(19.12.) Konečně se na nás štěstí
usmálo a ráno dnes bylo nebe bez mráčku. Sice teploměr ukazoval po sedmé pouhé
4 stupně nad nulou, ale jen co jsme se rozjeli a slunce povyskočilo výš, začalo
se také přiměřeně oteplovat až na odpoledních 23 stupňů.
Potřebovali jsme
být v Milford Sound kolem půl deváté a z Cascade Creek kempu to byla
ještě dobrá hoďka cesty. Navíc na trase je i asi kilometrový tunel bůhví jak a
kým prokopaný skrz obrovský skalnatý masív. Je v něm pouze jeden jízdní
pruh a provoz řídí semafor, takže další potenciální zdržení.
Po pár minutách
jízdy se nám začaly otvírat nádherné výhledy do hlubokých údolí i na zasněžené
špičky hor. Projeli jsme Divide, nejjižnější průsmyk Jižních Alp a vystoupali
Gertrude Valley (to je jméno! - Němců tu cestuje fakt hodně, tak možná aby měli
radost…), projeli tunel a pak sklesali posledních 15 km serpentin dolů do
Milford.
Ten pohled je fakt
úchvatný. Skoro dvoutisícové skály vystupují skoro kolmo přímo z mořského
fjordu dlouhého odhadem tak 6-7 kilometrů. Asi nejfotografovanější kopec je
Mitre Peak, tvarově skoro dokonale souměrný 1692 metrů vysoký štít na samém
konci fjordu. Na vrcholcích těch nejvyšších, třeba Mount Tonako (2644m) jsou
ledovce, které plní vodu desítky vodopádů padajících z velké výšky přímo
do moře.
Jižní fjordy jsou
prý nejdivočejším pobřežím světa. Jsou to zároveň nejvyšší mořské útesy na
světě a také místo, kde ročně naprší víc než 7 metrů deště! Už kapitán Cook tu
v roce 1773 s Lodí Endeavour zakotvil na celých 5 týdnů. Prvním
evropským osadníkem byl prospektor Donald Sutherland, který se v Milford usadil
v roce 1878 a dvanáct let tu žil úplně sám. Od roku 1890 tu začali se svojí
ženou provázet a ubytovávat první turisty, ročně tak kolem tříset.
Dneska zavítá do
Milford Sound ročně prý až půl milionu lidí, pro mě skoro neuvěřitelné číslo na
to, jak odlehlé místo to stále je. Ráno jsme chytli první loď už v devět
hodin a během dvouhodinové plavby prokřižovali fjord až k Tasmanskému moři
a zpět. Stavěli jsme u skal a nabírali vodu k pití přímo z padajích
vodopádů, viděli jsme početnou kolonii tuleňů. Když jsme se vrátili do
přístavu, začali tam už najíždět autobusy, a to byl signál pro nás abychom
zmizeli zase někam dál.
Vrátili jsme se
skrz tunel kousek za sedlo Divide a vyrazili po trase dalšího z Great
walks – tentokrát Routeburn tracku na Key Summit, alpskou náhorní plošinu asi
ve výšce tisíc metrů kolem dokola obehnanou vysokými štíty pro mě bezejmenných
hor. Tříhodinový výstup byl odměněn opravdu nádhernými výhledy.
Musím ještě trochu
se slzou v oku zmínit Milford track, asi krále mezi všemi novozélandskými
přechody, který na nás holt počká někdy do příště. Je tak populární, že už
v říjnu byly „vybukované“ všechny termíny až do konce února L. Celý 53 km dlouhý přechod trvá
4 dny, může se jít pouze jedním směrem a nocovat se smí pouze na chatách.
Začíná na jezeře Te Anau v Te Anau Downs, odkud vás hodinu a čtvrt odveze
loď na začátek pěší cesty. Během čtyř dnů tady potkáte asi úplně vše, co
k zélandské přírodě patří - jezera, mokřady, vysoké hory, hluboká údolí,
eukalyptové lesy, teplo i déšť, ledovce, vodopády J. Jeden z nich, Sutherland Falls, měří úctyhodných 630 metrů. Cesta
končí sestupem do Milford Sound, odkud je třeba se pak vrátit „shuttlem“ zpět
120 km do Te Anau.
Během pozdního odpoledne jsme pak cestou
zpět v Cascade Creek sbalili stany, které jsme nechali přes den pěkně
vyhřát na sluníčku (snad se v té ozónové díře moc nepřipálily) a než jsme
dorazili do Te Anau, stálo nás to ještě několik fotografických zastávek….
Klidný večer před námi, grilovačka v kempu
na břehu jezera… a karty J.
Žádné komentáře:
Okomentovat