však nestačil svojí velikostí a přistěhovalci a s nimi i centrum dění se začalo přesouvat na pevninu severního ostrova. Severní ostrov však v těchto místech není bůhví jak široký. Podle itineráře takzvané Coast to Coast Walkway lze přejít z pobřeží na pobřeží za 4-5 hodin a celé trasa měří 16 kilometrů.
Vrátili jsme se přes impozantní Harbour bridge zpět do centra Aucklandu na čínskoindický oběd a odpoledne se cestou do kempu v Avondale ještě stavěli na Mount Eden. Odtud byl opět skvělý výhled na celé město kolem dokola včetně přístavu a většiny ostatních sopečných pahorků. Auckland dokonce býval hlavním městem Zélandu od roku 1840, ale už roku 1865 se hlavní město přestěhovalo do centrálněji položeného Wellingtonu. Dnes se prý ve Wellingtonu dělá politika, ale v Aucklandu se dělá business. Žije zde třetina všech obyvatel a je to takový stát ve státě s velkým vlivem na celou zemi.

Je pozdní předsilvestrovské odpoledne – čas trochu odpočívat a hlavně balit.

#30 – Auckland – město plachet

Na území Aucklandu se nachází 50 sopek. Nejvyšší z nich, Mt. Eden, je vysoká 196 metrů nad mořem. Některé jsou stále činné, i když poslední erupce Mount Rangitoto na stejnojmenném ostrově na dohled pevniny přes přístav, byla někdy před 600 lety. Za posledních 20 tisíc let pak bylo pouze 19 výbuchů. Nevím, jak to změřili, ale rád jim pro dnešek věřím.

Ráno jsme vyrazili do čtvrti Newmarket, kde už podle názvu byly hlavně samé obchody. Cestou tam jsme minuli tenisový areál, kde se právě rozehrává jeden z prvních turnajů ATP nové sezóny jako příprava před Australian Open. V Newmarketu jsme chvíli chodili po Broadwayi sem a tam (ano, tak se i tam jmenuje hlavní ulice). Pak jsme se přesunuli do údajně největšího outletu v NZ ve čtvrti Onehunga zvaného DressSmart. Hodina nám stačila, abychom definitivně pochopili, že opravdu Zéland není země nákupům zaslíbená.

Jediné co jsme tam koupili, byla vydatná obědová zásoba sushi, s kterou jsme se posunuli o pár kilometrů blíž zpět k městu do Cornwall parku. V něm se nachází One Tree Hill, jedna z místních sopek. Na jejím vrcholu je Maorských památník. Kdysi na něm rostla pro Maory památná totara, kterou britští přistěhovalci porazili už v roce 1852. Pak tam rostla dlouho Monterrey pine, kterou pro změnu v roce 2000 porazili Maorští aktivisté. Tak tam teď pro jistotu neroste nic, ale nejvíc kopec stejně proslavili asi U2 v roce 1987 svojí písní One Tree Hill z alba The Joshua Tree. Zajímavé bylo, že i v tomto rozlehlém kopcovitém parku v samém středu Aucklandu se všude volně pásly ovce i krávy…

Pokračovali jsme přes čtvrť Remuera asi 8 km na pobřeží do Mission Bay, které je pro Auckland asi to co pro Sydney slavná Bondi Beach. Cestou jsme pochopili, že jsou v Aucklandu i krásné klidné čtvrtě plné zeleně a zajímavých domů, kde by se dalo moc dobře bydlet.

Mission Bay byla v nedělním popoledni narvaná k prasknutí. Kavárny, restaurace, trávník oddělující rušnou ulici od moře i samotná pláž byly plné lidí. Piknikujících, hrajících a relaxujících – to vše ve velmi silném větru, který i v dobře chráněném přístavu přilehlými ostrovy vytvořil docela silné vlny. Taky proto nebyla na horizontu nouze o plachetnice všech barev a velikostí. Mission Bay byla založena jako misionářská stanice pro výchovu mladých Polynésanů už v roce 1852.

Podél pořeží jsme se přes Okahu Bay nablížili do centra a čirou náhodou jsme zaparkovali poblíž Viadukt Harbour a Wynyard Quarter, asi nejhezčích čtvrtí v celém městě. Přístav je pulsující tepnou celého města s mnoha restauracemi, bary a promenádou mezi milionářskými jachtami a katamarány. Za povšimnutí stály především dvě – úplně nová ještě ve výstavbě - Superyacht A, dlouhá 119 metrů (aspoň čtyřpatrová) a pak nejnovější závodní jachta novozélandského týmu pro přístí America’s Cup, na které se bylo možné i po přístavu svézt za 160 dolarů.

Wynyard Quarter je starý průmyslový přístav předělaný v roce 2010 na volnočasový park. Perfektně kombinuje moderní architekturu se starými doky a přístavními hangáry. Trochu mi to koncepčně připomnělo staré Vítkovice a Colours of Ostrava.

Vrátili jsme se do města a po Queen street došli ke Sky Tower, které je se svými 328 metry nejvyšší stavbou na jižní polokouli. Nahoře se dají provádět podobné vylomeniny, jako jsme viděli na Stratosphere casinu v Las Vegas. Sky Jump, kdy vás velkou rychlostí spustí na dvou lanech dolů a zastaví prudce těsně nad zemí. A Sky Walk – „procházka“ kolem dokola věže tak ve 200 metrech nad zemí kdy jste jištěni jen sedákem a kladkou na rámu nad vámi. Ani do jednoho bych asi nešel.

Blížila se průtrž mračen, a tak jsme se s večerní dávkou sushi (stávají se tu z nás závisláci) schovali do auta a vrátili se do „naší“ čínské čtvrti. Pro dnešek padla, všechno bylo v „Óklendu“ jak má být…

#29 – Po Hwy 1 přes Taupo až do Aucklandu

Když jsem včera večer končil tím, že si užíváme tři hodinky klídku na lodi cestou do Wellingtonu, tak to jsem ještě nevěděl, jak ukrutně jsem se zmýlil.

Jen co jsem to napsal, opustili jsme po hodině plavby poklidné závětří Marlboroughských fjordů a vystrčili špičku trajektu na širé moře. Ve vteřině i tenhle ocelový kolos plně naložený náklaďáky a auty rozhoupali vysoké vlny tak, že skoro všichni na palubě chytli zelený nádech a značná část plnila papírové pytlíky podobně jako včera cestou na velryby. Fakt to nebylo vůbec příjemné. Na palubě padalo vše, co nebylo pořádně připevněné, venku se setmělo a jen déšť a vítr bičovaly okna lodi. Některé vlny tříštící se o příď celou loď rozvibrovaly a voda stříkala až do skel sedmého patra, vyhrazeného pasažérům.

Byli jsme všichni rádi, když jsme po hodině a půl zapluli do chráněného zálivu před Wellingtonem a zakotvili před jedenáctou jen s asi dvacetiminutovým zpožděním.

Nechali jsme usínající hlavní město definitivně za zády, doplnili plnou nádrž u jedné z mála otevřených pump a napálili to po Highway 1 podél pobřeží na sever. Po hodince se začaly klížit oči, a tak jsme někde poblíž Paekakariki odbočili naslepo doleva k oceánu a vjeli do 650 hektarů velkého Queen Elizabeth Parku. Našli jsme pěkný Holiday park, ale bohužel už nikoho, kdo by nás v tuhle pozdní dobu pustil dovnitř. A tak jsme se pustili sami. Jak jsme v tichosti po půlnoci stany postavili, tak jsme je zase ráno před šestou zbourali a pokračovali na jeden zátah 360 km až do Taupa.

Objeli jsme po skoro čtyřech týdnech Národní park Tongariro tentokrát z východní strany a na chvíli se nám ukázaly dvě ze tří sopek – stále silně zasněžená Mt Ruapehu (2798m) i pravidelně kónická Mt Ngauruhoe (2287m). Náhorní plošina pod sopkami je jen ve výšce 800 metrů, přesto teploměr klesnul o nějakých 9 stupňů (z 22 na 13 C), takže jsme dokonce zapnuli v autě i topení.

S klesáním k jezeru Taupo se začalo opět oteplovat, takže pozdní snídaně na břehu jezera už byla zase v krátkých rukávech. Konečně jsme si Taupo pořádně prohlédli, protože při první návštěvě byla zima a déšť, že by psa nevyhnal, na tož nás. Sobota dnes napomohla sváteční povánoční atmosféře, prošli jsme kus stezky kolem jezera, část centra s obchody, navštívili sobotní farmářský trh. Koupili čerstvé jahody, což vzhledem k tomu že je prosinec je skoro jako příběh z pohádky o Marušce a dvanácti měsíčkách.

Přestože se severojižní „jednička“ nazývá vznešeně Highway, jedná se tak o naší silnici I. občas II. třídy. Provoz byl o poznání silnější, než jsme si zvykli na jihu, přesto to „odsejpalo“. Poobědvali jsme v Hamiltonu a kolem čtvrté dorazili až do Aucklandu. Těch 600 kilometrů jsme dneska i s přestávkami dali za nějakých 10 hodin.

Vcelku v pohodě jsme našli Kiwi kemp v Avondale nějakých 8 km od centra a rozhodli se, že pro letošek bylo stanování už dost. Za těch 34 dní jsme spali na 30 různých místech, z toho 25-krát pod stanem a zbytek pak někde pod střechou. Tři noci teď do úterý zůstaneme v něčem, čemu tu říkají trochu vznešeně tourist flat – kuchyňka, koupelna, malá jídelna a dvě ložnice. Stany jsme přesto vpodvečer rozbalili, ale jen abychom je dosušili a pořádně zabalili na cestu domů.

Protože nám to celodenní trmácení ještě nestačilo, dali jsme si ještě večerní dvouhodinový výlet do centra Auckladu. Prošli jsme kus downtownu podél Queen street až k Aotea Centre s aucklandskou radnicí a zpět a trochu přemýšleli, jak tu strávíme ty poslední dva dny před odletem. Myslím, že když si každý prosadí kus svých rozdílných představ, tak se nudit nebudeme J.

#28 – Kolem Pictonu a Ferry zpět na sever

Mysleli jsme si, že jsme dneska v noci schováni v místě, kam kromě místních nikdo jiný nezabrousí, a stejně jsme ráno potkali kromě Honzy se Zuzkou ještě další českou dvojici, co také přecházeli 71 kilometrů dlouhý Queen Charlotte track. Jsou na Zélandu už dva a půl roku a z rozhovoru jsme mimo jiné vytušili, že se tu asi rozhodli usadit. Češi jsou prostě všude!

Od rána jsme neměli vůbec na spěch. Šlo spíš o to, jak co nejlépe využít čas do šesté, kdy odjíždí loď přes Strait Cook do Wellingtonu. Těch 35 km zpět do Pictonu zabere ve zdejších podmínkách autem něco přes hodinu. Hodně se to klikatilo, tak se tentokrát Lindě hodily pytlíky, co vyšetřila včera na lodi v Kaikouře J.

Popojeli jsme z Cowshed Bay nejdříve dál po Kenepuru road do Portage, což byla taková samota se třemi domy a hotýlkem v malé zátoce v jednom z místních Sounds. Nebylo tam moc co dělat, tak jsme jen vystrčili hlavy na vzduch, nabrali zpátečku asi 10km do Te Mahia Bay. Zde jsme sešli ze silnice asi půl hodinku tam i zpět dolů do krásně chráněné přímořské zátoky. Perfektní místo pro relax – úžasné přírodní scenérie, klidná hladina s průzračnou mořskou vodou a několika jachtami a… absolutní klídek.

Po ještě asi dvou podobných zastávkách jsme dorazili po poledni do Pictonu a popojeli dalších cca 5 km do Waikawa Bay. Podívali jsme se na vyhlídku Karepi Point a cestou zpátky do Pictonu jsme úplnou náhodou narazili na místní Community Swimming pool, který byl součástí střední školy Charlotte College. Voda byla sice trochu pro otužilce, ale docela jsme si ji s místními puberťáky, kterým začaly minulý týden prázdniny, užili.

Dětem už se pak nikam pochodovat nechtělo, a tak jsme s Klárou sami vyrazili na asi hodinu a půl do Bob’s Cove přes zalesněné kopce zvané Victoria Domain. Příjemná procházka do osamělé mořské zátoky vedla také přes Pictonskou Marinu, v které kotvily docela výstavní motorové jachty a plachetnice. Pastva pro oči… Pictonu jsem hodně křivdil, když jsem před 3 týdny konstatoval, že tu kromě ferry terminálu už nic k vidění není.

Den utekl jako voda - pojedli jsme Fish n’Chips, dokoupili pití na loď a jen tak tak se stačili schovat před dalším deštěm. Zařadili jsme se proto do fronty na Bluebridge ferry a teď jsou před námi tři hodinky klídku (v leže na podlaze) na palubě lodi.

Do Wellingtonu dorazíme kolem půl jedenácté a rozhodli jsme se, že dnes ještě popojedeme kus na sever směrem na Palmerston North. Kde složíme hlavu ví zatím jenom Pán Bůh…

#27 – Výprava Velrybářská... až do Marlborough

Ráno jsme se vmáčkli na loď, co odjížděla pozorovat velryby už o půl desáté. Vrátil jsem se oznámit tu radostnou novinu ostatním spáčům do kempu s tím, že máme celých 51 minut na sbalení stanů v pomalu ustávajícím celonočním dešti a vydatnou snídani na vidličku. Malinový jogurt, marmeládička, šunčička – trochu jsme to tam v letu naházeli, a později se ukázalo, že to fakt dneska nebyl dobrý nápad!

Zarazilo mě už, že jsme dostali boarding passy jako v letadle, shlédli bezpečnostní video jak skákat pře palubu v případě ztroskotání a kapitán hlasitě upozorňoval, že je dnes „strong sea sickness warning“. Moře ale vypadalo takové poklidné….

Popojeli jsme busem 10 minut do South Bay ke kotvišti rychlostních katamaránů a vyrazili na otevřené moře. Za chvíli to začalo…. Loď skákala po třímetrových vlnách sotva dvacet minut, když první zoufalci kolem nás začali plnit papírové pytlíky nevábným obsahem. Po chvíli, když jsme objevili zrovna vynořivší se první Sperm velrybu, se už mnohým nechtělo ani vylézt na horní otevřenou palubu a cvakat spouští fotoaparátů jako ostatní Japonci…

Oblast Kaikoury patří mezi tři nejlepší místa na pozorování velryb na světě. Další je někde na Srí Lance a také v Monterrey v Kalifornii. Důvodem jsou obrovské podmořské kaňony v těsné blízkosti pevniny, které velryby potřebují pro své ponory za potravou. Ten zdejší je necelých 9 km od pobřeží a má hloubku přes 3 kilometry.

Sperm velryby jsou vůbec největší velryby s čelistmi, dorůstají velikosti až 18 metrů. Velryba Mati Mati, kterou jsme objevili, se prý do této oblasti vrací už 22 let. Vážila třikrát víc než náš tryskový katamarán pro 60 lidí. Velryby se živí převážně planktonem, ale podle regionů nepohrdnou ani jinými mořskými živočichy. V Norsku třeba herinky, v Kanadě lososy, v Patagonii pro změnu tuleni.

Velryby se zde vynořují tak zhruba na pět minut, aby doplnily kyslík a pak se opět potápějí k mořskému dnu. Ponor jim v místích hloubkách trvá tak 45 až 50 minut. Bylo vidět, že kapitán má letitou zkušenost, kde velryby hledat. Údajně mají ve společnosti Whale watch až 95% úspěšnost v jejich lokaci. Používají k tomu i zařízení zvané hydrofon, kterým rozeznávají zvuky velryb při výnoru.

Na palubě začalo s přibývajícím časem přituhovat a velryby zajímaly čím dál tím míň lidí. Většina se už nemohla dočkat, až bude opět na pevné zemi. Po druhém výnoru Mati Mati došlo i na mě s Aničkou a oba jsme se té dnešní rychlé snídaně také zbavili předčasně J.

Kromě Sperm velryb se v Kaikouře objevují i další druhy, nejčastěji Humpback. Dále je v oblasti možné pozorovat velká hejna delfínů, albatrosů podél silnice do Pictonu jsme později viděli početné kolonie tuleňů.

Opustili jsme Canterbury a vjeli do vinařského ráje celého Zélandu v Marlborough. Vinice kolem Blenheimu v severovýchodním cípu jižního ostrova jsou vyhlášené zejména svým Savignon Blanc. Do oblasti jezdí za sezónní prací na vinicích i mnoho mladých Čechů. Dva jsme večer potkali v kempu pod Queen Charlotte track a dali se do řeči – výdělky nejsou nikterak omračující, většinou kolem 10-15 dolarů na hodinu.

Dorazili jsme v podvečer až do Pictonu a protože se nám nepodařilo prohodit náš zítřejší trajekt do Wellingtonu už na dnešek, pokračovali jsme po Queen Charlotte road podél pobřeží ještě asi hodinu. Touhle silnicí jsme jeli přesně před 17 dny – tehdy byla liduprázdná, dnes bylo znát, že začala letní sezóna. Všude bylo mnohem víc aut, lidí, lodí… přes stovky zatáček jsme se doklikatili po šesté až do Cowshed Bay, kde jsme na břehu zátoky v jednom z Marlborough Sounds pro dnešek zakotvili. Před námi je poslední větrná noc na Jižním ostrově…

#26 – Na pláže, pojďme na pláže... třeba v Kaikouře

První svátek vánoční jsme pojali svátečně a odpočinkově. Po ránu žádný spěch a stres. Po probuzení jsme se připojili přes Skype domů ke Štědrovečerní večeři, v klídku všechno zabalili, holky shlédli po stočtyřicátésedmé Mamma Mia s asi 25 reklamními přestávkami (fakt drsnej brainwashing!, kam se hrabe Nova) a vyrazili jsme za slunečného počasí po desáté z Christchurch po Highway 1 na sever.

Čekalo nás slabých 180 kilometrů do Kaikoury, historické velrybářské osady a dnes dvouapůltisícového přímořského městečka, které je známé kromě velryb také výskytem delfínů a albatrosů. Kolem nich se také točí veškerý místní byznys – lov velryb už je minulostí i tady, takže zůstalo „whales watching“ jak po moři z lodí, tak ze vzduchu z malých letadel.

Dneska je však Christmas Day a tudíž úplně všude zavřeno. Cesta uběhla rychle a už po poledni jsme přistáli na pláži v centru Kaikoury. Zde už korzovalo či se vyhřívalo docela dost lidí . Pláž zůstala na další tři hodiny naší konečnou – trocha koupání, opalování, přismahnutí do červena, vyřezávání lodí a také nějaké hry. Podle některých „spolucestujících“ prý skoro jako opravdová dovolená J. Teploměr se dnes vyšplhal na naši novozélandskou maximálku – 27 stupňů.

Chtěli jsme zarezervovat na zítra ráno velrybářskou výpravu, ale ani to se nám nepodařilo, tak to ráno zkusíme „na blind“. Uvidíme…

Projeli jsme kus pobřeží, prošli za odlivu skalnaté mořské dno, kde bylo možné najít velké množství mušlí, mořských šneků a nejrůznějších mořských rostlin a řas. Při cestě zpět jsme narazili taky na pořádného lachtana, takového 100 a vícekilového macka, co se líně vyvaloval na šutrech a užíval si vánoce. Pustil nás docela nablízko, moc jsme ho asi nevzrušovali.

Navečer jsme zakotvili v Alpine-Pacific Holiday Parku, postavili stany a naložili se vyhřát do výřivky a bazénu. Bohužel se obloha rychle zatáhla, spustil se liják a nevypadá to, že by měl jen tak ustat. Tak sledujeme rugby - All Blacks s Jižní Afrikou - s cestovatelskou komunitou povětšinou Evropanů co křižují Zéland v těchto dnech podobně jako my.

#25 – Štědrý den a Re:START v Christchurch

Příjemné probudit se aspoň na Štědrý den v posteli a ne na karimatce J. Po dvoudenní skorohladovce dnes na zlaté prasátko asi čekat nebudeme. Od samého rána jsme se střídali na Skypu jako na běžícím pásu, akorát jsme u toho neběhali, ale leželi J. Dali jsme si fakt pořádnou snídani a vyrazili do centra Christchurch.

Musím říct, že to byl šok! To město i tři roky po zemětřesení vypadá pořád tak trochu jako válečná fronta. Central Business District je pro auta uzavřený, na mnoha místech jsou jen díry v zemi po chybějících domech, ty domy co stojí jsou často opuštěné a vytlučené, všude ploty, uzavřené prostory, do výšky na sebe nastavěné kontejnery, které brání pádu historicky cenných fasád domů. Domy ale za tou čelní zdí už většinou chybí L.

Christchurch si prožil v nedávné době dvě velká zemětřesení – 4. září 2010 o síle 6,8 a to druhé 22. února 2011 o síle 7,1 Richterovy stupnice. To první udeřilo v brzkých ranních hodinách a obešlo se bez ztrát na životech, to druhé bohužel ve 12:51 běžného pracovního dne a i když trvalo pouhých 24 vteřin, vyžádalo si 182 lidských životů.

Život ve městě se navždy proměnil. Další menší zemětřesení jsou poměrně častá, dvě větší byla ještě v roce 2011 – v červnu a prosinci. Chlouba města - katedrála z roku 1881 je stále v troskách a vede se zde souboj, zda ji zachovat či zbourat. Přejížděli jsme také několik poničených mostů, mnoho lidí bydlí i tří roky po katastrofě v kempech v provizorních podmínkách.

Všechno zlé je ale pro něco dobré a architektonické návrhy „nového centra“ rozmístěné na různých místech ukazují, že nový Christchurch bude plné zeleně, míst pro aktivní setkávání, kulturu, sport. Výškové budovy, které podlehly EQC, jak se tu zkráceně zemětřesení nazývá, se budou stavět již mimo centrum. Celá obnova bude stát 30 miliard dolarů a podle těchto prostředků, se bude jednat o třetí nejnákladnější přírodní katastrofu v dějinách.

Christchurch byl vůbec prvním evropským městem na Novém Zélandu, byl založen už v roce 1850. Od počátku byl budován s úmyslem vytvořit New England na jižní polokouli a nerozvíjel se tak živelně jako jiná přistěhovalecká místa. Ve městě vznikali cíleně kostely namísto barů, dnes je ve městě například neuvěřitelných 740 parků! Městu se přezdívá Garden City, díky příznivému klimatu se tady velmi daří vegetaci ze všech koutů světa. Prošli jsme alespoň kus slavné Botanické zahrady, ve které je na deset tisíc různých druhů rostlin.

Nová éra Christchurch je symbolizována aktivitou Re:START. Pod touto značkou se ve městě objevuje mnoho projektů – třeba celé obchodní centrum je namačkané v takových dočasných unimo buňkách podél jedné z hlavních tříd a stalo se novou vyhledávanou atrakcí města. Obchody zde doplňují kavárny, kavárny pouliční trhy a hudebníci – a v centru tak opět pulzuje aktivní život.

Odpoledne jsme ještě zajeli na krátký výlet skrz tunel pod Port Hills do malého přístavního města Lyttelton, který se také následkům zemětřesení úplně nevyhnul. Dali jsme Fish & Chips ve stánku na místě, kde asi dřív bývala rybárna a podél hor se vrátili do Christchurch.

Předvánoční nákupní horečku jsme si jen krátce vyzkoušeli během hodinové návštěvy v Eastgate shopping Mallu (fakt mi to letos vůbec nechybělo) a konečně se aspoň na chvíli naladili vánočně podvečerním sledování Shreka v zélandské televizi. Poprvé skoro po měsíci se díváme na televizi!

Teď je půl sedmé večer, 25 stupňů a světlo venku bude aspoň do deseti večer. Přesto se už smaží řízky, holky prostřely sice skromnou ale hezkou vánoční tabuli. Štědrý večer i u Benešů může začít! Hezké ráno do Čech…

#24 – Výšlap na Mt. Ollivier a přejezd do Christchurch

Od čtvrt na čtyři jsem nespal. Jednak vedle nás dělala docela rámus jedna rodina Indů považující noc ve stanu za předvánoční adrenalinový zážitek a pak – poslouchat rachot z neustále padajících sněhových lavin někde v kopcích nad námi byla taky ne tak často opakovatelná zkušenost.

Vyrazili jsme s Matějem na tůru v 5:26! …chtěli jsme už v pět, ale počkali jsme až bude na trase o trochu víc světla. Naším cílem dnes byla Muellner Hut těsně pod vrcholem hory Mount Ollivier vysoké 1933m. Vyrazili jsme bez snídaně, protože prostě jídlo po včerejší anabázi už nějak nezbylo. Vyšetřili jsme s sebou aspoň zbytek rozinek, 6 krajíčků „tousťáku“, konzervu tuňáka, dva litry vody a začali se nabližovat údolím k nástupnímu místu trasy, která podle itineráře měla zabrat 6-8 hodin tam a zpět.

Po kilometru k ledovcovému Muellner lake jsme odbočili doleva a vylezli první, asi desetimetrové dřevěné schody. Netušili jsme, že tak to ale půjde více méně 500 výškových metrů. Stezka se klikatila úzkou skalní rozsedlinou skoro kolmo nahoru, podobně jako třeba na Špik v Julských Alpách. Rozdíl byl v kvalitě stezky – byla perfektně udržovaná a těch schodů bylo fakt nepočítaně.

V 6:17 se snad během třiceti vteřin vyhouplo najednou slunce nad skály a zalilo okamžiku svitem celé rozlehlé údolí. Po pětistech metrech skončila udržovaná stezka a dál jsme postupoval laviništi přes suťoviska a chvílemi přes zbytky sněhových polí. Když jsme nastoupali celkem asi 1000 metrů přehoupli jsme se pře sedýlko na druhou stranu hřebenu a poprvé viděli ledovce z výšky pod sebou. Ve stínu byl po ránu ještě mráz a pěkně větrno, takže se kulichy i rukavice hodily. Zbývalo posledních 20 minut k Muellner Hut většinou už po souvislém zmrzlém sněhovém poli.

Současná stavba Muellner Hut je už pátá v pořadí na tomto místě od roku 1913. Stihl ji 5. července 2003 otevřít ještě Sir Edmund Hillary. Výstup nám zabral přesně 2,5 hodiny docela ostrého tempa. Musím sebekriticky uznat, že Matějovi to šlapalo i bez snídaně líp než mně. Posnídali jsme z našich skromných zásob s těmi, co na chatě nocovali a během patnácti minut se vydali na sestup zpět. Chata funguje na objednávku dole ve Visitors centru v Aoraki village, jsou v ní obyčejné palandy a společná místnost, v které se dá uvařit i popařit. Vše je potřeba samozřejmě donést a odnést s sebou.

Při sestupu jsme využili několika sněhových k jízdě dolů po zadku. Docela to fičelo, celý sestup nám zabral hoďku a půl, takže jsme v 10 hodin byli zpátky. Cestou jsme se kochali výhledy na Mount Cook, který stejně jako včera byl zalit sluncem na modrém pozadí oblohy bez mraků. Nádhera!

Sbalili jsme naše ležení a vyrazili na 300 km dlouhý přejezd do Christchurch. Stavěli jsme se cestou pro zapomenutý proviant ve včerejším kempu u jezera Ruataniwha. Spráskli jsme uleželé bagety na počkání a pokračovali skrz Mackenzie Country k jezeru Tekapo. Jestliže jezero Pukaki bylo civilizací úplně nedotčeno, pak Tekapo přece jen fungovalo trochu jako turistický resort. Celá oblast platí za jedno z nejlepších míst na světě pro pozorování hvězdné oblohy, a proto platí vyhláška, že každý den ve 23 hodin musí být všechna světla zhasnuta, aby se úplně eliminovalo světelné znečištění. Viděli jsme cestou i staré poutače na mezinárodní Starlights festival, který se tu každoročně pořádá v říjnu.

Za celé tři týdny byla dnes asi nejhustší doprava. Bylo vidět, že jsme se pomalu blížili druhému největšímu městu na Zélandu – Christchurch a že pozítří začínají vánoce a snimi hlavní turistická sezóna. Nemáme v autě navigaci, vystačíme si většinou jen s mapami z informačních center, ale na okraji Christchurch jsme dneska pořádně zakufrovali. Už dlouho se nám nestalo, že jsme s Klárou oba ztratili směr a jeli asi 20 kiláků na úplně opačnou stranu. Nějak se nebylo podle čeho orientovat, slunce a modré nebe jsme nechali někde pod Mount Cook.

Asi hodinku jsme hledali místo, kde složíme hlavu. Nakonec se nám zadařilo pronajmout na dvě noci docela pěknou chatu asi jen 5 km od centra Christchurch v Kiwi Holiday Parku. Když je zítra ten Štědrý den, tak jsme se rozhodli nechat stany a spacáky taky odpočinout. Večerní nákup odpovídal svým rozsahem naší skoro dvoudenní hladovce. A protože se hladový do obchodu nemá chodit, nemohl se nám tentokrát vejít do auta. Myslím, že si s tím ale pod vedením největšího jedlíka Lindy společně poradíme…

#23 – Aoraki NP a Mount Cook...

Ze zlaté neděle se dnes vyklubal možná zlatý hřeb celé cesty!

Ráno jsem opět necelou hodinku kroužil spolu s asi třiceti mladými zajíci podél jezera u kempu Ruataniwha při úplně modré obloze. Sluníčko přesto nemohlo ostatní dlouho vytáhnout ze stanů. Po deváté jsme v klídku posnídali, rozloučili se s českou rodinkou, kterou jsme náhodou potkali (s Pavlem, který pracuje už rok pro Accenture v Sydney) a vyrazili pod Mount Cook do Aoraki Village. Brzy jsme se dostali na dohled tyrkysové hladině jezera Pukaki a někde za jeho koncem se do výšky vytahovaly úplně bílé stěny nejvyšších vrcholů Jižních Alp v čele s Mount Cook a Mount Tasman. Zbývalo nějakých 50 kiláků…

V Aoraki Village je pouze pár přízemních nocleháren různých cenových úrovní (motel, hostel, lodge a backpackers) a luxusní i když ne nijak okázalý hotel Hermitage kde noc stojí i 500 dolarů.

(22.12.) Ta současná je jeho již třetí podoba – první vzala v roce 1913 velká voda a druhou v roce 1957 pohltily plameny.

Ve Village je také Alpine centrum Edmunda Hillaryho a Visitors centre národního parku, kde jsme nabrali inspiraci pro dnešní výlety. Jako první jsme odbočili do Hooker Valley na asi tříhodinový trek přes vyhlídku na ledovcové Muellner lake, po mírně vlnité cestě podél svižné řeky s typickou ledovcově zabarvenou vodou až k Hooker lake. Z jeho hladiny čněly mnohé ledové příkrovy a na jeho konci se odlamovaly kusy ledu z Linda Glacier (naše Linda s tím nemá nic společného!). Cesta nebyla nijak náročná, vůbec nás od rána překvapilo, že jsme po rovině dojeli údolím až pod samotný nástup do horských masívů, teprve tam se to začalo prudce zvedat. Skoro stejné, jako když přijedete doma pod Říp. Překonali jsme třikrát lanové mosty přes Hooker river tam a zpět a po návratu se rozhodli, že zde ve White Horse Hill kempu dneska přenocujeme. Proto jsme před dalším výletem postavili stany na dohled ledovcům. To by přece byla škoda nechat si ujít!

Mount Cook je opravdu majestátná hora, vysoká 3768 metrů a vzdálená pouhých 45 kilometrů od oceánu. Až do roku 1882 odolávala všem pokusům o zdolání. Teprve když se místní dozvěděli, že se ji chystá pokořit trojice švýcarských alpinistů, zmobilizovali síly a výprava v čele s Greenem se konečně zapsala prvovýstupem do historie. Za zmínku stojí i prvovýstup v dámském podání Australanky Fredy de Faur v roce 1910. V muzeu je k vidění její sukýnka a halenka, v které horu zdolala – teda nejen klobouk dolů před takovým výkonem!

Odpoledne jsme popojeli do Tasman Valley a prašnou cestou se asi 6km přiblížili k jezeru Tasman lake, které vzniklo až nedávno v roce 2005 z tajícího ledovce. Od té doby se velmi rychle zvětšuje. Dnes měří už 5 kilometrů. Pokud se jezero zvětšuje, musí se logicky zmenšovat Tasman Glacier, dnes stále ještě největší zélandský ledovec. Měří 28 km, táhne se z výšky 3000m do 750 metrů nad mořem a zabírá plochu více než 100 kilometrů čtverečních. V roce 2020 se předpokládá jeho délka už jen „pouhých“ 20 kilometrů. Na okraji ledovce se čas od času odlamují obrovské kry až o velikosti milionů kubíků. 22. února 2011 při zemětřesení v Christchurch, se zde odlomila kra dlouhá 1,3 kilometru a vysoká 300 metrů. Když tento ledový kolos vážící 30 milionů tun hupsnul do vody jezera, způsobil Tsunami, která jen zázrakem nesmetla výletní lodě s turisty plovoucí po jezeře.

Jedinou slabinou dnešního dne tak zůstává mírná neplánovaná dietka. Anička s Lindou perfektně ráno namazaly svačiny na celý den, ale bohužel jsme je nechali odpočívat v lednici v posledním kempu. Tady v kopcích se už nic pořídit nedá, a tak jedeme do zítra na tom, co v autě zbylo. Zavedli jsme pro jistotu přídělový systém, protože Linda by nám jinak všechno sežrala J - dopoledne byl tuňák s rozinkama, odpoledne toustový chleba s meruňkovou marmeládou, to celé v průběhu dne zapíjené čistou pramenitou vodou. Trochu se děsím, co nás čeká večer J.

#22 – Z Dunedinu zpět do hor pod Mount Cook

(21.12.) Večer jsme usínali na pláži ve Svaté Kildě a ráno jsme se probudili spíš na Horské Kvildě. První kapky nás probudili kolem páté, a když jsem v půl osmé přeběhl jen 20 metrů od stanu, byl jsem durch na kost. Chvíli jsme čekali, jestli nepřestane, ale vypadalo to zatažené aspoň tak na 14 dní. Nedalo se tudíž nic dělat než si dát nedobrovolnou přírodní sprchu. Při balení stanů jsme se proplétali mezi provazy deště a snažili se od potopy uchránit aspoň spacáky.

Co se dá v tomhle předvánočním nečase dělat? Vyhlášený sobotní farmářský trh jsme odpískali (stejně asi ani žádný nebyl) a místo toho vyrazili do Otago Settlers Muzeum. Nebylo kde zaparkovat – evidentně jsme nebyli sami kdo měl v  psím počasí tenhle originální nápad J.

Evropané začali osídlovat pobřeží Otaga kolem roku 1840. První byli presbytariánští Skotové, kteří se rozhodli vybudovat na jižní polokouli New Edinbourgh, Jejich první kroky a roky byly asi hodně kruté. Deště, větry nehostinná neprobádaná krajina a všudypřítomné bláto vedly k tomu, že se městu spíš než Dunedin hodilo říkat Mudedin.

Také četné krvavé spory o půdu s Maory se podařilo vyřešit až podpisem Smlouvy z Waitangi v roce 1840 s hlavními kmenovými náčelníky. Jako součást mírového urovnání se začaly rozšiřovat i smíšené sňatky bílých přistěhovalců s maorskými ženami, které daly vzniknout novému „etniku“ zvanému Whakapapa.

(21.12.) Nejzajímavější na celé expozici byla replika podpalubí zaoceánské lodi imitující podmínky, za kterých imigranti přežívali dlouhou cestu z Evropy. Ta v nejlepším případě zabrala 8 až 9 týdnů. Dochované původní předměty, které přiváželi, deníky, rodinné památky, příběhy naplněných očekávání i smutku. Dunedin vysvobodila z bídy bláta až zlatá horečka po roce 1860. Ta přinesla s sebou větší prosperitu, ale také kriminalitu, alkohol a drogy.

Po čínském obědě a malém hadrovém shoppingu v dámském podání (na nás zase zbyly radši outdoor a biky J) jsme vyrazili směr sever podél pobřeží. Ještě jsme krátce vyhledali Baldwin street, nejstrmější rezidenční ulici na světě. Na necelých třech metrech (přesně 2,86m) tu nastoupá metr výšky! Je to vcelku nenápadná ulička v severní čtvrti, ale vyjet ji na jedničku mělo co dělat i námi pěti naložené Subaru. Nahoře jsme to nějak opatrně otočili a cestou dolu jsme si už připadali jak na červené sjezdovce ve Schladmingu.

Nezvykle frekventovaná Highway 1 nás přibližně po 100 kilometrech přivedla do Oamaru, kde jsme odbočili do vnitrozemí a jeli dalších zhruba sto kiláků do Omaramy. Najednou žádná auta a s přibývajícími kilometry, jak jsme se vzdalovali od pobřeží, začalo ubývat dešťových kapek a přibývat okolních kopců. Projížděli jsme Bohem zapomenuté samoty s maorskými názvy jako třeba Otemekatata, minuli opuštěná jezera Aviemore a Benmore. Kde nic, tu nic. Krajina bez lesů, kolem dokola holé hory jako v Sierra Nevada někde kolem Las Vegas.

Únava, sedmá hodina večerní i fakt, že je třeba ještě vysušit stany, nás po dalších asi 30 kilometrech přiměly to pro dnešek už zapíchnout v místě zvaném Twizel. Tohle rádoby městečko vzniklo teprve v roce 1968 při stavbě přehrady poblíž jezera Ohau. Vítr, sluníčko a vidina zítřejšího výletu pod nejvyšší horu Nového Zélandu Mount Cook (3768m) jsou příčinou naší večerní docela dobré nálady. Rychlá večeře a uvidíme kolik deště přinese pro změnu nadcházející noc…

#21 – Přejezd na východ – Otago Peninsula a Dunedin

I když je Te Anau docela pěkná díra, nechtělo se nám ji ráno nějak moc rychle opouštět. Asi tomu napomohlo i sluníčko a asi nejlepší kemp, kde jsme doposud byli. Dopřáli jsme si opravdu pořádnou snídaní a vyrazili na čtyřhodinový přejezd na východní pobřeží do Dunedinu.

Zastavili jsme ještě na chvíli ve Wildlife centre, kde chovají čím dál vzácnější druhy ptáků jako Pokahe, Kea, Kaka nebo Weka. Třeba Pokahe (ale to platí i o Kiwi nebo Weka) dříve neměli moc přirozených nepřátel v novozélandské buši, a tak asi vývojem ztratili i schopnost létat. Dneska zejména australský possum je hrozbou pro místní ekosystém, místní se snaží jeho výskyt limitovat, i tak třeba ptáků Pokahe přežívá už jen několik stovek kusů.

Jak jsme opouštěli Jižní Alpy a mohli je pozorovat už jen ve zpětném zrcátku, krajina kolem se také proměňovala. Z Vysokých Tater se zase stávala Českomoravská vysočina, jen o poznání zelenější, opuštěnější a plná pasoucího se dobytka a ovcí. Nepotkávali jsme skoro žádná auta. V místech, kterými jsme projížděli, se většinou ani nedalo nic moc pořídit, i spousta domů se zdála opuštěných. Výmluvná byla i cedule před jednou takovou dědinou, na které stálo jen  - „No doctor, No hospital, One cemetary“ J.

Městečko Gore bylo přece jen o poznání větší (takové Čerčany). Dali jsme krátkou pauzu a pokračovali do 44 km vzdáleného Clintonu. Shoda názvu měst se jmény bývalého amerického prezidenta a viceprezidenta se postarala asi v devadesátých letech o přejmenování této „okresní“ dálnice na Presidential Highway.

Kousek za Clintonem jsme odehnuli ze silnice 94 a přehoupli se přes kopce na pobřeží oceánu. Pokračovali jsme podél pláží přes malé pobřežní osady a městečka jako třeba Brighton až do Dunedinu. Ten je se svými 120-tisíci obyvateli hned po Christchurch druhým největším městem na Jižním ostrově. Od oceánu je jeho přístav výborně chráněn poloostrovem Otago Peninsula.

Ten byl naším dnešním odpoledním cílem. Vydrápali jsme se na jedničku do kopců a za nimi se otevřelo širé moře. Domy úplně zmizeli, jen tu a tam nějaká ovčí farma. Silnice se zúžila a zklikatila na takový korsický standard. Dojeli jsme nad zátoku Sandfly Bay a v písečných dunách doslova sjeli asi 100 výškových metrů dolu na zhruba kilometr dlouhou pustotu pláž. Zátoka se tentokrát nejmenuje po dotěrném hmyzu, ale podle toho, že díky větru tam opravdu lítá písek a pohrává si s ním v měnících se dunách.

Měli jsme velké očekávání, že uvidíme žlutooké tučňáky a albatrosy, ale museli jsme se spokojit s tuleni, kteří se líně povalovali na samém konci pláže na skalnatých útesech. Za albatrosy jsme pokračovali dalších 20 km na Cape XXXX. Vyhnuli jsme se skupinkám turistů s průvodci a prošli se kus podél pobřeží na vyhlídky ptačích hnízdišť. Museli jsme dávat opravdu dobrý pozor nejen kam šlapeme, ale i na to, co přiletí ze vzduchu. Tolik ptačího trusu na jednom místě jsem ještě nikdy neviděl J.

Přes Portobello jsme se vrátili podél zálivu zpět do Dunedinu a zapíchli to pro dnešek v Kiwi kempu na St. Kilda Beach. První kemp po třech týdnech kde je free wifi, tak zejména Anička s Matějem mají jasným večerní i noční program. Jak málo stačí k puberťácké radosti…

#20 – V zajetí fjordu Milford Sound...

(19.12.) Konečně se na nás štěstí usmálo a ráno dnes bylo nebe bez mráčku. Sice teploměr ukazoval po sedmé pouhé 4 stupně nad nulou, ale jen co jsme se rozjeli a slunce povyskočilo výš, začalo se také přiměřeně oteplovat až na odpoledních 23 stupňů.

Potřebovali jsme být v Milford Sound kolem půl deváté a z Cascade Creek kempu to byla ještě dobrá hoďka cesty. Navíc na trase je i asi kilometrový tunel bůhví jak a kým prokopaný skrz obrovský skalnatý masív. Je v něm pouze jeden jízdní pruh a provoz řídí semafor, takže další potenciální zdržení.

Po pár minutách jízdy se nám začaly otvírat nádherné výhledy do hlubokých údolí i na zasněžené špičky hor. Projeli jsme Divide, nejjižnější průsmyk Jižních Alp a vystoupali Gertrude Valley (to je jméno! - Němců tu cestuje fakt hodně, tak možná aby měli radost…), projeli tunel a pak sklesali posledních 15 km serpentin dolů do Milford.

Ten pohled je fakt úchvatný. Skoro dvoutisícové skály vystupují skoro kolmo přímo z mořského fjordu dlouhého odhadem tak 6-7 kilometrů. Asi nejfotografovanější kopec je Mitre Peak, tvarově skoro dokonale souměrný 1692 metrů vysoký štít na samém konci fjordu. Na vrcholcích těch nejvyšších, třeba Mount Tonako (2644m) jsou ledovce, které plní vodu desítky vodopádů padajících z velké výšky přímo do moře.

Jižní fjordy jsou prý nejdivočejším pobřežím světa. Jsou to zároveň nejvyšší mořské útesy na světě a také místo, kde ročně naprší víc než 7 metrů deště! Už kapitán Cook tu v roce 1773 s Lodí Endeavour zakotvil na celých 5 týdnů. Prvním evropským osadníkem byl prospektor Donald Sutherland, který se v Milford usadil v roce 1878 a dvanáct let tu žil úplně sám. Od roku 1890 tu začali se svojí ženou provázet a ubytovávat první turisty, ročně tak kolem tříset.

Dneska zavítá do Milford Sound ročně prý až půl milionu lidí, pro mě skoro neuvěřitelné číslo na to, jak odlehlé místo to stále je. Ráno jsme chytli první loď už v devět hodin a během dvouhodinové plavby prokřižovali fjord až k Tasmanskému moři a zpět. Stavěli jsme u skal a nabírali vodu k pití přímo z padajích vodopádů, viděli jsme početnou kolonii tuleňů. Když jsme se vrátili do přístavu, začali tam už najíždět autobusy, a to byl signál pro nás abychom zmizeli zase někam dál.

Vrátili jsme se skrz tunel kousek za sedlo Divide a vyrazili po trase dalšího z Great walks – tentokrát Routeburn tracku na Key Summit, alpskou náhorní plošinu asi ve výšce tisíc metrů kolem dokola obehnanou vysokými štíty pro mě bezejmenných hor. Tříhodinový výstup byl odměněn opravdu nádhernými výhledy.

Musím ještě trochu se slzou v oku zmínit Milford track, asi krále mezi všemi novozélandskými přechody, který na nás holt počká někdy do příště. Je tak populární, že už v říjnu byly „vybukované“ všechny termíny až do konce února L.  Celý 53 km dlouhý přechod trvá 4 dny, může se jít pouze jedním směrem a nocovat se smí pouze na chatách. Začíná na jezeře Te Anau v Te Anau Downs, odkud vás hodinu a čtvrt odveze loď na začátek pěší cesty. Během čtyř dnů tady potkáte asi úplně vše, co k zélandské přírodě patří - jezera, mokřady, vysoké hory, hluboká údolí, eukalyptové lesy, teplo i déšť, ledovce, vodopády J. Jeden z nich, Sutherland Falls, měří úctyhodných 630 metrů. Cesta končí sestupem do Milford Sound, odkud je třeba se pak vrátit „shuttlem“ zpět 120 km do Te Anau.

Během pozdního odpoledne jsme pak cestou zpět v Cascade Creek sbalili stany, které jsme nechali přes den pěkně vyhřát na sluníčku (snad se v té ozónové díře moc nepřipálily) a než jsme dorazili do Te Anau, stálo nás to ještě několik fotografických zastávek….

Klidný večer před námi, grilovačka v kempu na břehu jezera… a karty J.

#19 – Kolem Te Anau a na Kepler Tracku...

(18.12.) Ráno jsme zamířili na 171 km dlouhý přejezd do Te Anau, vstupní brány do národního parku South Fiordland, nejopuštěnější a nejdivočejší části Nového Zélandu.

Tedy, nejdříve jsem vyrazil sám ještě na ranní hodinovku do Bob’s Cove podél jezera a k mému překvapení byli všichni, když jsem se v 8 hodin vrátil, již vzhůru. Docela rychle jsme se spakovali, nakoupili čerstvé jídlo v New World vedle letiště a nabrali směr Remarkables Ski Area, kde jsme chtěli posnídat. 11 stupnů venku a představa 14 kilometrového stoupání po štěrkovce do neznáma, nás od původního úmyslu odradila. Pokračovali jsme proto podél jezera směrem na Kingston a u prvního odpočívadla uspořádali větrnou snídani. Cesta ubíhala vcelku monotónně mezi pastvinami za aprílového střídání deště a sluníčka, které logicky doplňovala častá duha.

Po dvou hodinkách jsme přistáli v třítisícovém Te Anau a po konzultaci v Informacích popojeli asi 10 km do Rainbow Reach na břehu řeky Waiau. Odtud jsme se napojili v protisměru na trasu Kepler Tracku, opět jednoho z Great Walks, a šli asi 12 kilometrů k Moturau Hut na břehu jezera Manapouri. Kepler track je 4-denní 60-tikilometrový okruh, který vyžaduje předchozí rezervaci noclehů v „huts“. Vede přes řeky, soutěsky a ledovcová údolí, velká část jde přes vřesoviště a „beech“ lesy s obrovskými „plantážemi“ mechových porostů. Pro Hobity jako stvořené…

Zítra plánujeme výlet do Milford Sound, údajně nejkrásnějšího fjordu v oblasti. Chceme jet lodí už ráno v 9 hodin, a protože k našemu překvapení je to z Te Anau ještě 119 km ne úplně přímé a asfaltové silnice, tak se pokusíme dnes ještě nablížit, aby nám ráno zbyla maximálně hodina cesty do cíle.

V celé oblasti Fiordland není žádný mobilní signál. V Te Anau jsem v Sandfly Cafe cucal jedno „koffee luongo“ tak dlouho, dokud si notebook nenasál aspoň 50% energie. Podél silnice dál je totiž jen asi 15 velmi jednoduchých kempovišť, kde není žádný proud a voda, jen tu a tam v lesíku schovaná kadibudka. V jednom takovém kempíku jsme teď zakotvili a potok kousek pod stany je tak čistý, že je radost pít vodu přímo z něj.

Zaplácali jsme hladové krky rýží z jedné mísy (kdo by špinil to nádobí!) a vyplňujeme čekání na tmu již tradičními kartami. Dny jsou stále delší a delší…J

#18 –Ráj kolem Queenstownu a Glenorchy…

(17.12.) Z ráje, my vyhnaní z ráje, kde není už místa… … kdepak, nás z ráje nikdo nevyháněl, my ho dnes naopak našli!

Probudili jsme se do slunečného dne a kochali se ranním výhledem na dvoutisícové štíty hor s malebným názvem Remarkables. Pozoruhodné na nich dnešního rána bylo však hlavně to, že je v horní třetině pokrývala čerstvá sněhová čepice, kterou předešlý večer ještě nasazenou neměly. To co dole v kempu padalo při 14 stupních v noci jako déšť, tam nahoře pěkně přimrzlo. Bez snídaně jsme se nasoukali do auta, stany nechali dnes stát a rozjeli se podél jezera Wakatipu asi 45 km do Glenorchy. Po „scenic road“, která prý patří mezi deset nejhezčích na světě.

Glenorchy se zdálo být skutečný konec světa. Serpentiny nás dovedly během hodinky do městečka, kde se zastavil čas. Pár motelů, barů a kaváren, asi 400 stálých obyvatel, vše v poklidném tempu, jako by se (nejen na kopcích) nechumelilo. Scenérie jako z pohádky – úzké hrdlo jezera Wakatipu svírané okolními horskými masívy, do kterého ústila ledovcovou vodou plněná Dart River. Při pohledu do dáli se nad mraky vylouply nejvyšší třítísícové vrcholy Národního parku Mount Aspiring. Ne nadarmo se zrovna zde točily přírodní scenérie filmů Letopisy Narnie nebo Pán prstenů.

Asfaltka skončila hned za Glenorchy. Dalších 37 kilometrů jsme se kodrcali a brodili po „gravel“ road, z čehož se pro nás v posledních dnech stává standard. Kolem nevím už kolikátého Diamond lake a nekončících pastvin plných ovcí, krav a koní, jsme se dostali až do ráje. Místo zvané Paradise zahrnovalo jen asi 4-5 stavení roztroušených v několikasetmetrové vzdálenosti od sebe jinak nic. Nejbližší civilizace víc jak hodinu cesty autem. Člověk mohl vychutnávat všudypřítomný hluk ticha…

Kolem poledne jsme se vrátili do Queenstownu a rozhodovali se, zda zkusíme Bungy jumping nebo Shotover jets. Vyhrálo to druhé. Od roku 1970 provozují v soutěsce řeky Shotover pro mě dosud těžko představitelný adrenalin. Speciální 5,3 metru dlouhé a 2,4 metru široké motorové čluny (každý pro 14 lidí) se tu řítí až 80 kilometrovou rychlostí po proudu i proti proudu řeky. Speciálně konstruované trzskové motory Hamilton umožňují, aby tyto třítunové lodě klouzali po vodě mělké jen 5-10 centimetrů. Zkušení „piloti“ dokáží jezdit těsně kolem skal jen několik jednotek centimetrů a dělat obraty 360 stupňů i v poměrně úzkých místech soutěsky (někde byla snad jen 5-6 metrů široká). Těch 25 minut adrenalinu pro Matěje, Aničku a mě fakt stálo za to!

Odpoledne ale zdaleka nekončilo. Jeli jsme asi 25 km za Queenstown směrem na Cromwell ke starému lanovému mostu z roku 1869 přes řeku Karawau. Zde vzniknul Bungy jumping ve své komerční podobě, kdy dva frajeři – Hackett a Asch – začali v roce 1988 „shazovat“ odvážlivce ze 43-metrové výšky. Dnes je to velký business - jeden skákající snad co tři minuty, pronásobeno 180 dolary…. U mostu stojí velmi pěkné infocentrum zabudované do skály s velkoplošnou projekcí historie bungy nejen zde, ale i jinde ve světě.

Na cestě zpět jsme odbočili na Kelvin Heights a Kelvin Peninsula - poloostrov, který jsme otypovali jako tu nejdražší residenční lokalitu v Queenstownu. Nechali jsme se inspirovat některými podařenými domy – ne nijak okázalými, spíš dobře kombinující dřevo, kámen a sklo v přírodním stylu. Kolem poloostrova vedla pobřežní stezka kolem golfového hřiště, místního Yacht klubu s výhledy na protější stráně nad Quenstownem poseté dalšími vilami z velké části ukrývanými stále ještě v převažující buši.

Závěr dne patřil trochu netypicky městu – prošli jsme všechny možné obchody s outdoorovým a mountainbikovým vybavením (chlapy) i všemožnými hadry (ženské) a pak se dobrou hodinu vyhřívali na pláži v centru u přístavu a kochali pohledem na zapadající slunce a hladinu čeřenou plavidly nejrůznějších velikostí a pohonů. Pohoda, klídek, tabáček….