„Terminál A frankfurtského mezinárodního letiště je naší první zastávkou na začátku šedesátidenního cestování po západě Spojených států. Je pondělí 8 hodin ráno, 31. května a my čekáme na spoj do San Francisca.“...... Tak těmito slovy přesně před šedesáti dny začínal můj úplně první blog z našeho amerického putování, a dneska, 30. července, na stejném místě, píšu pro změnu blog úplně poslední. Tedy takové malé deja vous.
Vyzkoušeli jsme si na vlastní kůži, že za dva měsíce se toho dá stihnout docela dost. Najezdili jsme ve vypůjčeném chevroletu společně přes 13 000 kilometrů, navštívili 11 západoamerických států a v nich dohromady 22 národních parků. Viděli jsme cestou tisíce kusů pasoucího se dobytka, stovky bizonů, taky 207 veverek, bezpočet sobů, dokonce 11 medvědů, pod Golden Gate bridge pak 9 delfínů, v Coloradu i 6 losů a taky třeba 3 výstavní kondory v Grand Canyonu.
Šplhali jsme do vysokých hor, pařili jsme se v poušti, sestupovali do kaňonů, obcházeli jezera, křižovali deštné lesy a polykali kilometry nekonečnou prérií.
Strávili jsme celkem 49 nocí stanováním v různých kempech, zbylých 11 nocí pak po motelech (z toho tři v Casinu v Las Vegas). Vyzkoušeli jsme si jaké to je být pohromadě ve dne v noci 60 dní v kuse, čelili jsme úspěšně ponorkové nemoci, zjistili, že dětská fantazie nezná mezí a spousta zajímavých her a zážitků se dá prožít i bez počítačů, televize a kupovaných hraček. Že šišky, klacky, kameny, provázky, stavění přehrad v potoce nebo „hra s ohněm“ poskytují fantastickou inspiraci. Že málo mnohdy znamená víc...
Dva měsíce bez střechy nad hlavou byly tak akorát a už jsme se všichni těšili domů. V paměti snad zůstane kromě zážitků i spousta nových zkušeností a poznatků. V lesích a parcích jsme potkávali úplně jiné Američany, než které potkáte v centrech velkých měst jako je Seattle nebo San Francisco. Všude jsme se cítili naprosto bezpečně. Překvapil nás určitě pořádek, čistota, výborné zázemí a skvělá organizace snad ve všech národních parcích bez výjimky. Hrdost Američanů na svou zemi byla v těchto místech naprosto na místě a „your tax dollars at work“ zde byly vynaloženy k ochraně přírodních i historických skvostů tím nejlepším možným způsobem.
Na úplný závěr přidám ještě průřezový pelmel snad zajímavých „společenských“ postřehů tak, jak mi dnes přišly na mysl:
- Závidím Američanům pocity i projevy hrdosti na svou zemi. Svoboda, právo a pořádek tam mají přece jen plnější a opravdovější význam než u nás. Vlajka pruhů a hvězd se třepotá skoro na každém domě.
- Tolik příšerně tlustých lidí fakt už asi nikde jinde nepotkáme. S námi to jde taky z kopce, ale to co jsme viděli poslední dva měsíce ve státech, to je fakt nářez. Převaha tlusťochů byly bohužel ženy. Na druhé straně jsme potkávali hodně sportovců a hlavně mezi cyklisty zcela jasně převažovaly také ženy. Skoro se zdá, jako by v životním stylu v porovnání s námi převažovaly extrémy oběma směry.
- Ta země je nekonečná! To byly pocity jako kdysi v Austrálii... dlouhé míle územím nikoho, všude kolem odkazy mladé historie bělošské civilizace promíšené s mnohem staršími odkazy původních obyvatel a ještě staršími skvosty, které v podobě přírodních krás vykouzlila matka příroda.
- Kultura cestování v USA je našinci jen těžko uvěřitelná. RV parky (předpokládám od slova recreational vehicle) byly podél cest na každém kroku. Americká podoba cestování a kempování je od naší velmi odlišná – většinou se jedná o autobus pro dva lidi maximálně č lidi vybavený jak 4+1 v paneláku. Za ním táhnou na tyči pak ještě normální osobní auto na kratší výlety. K tomu často přidají kola za autem a lodě na střeše. Autobus v kempu napíchnou na vodu, elektřinu, plyn i kanalizaci a dokonce autobus po oboustranách roztáhnou o dobrých 70cm do šířky a zvětší tak ještě vnitřní obytný prostor. Samozřejmě se s tímto vybavením nedostanou do primitivních kempů někde nahoře v parcích, ale i tak jsme my s našimi pidistany působily často asi kuriozně. Vrcholem všeho byla v posledním kempu stanující skupina Asiatů, kteří postavili dva sprchové stany, přinesli nádrž s vodou, připojili propanovou malou bombu na ohřev vody a pohon čerpadla. To už bylo opravdu příliš...
- Fastfood a zase fastfood. Všude kam se podíváte. Ani my z jeho spárů neunikli. Odhaduji to tak na patnáct návštěv Burger King, McDonalds, Wendy's a jim podobných „kulinářských“ ústavů. Na druhou stranu je obrovský výběr – čínské, mexické, thajské, japonské, italské ale i třeba filipínské nebo mongolské kuchyně. A ne všechno jsou jen hranolky a hamburgery. Naší oblíbenou byla Panda Express s asijskou kuchyní převážně čínskothajskou.
Něco končí a něco jiného zase začíná. Díky za trpělivost, kdo jste vydrželi číst až sem a někdy příště ahoj!
BENNY
