Kdyby se u nás nezměnil před lety režim, mohl jsem po dnešku aspirovat na šéfa státní plánovací komise…. Strávil jsem od samého rána většinu času na internetu, s telefonem u ucha nebo pobíháním po různých agentech v Jaipuru… Snažil jsem se naplánovat cestu na nejbližší týden po Rajastanu a po zkušenostech prvních tří dnů i některé další i delší přejezdy a přelety. Původní harmonogram tak doznává výrazných proměn. Ale hlavně jsem se snažil vyřešit svojí chybu - naplánoval jsem totiž odlet z Indie až den a půl po skončení platnosti víz. Prostě neplatí 34 dní ale pouhých 30 :(. Co teď s tím?
Nejdřív jsem byl trochu laxní v duchu thajského “Mai pen rai” (hlavně žádný stres), ale po přečtení indických vládních stránek, kde za překročení doby pobytu hrozili v krajním případě i vězením, jsem dostatečně zpozorněl. Jaké jsou tedy možnosti. Prodloužit víza? Nemožné. Přebukovat letenku? Zatim skoro nemožné. Koupit novou zpáteční do Dubaje a tam počkat na původní let do Prahy? Uvidíme. Odletět na pár dní třeba na Srí lanku a odtud pak přes Dillí původním letem domů? Hmm….. to zní lákavě. Vyzkoušet indické vězení? Děkuju, zatím neplánuju.
Uvidíme co se s tím dá dělat dál… ráno mám ještě schůzku na Jet Airways, ale indická ochota se výrazně liší v závislosti, zda se jedná o soukromý byznys nebo o státní úřad. Ten rozdíl je ještě markantnější než třeba… však vy víte kde. Indická mentalita (mimo úředníky!) je ale velmi přátelská a vstřícná. Indové se v naprosté většině řídí heslem “slibem nezarmoutíš”. Nejčastější fráze pak zní “No problem Sir…” a všechno se podle nich údajně nějak vyřeší. Mají naprostou pravdu. Nějak se to vyřeší vždycky, ale často ne tak, jak byste vy zrovna dneska potřeboval.
Nakonec ten volný den prospěl. Čtvrtý den na indické půdě a po adaptaci na místní jídlo začínám jako zákusek polykat tabletky ercefurylu. Setrvávání na střeše hostelu Hathroi Palace a v jeho blízkém okolí se ukázalo jako chytrá volba, protože jsem si během dne vyzkoušel dostatečně rychlé spurty i bez startovních bloků.
Předměstí Delhi a celá Agra, obě města byla v porovnání s Jaipurem tak o dva stupně níže co se životní úrovně týče. Jaipur více připomíná spíš chudší čtvrti Bangkoku. Už zde není vidět na ulicích tolik dobytka a psů, výkalů v otevřené kanalizaci, rozpadlých chatrčí, plechových provizorních přístřešků ani lidí živořících na nekonečných haldách odpadků. Uvědomil jsem si až dneska, že ten start do indické reality jsme měli docela ostrý. Velké přesuny - 11 hodin nejnižší třídou ve vlaku i autobusu. Neuvěřitelná hladina smogu, který je tak hustý, že vnímáte naprosto zřetelně jak tu rozptýlenou hmotu polykáte. Nedostatek spánku navíc rušeného hlukem, komáry a vedrem. Málo jídla a navíc nevyzkoušeného - to vše se podepsalo na únavě a tak se volnější den dnes opravdu hodil.
Zítra je v plánu Jaipur skrz na skrz. A ve dnech následujících pak Tour de Rajastan. Navštívíme dva dny Jodhpur, další dva dny Udaipur a na cestě zpátky do Jaipuru ještě Pushkar. Do 11. listopadu, kdy se letecky přesuneme do Kochi dole v Kerale, to tak vypadá na docela jasný a pestrý program. Pojedeme nakonec na doporučení Hanky Trhoňky autem a k vlakům a busům se zase vrátíme až na jihu. Tak zatím :).
