#53 – Frankfurtské ranní intermezzo – Deja vous

„Terminál A frankfurtského mezinárodního letiště je naší první zastávkou na začátku šedesátidenního cestování po západě Spojených států. Je pondělí 8 hodin ráno, 31. května a my čekáme na spoj do San Francisca.“...... Tak těmito slovy přesně před šedesáti dny začínal můj úplně první blog z našeho amerického putování, a dneska, 30. července, na stejném místě, píšu pro změnu blog úplně poslední. Tedy takové malé deja vous.

Vyzkoušeli jsme si na vlastní kůži, že za dva měsíce se toho dá stihnout docela dost. Najezdili jsme ve vypůjčeném chevroletu společně přes 13 000 kilometrů, navštívili 11 západoamerických států a v nich dohromady 22 národních parků. Viděli jsme cestou tisíce kusů pasoucího se dobytka, stovky bizonů, taky 207 veverek, bezpočet sobů, dokonce 11 medvědů, pod Golden Gate bridge pak 9 delfínů, v Coloradu i 6 losů a taky třeba 3 výstavní kondory v Grand Canyonu.

Šplhali jsme do vysokých hor, pařili jsme se v poušti, sestupovali do kaňonů, obcházeli jezera, křižovali deštné lesy a polykali kilometry nekonečnou prérií.

Strávili jsme celkem 49 nocí stanováním v různých kempech, zbylých 11 nocí pak po motelech (z toho tři v Casinu v Las Vegas). Vyzkoušeli jsme si jaké to je být pohromadě ve dne v noci 60 dní v kuse, čelili jsme úspěšně ponorkové nemoci, zjistili, že dětská fantazie nezná mezí a spousta zajímavých her a zážitků se dá prožít i bez počítačů, televize a kupovaných hraček. Že šišky, klacky, kameny, provázky, stavění přehrad v potoce nebo „hra s ohněm“ poskytují fantastickou inspiraci. Že málo mnohdy znamená víc...

Dva měsíce bez střechy nad hlavou byly tak akorát a už jsme se všichni těšili domů. V paměti snad zůstane kromě zážitků i spousta nových zkušeností a poznatků. V lesích a parcích jsme potkávali úplně jiné Američany, než které potkáte v centrech velkých měst jako je Seattle nebo San Francisco. Všude jsme se cítili naprosto bezpečně. Překvapil nás určitě pořádek, čistota, výborné zázemí a skvělá organizace snad ve všech národních parcích bez výjimky. Hrdost Američanů na svou zemi byla v těchto místech naprosto na místě a „your tax dollars at work“ zde byly vynaloženy k ochraně přírodních i historických skvostů tím nejlepším možným způsobem.

Na úplný závěr přidám ještě průřezový pelmel snad zajímavých „společenských“ postřehů tak, jak mi dnes přišly na mysl:

- Závidím Američanům pocity i projevy hrdosti na svou zemi. Svoboda, právo a pořádek tam mají přece jen plnější a opravdovější význam než u nás. Vlajka pruhů a hvězd se třepotá skoro na každém domě.

- Tolik příšerně tlustých lidí fakt už asi nikde jinde nepotkáme. S námi to jde taky z kopce, ale to co jsme viděli poslední dva měsíce ve státech, to je fakt nářez. Převaha tlusťochů byly bohužel ženy. Na druhé straně jsme potkávali hodně sportovců a hlavně mezi cyklisty zcela jasně převažovaly také ženy. Skoro se zdá, jako by v životním stylu v porovnání s námi převažovaly extrémy oběma směry.

- Ta země je nekonečná! To byly pocity jako kdysi v Austrálii... dlouhé míle územím nikoho, všude kolem odkazy mladé historie bělošské civilizace promíšené s mnohem staršími odkazy původních obyvatel a ještě staršími skvosty, které v podobě přírodních krás vykouzlila matka příroda.

- Kultura cestování v USA je našinci jen těžko uvěřitelná. RV parky (předpokládám od slova recreational vehicle) byly podél cest na každém kroku. Americká podoba cestování a kempování je od naší velmi odlišná – většinou se jedná o autobus pro dva lidi maximálně č lidi vybavený jak 4+1 v paneláku. Za ním táhnou na tyči pak ještě normální osobní auto na kratší výlety. K tomu často přidají kola za autem a lodě na střeše. Autobus v kempu napíchnou na vodu, elektřinu, plyn i kanalizaci a dokonce autobus po oboustranách roztáhnou o dobrých 70cm do šířky a zvětší tak ještě vnitřní obytný prostor. Samozřejmě se s tímto vybavením nedostanou do primitivních kempů někde nahoře v parcích, ale i tak jsme my s našimi pidistany působily často asi kuriozně. Vrcholem všeho byla v posledním kempu stanující skupina Asiatů, kteří postavili dva sprchové stany, přinesli nádrž s vodou, připojili propanovou malou bombu na ohřev vody a pohon čerpadla. To už bylo opravdu příliš...

- Fastfood a zase fastfood. Všude kam se podíváte. Ani my z jeho spárů neunikli. Odhaduji to tak na patnáct návštěv Burger King, McDonalds, Wendy's a jim podobných „kulinářských“ ústavů. Na druhou stranu je obrovský výběr – čínské, mexické, thajské, japonské, italské ale i třeba filipínské nebo mongolské kuchyně. A ne všechno jsou jen hranolky a hamburgery. Naší oblíbenou byla Panda Express s asijskou kuchyní převážně čínskothajskou.

Něco končí a něco jiného zase začíná. Díky za trpělivost, kdo jste vydrželi číst až sem a někdy příště ahoj!

BENNY

#52 – Zlatá brána otevřená, kdo do ní vejde...

Už krátce po desáté dopoledne jsme zaparkovali u jihozápadního okraje slavného Golden Gate Bridge. A ukázalo se, že jsme udělali velmi dobře, když jsme si přivstali, protože když jsme se po necelých dvou hodinách vraceli z „mostního“ výletu, nebyla by už nejmenší šance nikde v okolí zaparkovat.

Most Golden Gate byl postaven v letech 1933-37 a v té době se jednalo o velmi nadčasovou a technicky unikátní stavbu. Vždyť na mostě je dnes 6 jízdních pruhů!. Denně přejede přes most na 120 000 aut, přičemž počet pruhů pro provoz jednotlivými směry se mění podle denní doby. Zajímavé také je, že za přejezd osobním autem se ve směru do San Francisca platí 5 dolarů, ale v opačném směru se neplatí.

Most spojil studené, neustálými mlhami sužované a větry bičované San Francisco s na sever se rozprostírajícím Marin County. Tento okres, o poznání teplejší, slouží a sloužil jako rekreační oblast pro zmrzlé obyvatele San Francisca, do kterého se dalo dostat pouze lodí. A na ferry se až do otevření mostu 27. května 1937 stály mnohahodinové fronty. Projekt byl financován dluhopisy ve výši 35 miliónů dolarů. V cenách roku 2010 by jeho výstavba stála až 1,5 miliardy.

Visutý most je bohužel také nejvyhledávanějším místem pro sebevraždy na světě. Statistiky uvádějí, že sebevraždu zde spáchalo přes 1200 lidí. Měli jsme štěstí a nikoho trpícího depresemi jsme během našeho přechodu mostu nepotkali. Za to jsme potkávali davy jiných turistů a mezi nimi kličkujících cyklistů, to vše za obrovského hluku svištících aut. Ale v SF jsme jen jednou, a tak se to dalo vydržet :).

Most má rozpětí pilířů 1280 metrů, celková délka je 2737 metrů. Má dvě nosná lana, každé má průměr neuvěřitelných 92,4 cm a skládá se ze 27 572 drátů. Každý pilíř nese zátěž skoro 100 000 tun, kotevní kvádry jsou vystaveny zatížení 28 500 tun v tahu. Obě věže dosahují výšky 227,4 m nad mořem. Celé dílo váží 887 000 tun a věže drží pohromadě 600 000 nýtů. Poslední nýt měl být původně z ryzího zlata, ten ale kvůli své měkkosti při nýtování vyletěl, ztratil se v moři a byl nahrazen normálním nýtem.

Přejít most tam i zpět nám zabralo asi hodinu a půl. Nejzajímavější bylo pozorovat dole v moři dovádějící hejna delfínů a pak také týmy natěračů mostní konstrukce. Most se natírá oranžovočervenou barvou a jeho kompletní natření trvá více než rok. Jen co se na jedné straně skončí, je třeba na druhé již opět začít.

My jsme dnes natěračům nepomohli, nechtěli jsme se poslední den umazat od barvy. Místo natírání jsme začali kroužit po historických čtvrtích města. Přes pevnost Fort Point a Lincoln Boulevard jsme po Lombard street dojeli až k jejímu nejvyššímu místu, kde se ulice směrem na východ láme prudce ze svahu dolů jednosměrnými a jednoproudými serpentinami mezi nádhernými záhony květin a výstavními starými řadovými domy. To vše na jedné z patrně nejlepších sanfranciských adres s výhledem na Bay Bridge a záliv.

Pokračovali jsme dál přes Russian Hill do japonské čtvrti a dál až do centra, kde se vedle sebe nachází městské a státní správní budovy – City Hall, Opera, Knihovna, různá muzea a galerie.

Zbytek odpoledne jsme vyplnili pozdním obědem v Panda Express a také dokupováním strašně nutných věcí, na které jsme neměli celé dva měsíce čas v obřím nákupní centru někde u dálnice 280 South v Daly City. Poslední celý den naší cesty tak utekl jako voda. Zbývá jen večer dobalit pár drobností, co jsme včera nestihli a zítra už tradááá domů. Do Podolí, do lékárny...

#51 – „...if you are going to San Francisco...“

Pondělí 26. července opravdu nepatřilo mezi ty dny naší cesty, které se vryly hluboko do paměti a má smysl se o nich podrobněji rozepisovat. Jistě pochopíte, že předodjezedový „shopping“ je prostě třeba taky někdy a někde udělat :). Takže z Williamsu jsme po I5 s trochou kufrování přes Sacramento dojeli před polednem do Vacaville Outlets a tam prošmejdili možná třetinu z jeho 120 obchodů. Navečer pak utahaní jak po 20 mílích v horách, jsme dojeli přes Vallejo, Richmond a Berkeley až nadohled San Francisca.

Jeli jsme dolů na jih podál zálivu, jednoproudé serpentiny většiny z posledních dvou měsíců vyměnili za šestiproudou dálnici, po pravé ruce nám v dáli zůstal slavný most Golden Gate Bridge, jen o něco málo blíž k nám pak možná stejně slavný ostrov Alcatraz s legendami opředenou pevností a vězením.

Přejeli jsme dvoupodlažní Bay Bridge, který přes umělý Treasure Island (hostil světovou výstavu v roce 1939) spojuje západní břeh zálivu se sanfranciským „Downtownem“ a pokračovali jsme přes centrum dál na jih až do South San Francisco, kde se Travelodge stala na následující tři noci naším přechodným útočištěm.

…

Nespavost je občas k něčemu dobrá, a tak jsem mohl do jedné hodiny v noci v klidu naplánovat, kam v úterý ráno vyrazíme. Parkování v centru San Francisca je vyhlášená noční (a hlavně denní) můra všech řidičů, ale tip z internetu zaparkovat v garážích na rohu ulic Sutter a Stockton street vyšel dokonale. Za přijatelných 18 dolarů jsme auto uhnízdili v samém srdci města hned vedle Union Square, které je sice pojmenováno na počest vítězství Unie v občanské válce, ale v jeho středu stojí socha bohyně Niké uctívající pro změnu vítězství admirála Deweyho ve válce španělsko-americké. Náměstí samo o sobě není nic moc, spíš takový upravenější „Karlák“, za zmínku snad stojí ještě fakt, že na něm byl spáchán pokus o atentát na prezidenta Forda v roce 1975.

Prošli jsme z náměstí na roh Powell a Market street, kde je jedna z točen slavné historické tramvajové linky, která je ale ve skutečnosti lanovkou (lano vede ve vozovce v kolejišti). Ve „špičce“ v 60. letech tu jezdilo přes 600 vozů, dnes zbyly poslední tři linky, křižující největší atrakce sanfranciských pahorků, vlastně spíše pořádných kopců!

Vyrazili jsme do Chinatownu přes vstupní bránu nacházející se na Grant Avenue. Zdejší asijská komunita je velmi početná a poměrně autentická čínská čtvrť si stále ještě zachovává na mnoha místech ráz živého tržiště, přestože suvenýry a turistických ruch si zde našly své místo. Vyškrábali jsme se na Telegraph Hill a kolem Coit Tower sestoupali po starých schodech mezi úzkými apartmánovými domy a svahovými zahradami dolů na nábřeží k turistickému „mumraji“ soustředěnému kolem bývalých přístavních mol Pier 35 až Pier 39.
Všude kolem kvetla spousta nádherných kytek a tak už vím proč Scott McKenzie ve své slavné lyrické písni zpíval „když pojedeš do San Francisca, nezapomeň si dát nějakou kytku do vlasů“. Květiny byly všude - nejen v parcích na záhonech, ale často se bujaře pnuly i po fasádách dřevěných domů, natřených různě pestrými barvami. Kdyby město stálo v rovině, možná by svoji architekturou trochu připomínalo Amsterdam, ale takto je to spíš americký kopcovitý Řím, jen mu holt chybí ty starobylé antické památky. Tak je tomu ale koneckonců všude v Novém světě.

Z mola Pier 35 odjíždějí výletní lodě hlavně na ostrůvek Alcatraz, který prý ročně navštíví až 9 miliónů turistů. Alcatraz sloužil jako vězení až do roku 1963 a jeho nejslavnějším vězněm byl asi chicagský mafián Al Capone. Na první pohled by se zdálo, že uniknout z vězení by se i mohlo podařit. Vždyť ostrov neleží tak daleko od pevniny. Ale ve zdejší ledové vodě je i taková vzdálenost smrtelná. Za celou dobu existence vězení na Alcatrazu je evidováno jen 14 pokusů o útěk a ani jeden nebyl úspěšný.

Jen o kus dál od Alcatrazu se nachází Ellis Island, který sloužil dlouho hlavně jako karanténní stanice, kde byli po několik měsíců izolováni noví přistěhovalci do oblasti San Francisca připluvší Zlatou bránou loďmi z Pacifiku.

Vraceli jsme se od zálivu pěšky zpět po Stockton street přes Russian Hill do downtownu. Vím, že San Francisco je svými kopci pověstné, přesto mě sklon a stoupání některých silnic opravdu překvapil. Auta zde smějí parkovat jen kolmo na vozovku a občas jsem měl pocit, že se snad samovolně začnou kutálet ze svahu dolů. V dálce jsme zahlédli slavnou klikatící se Lombard street, na kterou se určitě podíváme zítra.

Minuli jsme Washington Square, jen další to park s vyšlapanou trávou na jehož severním okraji však stojí poměrně hezká „pseudohistorická“ katedrála St. Peter & Paul Church. Chinatownem jsme procházeli i cestou zpět. Proti nám se v odpoledním časem už valil nepoměrně hustější dav lidí. Neodolali jsme s Klárou vyzkoušet nějaké „pravé“ čínské jídlo, kdežto děti daly přednost jak jinak než hranolkům a hamburgerům.

Ve večerních hodinách se pak za dobu mé služby již nic zvláštního nestalo.

#50 – Poslední národní park Lassen Volcanic

Ráno jsem už od čtvrt na sedm udržoval oheň. Ne že by byla venku zima, to spíše naopak, ale sehnat jindy nedostatkové topivo bylo velmi snadné. Všude kolem stanů se povalovaly obrovské více než třiceticentimetrové šišky, takže jsem měl za pět minut nasbíráno tak na dvě hodiny topení. K snídani jsme proto udělali topinky na ohni a po sbalení stanů vyrazili na okruh po posledním národním parku.

První zastávkou byl krátký okruh k jezeru Summit lake, odkud nás ale zpátky do auta už po půl hodině rychle zahnala hejna všudypřítomných dotěrných komárů. Popojeli jsme dál k místu nazvanému Devastation area, což byla lesnatá náhorní planina posetá obrovkými balvany. Tudy se naposledy před 95 lety valila dolů do údolí 800 metrů široká lavina bahna, lávy, popadaných stromů a kamení. Je zajímavé vidět, jak se postupem času v oblasti příroda vzpamatovala a dnes je zas většina plochy opět porostlá lesem.

Po dalších deseti mílích jsme zaparkovali u nástupu k vodopádům Kings Creek Falls a vyrazili na asi pětikilometrový výlet. Sestupovali jsme za zvuků v dálce doznívající bouřky podél vcelku divoce padající říčky přes rozlehlé louky a následně úzkým kaňonem až k asi dvacetimetrovému vodopádů. Cesta byla ve stavu jako u nás v březnu – hodně bláta a místy stále ještě mnohá postupně tající sněhová pole. Myslím, že mnohá z nich letos už ani roztát nestihnou.

Vystoupali jsme na nejvyšší místo v parku, kudy vede silnice. To se nacházelo v sedle ve výši 8600 stop, kde začínala stezka na samotný vrchol Lassen Peak. Pětihodinový výstup, převýšení 600 metrů – to znělo lákavě, ale nejen Linda se na to moc příznivě netvářila. Tak jsme hoře jen z povzdálí zamávali a třeba ji pokoříme někdy příště.

Jen o kus dál se nacházela stále ještě zamrzlá jezera Lake Helen a Lake Emerald. U Lake Helen bylo dokonce uzavřené i parkoviště, protože na něm bylo stále přes metr sněhu. Po nezbytné koulovačce jsme začali sjíždět ven z parku, zastavili jsme jen u Sulfur muds, sírou smrdících, bublajících a vřících fumarol podobných těm, které jsme obdivovali před třemi týdny v Yellowstone. A pak ještě i ve Visitors centru u jižního vstupu do parku, kde jsme zvládli rychlý oběd a dvacetiminutový film o historii všech typů vulkánů na území parku.

Plánovali jsme dnes ještě absolvovat 200 mílový odpolední přejezd do Napa Valley, vyhlášeného vinařského údolí na sever od San Francisca. Ale pod vlivem horka a asi i dostavující se únavy jsme nakonec změnili plán. Zůstali jsme nocovat ve Williamsu v motelu asi napůl cesty na dálnice I5 dolů do Friska. Takže už ani nebudeme vybalovat stany. Dnešní noc byla tudíž, co se kempování týče, tou poslední.

#49 – Cestou z Oregonu zpět do Kalifornie

Teplá noc i teplé ráno zvěstovaly horký letní den. Očekávání se naplnilo do puntíku, kolem druhé hodiny odpolední ukazoval teploměr 103 stupňů Fahrenheita, to je asi 38 stupňů Celsia.

Dopoledne jsme proto nikam nechvátali. Rozhodli jsme se ještě před tím, než vyrazíme na 180 mílový přejezd k národnímu parku Lassen Volcanic, pořádně vymáchat v kempovém bazénu, dobýt všechny baterky (kamery, foťáku i naše vlastní) a děti chtěly také dokoukat nějaký film na kinotip.cz (už mají asi televizní absťák!).

Když se ráno nechvátá, pak je přece čas na pořádnou snídani. A tak jsme se rychle otočili do supermarketu, asi naposled rozžhavili pánvičku, osmahli cibulku do zlatova, přidali šunku, 6 vajec a dopřáli si poctivý ranní „hemenex“.

Brzy po dvanácté hodině jsme už překročili hranice Oregonu a Kalifornie a směřovali na jih po 97 South. Před námi se otevírala nádherná přírodní scenérie v okolí majestátné hory Mount Shasta, jejíž silueta byla vidět už z dálky 80-ti mil. Tato, po Mt. Rainier druhá nejvyšší hora Kaskádového pohoří, sice není národním parkem, přesto přitahuje pozornost jak turistů, tak v zimě hlavně lyžařů. Naposledy vybuchla v roce 1786, kdy její explozi zaznamenal i známý mořeplavec La Peruse. Od té doby hora spí a díky nadmořské výšce přes 4000 metrů je na ní také největší ledovec v kontinetální části USA – Whitney Glacier.

Ve Weedu jsme se napojili na Freeway I5 a pokračovali v západním objezdu hory Mt. Shasta. Blížili jsme se pomalu ke stejnojmennému jezeru klikatícímu se mezi skalami dobrých 20 mil, které se z pohledu z dálnice jevilo jako lákavá „recreation area“ ke koupání. My ale pokračovali v letním parnu dál až do Reddingu. Dobrali jsme jen benzín a pokračovali dnešních posledních 50 mil po 47 East do národního parku rozloženého kolem hory Lassen, vysoké 3187 metrů. Tato sopka je zároveň nejjižnějším vrcholem Kaskádového pohoří a je velmi zajímavá především tím, že od poslední ničivé erupce 19. a 22. května 1915 jsou v jejím okolí stále viditelné značné plochy zničené proudem lávy a následnou lavinou tajícího ledu, bahna a kamení.

Jelikož je dnes sobota, měli jsme opět trochu problém najít místo v kempu. V tom prvním u jezera Manzanita lake jsme ještě neuspěli, o 5 mil dál jsme ale už našli poslední volné místo v lesním Crags Camp, kde bylo celkem asi 40 kempovacích míst. Přítomnost kovových skříní na jídlo, takzvaných „food lockerů“, jasně signalizovala, že se opět nacházíme v oblasti obývané medvědy. Takže na noc dnes zase přenosíme všechno jídlo mimo auto, aby se některým z nás spalo o něco klidněji :).

V podvečer už jsme zvládli jen dvoumílový okruh zpátky kolem jezera Manzanita lake, odkud byl moc pěkný výhled na samotný Lassen Peak a vedle něj se tyčící jen o málo nižšší Eagle Peak. Na stezce jsme také vyrušili srnu s mládětem, pozorovali jsme je snad jen ze vzdálenosti necelých 15 metrů. Kromě večerní koupele v překvapivě teplém, ale bahnitém jezeře, jsme dnes už opravdu více nestihli...

#48 – Crater Lake – zrcadlo nebes

Ještě nikdy v životě jsem nezažil takovou komáří smršť jako včera v noci. Když jsme před usnutím rozsvítili ve stanu čelovky, abychom viděli na šachovnici, stovky komárů přilákáni světlem vyrobili takový bzukot kolem, že jsem si připadal jako ve včelím úle. Ráno to nebylo o moc lepší, a tak jsme jen v poklusu sbalili stany a rychle jsme bez snídaně prchali pryč.

Posnídali jsme až na břehu 10 mil jižně vzdáleného Diamond Lake a pak už směřovali dalších 20 mil vzhůru do Crater Lake National Park. Během dvou dnů jsme opět vystoupali od moře až do výšky 2200 metrů. Obří kráterové jezero vzniklo totiž propadnutím kdysi přes třiapůltisíc metrů vysoké hory Mount Mazama, nejvyšší na území dnešního Oregonu, přibližně před 7700 lety. Hora se zbortila dovnitř při erupci asi 42 krát silnější než byl výbuch Svaté Heleny v roce 1980. Výška hory se tehdy snížila o celý jeden a půl výškový kilometr.

Táním ledovců zde vznikalo postupně jezero o průměru 6 mil, které se po mnoho let naplňovalo vodou z tajícího ledu a i dnes jsou jedinou zásobárnou vody deště a na jaře tající sníh. A toho zde padá opravdu požehnaně – v průměru za zimu až neuvěřitelných 15 metrů!! Silnice kolem jezera je proto otevřená pouze od poloviny července do začátku října. Profrézovat silnici před letní sezónou trvá správě parku více než měsíc.

Samotné jezero má hladinu o dobrých 200-300 výškových metrů níže, než je současná hrana kráteru. Jezero je hluboké ve svém nejnižším místě 593 metrů a je nejhlubší v celých Spojených státech. Největší pozoruhodností je ale určitě blankytně modrá voda, údajně nejčistší na světě, kvůli které je jezeru přezdíváno „The Mirror of Heavens“, zrcadlo nebes. Takovou barvu vody jsem ještě opravdu nikdy, já barvoslepý, neviděl. I když možná se jí blížila voda v jiném kráterovém jezeře Lake Eacham v severní Austrálii u Cairns v oblasti Atherton Tableland, které jsme před lety také navštívili – jeho hloubka byla ale pouze 65 metrů.

Zde v Crater Lake jsme neměli možnost sestoupit až dolů k hladině. Celou dobu jsme se pohybovali na okružní silnici na obvodu kráteru. Objeli jsme jezero 31 mil kolem dokola, vyfotografovali ho ze všech možných pozic a úhlů a jen sporadicky opustili auto ke kratším výšlapům a vyhlídkám. Například na nejvyšší horu v národním parku, 2721 metrů vysokou Mount Scott nebo na Phantom ship, malý ostrůvek tvořený ostrými skalními výběžky nad hladinou vzdáleně připomínající loď.

Zdaleka nejzajímavější byl však ostrov Wizard Island, tyčící se asi 240 metrů nad vodní plochu jezera. Jedná se vlastně o nově se tvořící vrchol hory – lávový dóm, který pomalu vystupuje z jezera při opakujících se tektonických aktivitách. Dá se předpokládat, že jednou v budoucnu se opět při dalším sopečném výbuchu zřítí dovnitř existující obří kaldery.

Jezero objevili pro západní civilizaci náhodně až zlatokopové v roce 1853, nicméně existují zde stopy a zámky života indiánských kmenů, hlavně Klamathů, sahající až 10 000 let zpátky. Už od roku 1885 započal lobbing pro jmenování oblasti jezera Crater Lake národním parkem. Byl úspěšný až po dlouhých sedmnácti letech v roce 1902. Nejvíce se o rozvoj cest, silnic a stezek v parku zasloužili v letech 1934-39 dobrovolníci CCC (Civilian Corps), založených v roce 1932 v rámci politiky Great deal na překonání hospodářské krize a vytvoření pracovních míst pro 25% nezaměstnaných Američanů.

Dnešním dnem jsme se defacto rozloučili s Oregonem. Ještě jsme sice sjeli 70 mil do údolí a zůstali na noc v Klamath Falls, stále na oregonském území, ale hned zítra ráno vjedeme do Kalifornie a budeme se ubírat k poslednímu národnímu parku naší cesty – Lassen Volcanic National Park. Kruh se tak pomalu uzavírá...

#47 – Napříč Oregonem podél Umpqua river

Čtvrteční den měl být původně jen přejezdový do Crater Lake National Park, ale nakonec se z něj vyklubal pohodový den plný „vodopádových“ výletů. Asi po deseti mílích jsme hned ráno opustili Pacifické pobřeží a v Reedsportu uhnuli na východ - nejdříve na 38 East a pak na 138 East, které obě sledovaly tok docela mohutné řeky Umpqua river proti jejímu proudu. Za celý den jsme ujeli asi 160 mil, řeku jsme přejížděli křížem krážem až se z ní stal k večeru na jejím horním toku docela malý potok padající soutěskou přes početné vodopády.

Po krátké zastávce v Roseburgu na I5, jediném to rozumném městě na dnešní trase, jsme po doplnění zásob na další dva tři dny pokračovali posledních 80 mil přes Glide a Steamboat až k Lemolo lake, kde jsme se rozhodli přenocovat.

Cestou jsme zastavovali postupně u vodopádů Susan Creek Falls, Fall Creek Falls a Toketee Falls. Vždy se jednalo o podobný scénář – asi mílová pěší odbočka ze silnice lesem do kopce proti proudu potoka padajícího kaskádami do údolí Umpqua river. Všechny cesty byly „One way“, takže stejnou pěšinou tam i zpět. Okolní lesy byly spíš pralesy, velmi husté, plné kapradí a popadaných kmenů letitých stromů. Překvapivě bylo dusno a horko, skoro 85 stupňů Fahrenheita. Velký skok oproti včerejším 55 stupňům na větrném mořském pobřeží.

Večer jsme zalehli u malého lesního Lemolo lake. Doporučil nám ho chlapík v informačním středisku v Glide, u kterého jsme přes poledne dobíjeli baterie do notebooku a foťáku. Chtěli jsme jet původně až k více turistickému jezeru Diamond lake, ale příslib největšího kempu v Oregonu s více než 250 místy nás odradi. Teď jsme schováni ve stanech před nálety večeře chtivých komárů a užíváme se samoty a klidu..... No o klidu se moc hovořit nedá, protože „dětský“ stan vedle se otřásá v základech, radši předstírám, že ten „čurbes“ vůbec neslyším. Už aby usnuli...

#46 – Cestou na jih po Oregonském pobřeží

Když se zeptáte kohokoliv, kterou část západního pobřeží si máte prohlédnout a projet, skoro každý vám bez váhání odpoví, že samozřejmě to nejdivočejší, Oregonské. Včera jsme po silnici 101 projeli jeho střední část od Lincoln City až do Florence a těch asi 110 mil stálo rozhodně za to. Pobřežní krajina často měnila svůj ráz od vysokých útesů a skalnatých zátočin, přes zalesněné jen mírně zvlněné úseky až po vysoké písečné duny v oblasti města příznačně nazvaného Dunes City.

První zastávku jsme udělali ještě před Newportem na několikamílovém výběžku do oceánu zvaném Yaquina Head. Na jeho konci stojí od roku 1873 maják, dnes přístupný veřejnosti jako historická památka. O necelou míli blíže na pevninu bylo návštěvnické středisko věnované námořní signalizaci, historii obyvatel pobřežních majáků a jejich nelehké službě. Překvapilo mě, že i zde na pevnině ještě na konci 19. století objednávali potřebné věci alespoň čtvrt roku dopředu a přivážela je vždy až následující zásobovací loď čtyřikrát do roka. Život takového správce majáku a jeho rodiny musela být jedna velká stereoptypní rutina a dřina.

Newportská pláž byla ve velkém vichru a zimě skoro prázdná, jen skupinky surfařů čekaly na tu správnou vlnu, všichni zahaleni v neoprénových oblecích od hlavy až k patě. Vůbec je zajímavé, že zatímco se u nás jezdí k moři za sluníčkem, zde v Oregonu je to přesně naopak. V údolích ve vnitrozemí je často v letních měsících dusivé horko, a tak se obyvatelé jezdívají schladit na víkendy k mořskému pobřeží. Takové výlety pak nejsou o koupání, ale o procházkách v pobřežních státních parcích a lesích.

Než jsme na jednu takovou minitúru na Ona Beach vyrazili i my, prošli jsme v Newportském zálivu a přístavu historický Waterfront Boulevard, kde se stále překvapivě mísí bary, restaurace a obchody s podniky na zpracování ryb a ostatních mořských plodů. To má za následek často ne zrovna vábné závany, ale zase jsme mohli na vlastní oči pozorovat neuvěřitelnou zručnost při porcování čerstvě vylovených ryb. Fascinovalo mě, že odříznout dvě podélné filety z tak 40-ti centimetrové ryby zabralo pouhých 10 sekund. Bohužel celý zbytek ryby putoval následně do odpadu (nebo možná někde vzadu se semlel do rybích prstů prodávaných pak u nás :).

Pokračovali jsme dál na jih přes South beach, Driftwood beach a bůhví kolik dalších pláží, na skále Seal Rock jsme opravdu zahlédli dole na útesech vyvalovat se a dovádět dva tuleně, v místě zvaném Alsea bay jsme zase procházeli přílivová jezírka, která se s přílivem pravidelně zaplňují příbojovými vlnami, aby pak za odlivu v klidu čekali na další nový příděl slané vody. Kolem nich se vytvořil zajímavý miniekosystém a symbióza mořských a suchozemských živočichů i rostlin.

Závěr odpoledne jsme strávili na vysokých písečných dunách a plážích mezi Florence a Dunes City prudkých tak, že se na nich dalo i „bobovat“. Sklon dun a velmi jemný písek značně ztěžovaly pohyb, zejména směrem nahoru. Bořili jsme se až po kolena a co jsme ušli vzhůru, skoro to samé jsme se záhy propadli dolů.

Kolem šesté jsme se začali rozhlížet po kempu na další nocleh. Lákala nás noc na pláži, ale zároveň nás odrazoval silný vichr. Nakonec jsme našli kemp u jezera Tahkenitch lake, jen přes silnici od mořského pobřeží. Kromě pár rybářů jsme tam nocovali skoro sami, a tak jsme večerní chlad a čas do setmění zaháněli udržováním ohně. Dneska jsem na noc „vyfasoval“ Lindu, takže jsme ještě ve stanu sehráli povinné tři hry prší a před desátou jsme šli definitivně do hajan.

#45 – Přes Columbia Gorge na Oregonské pobřeží

Prší! Venku prší! Déšť jsme neviděli už několik týdnů. Tím, že jsme přespali v motelu nemusíme aspoň ráno balit mokré stany. Nějak se nám v hlavách přes noc rozleželo, že bychom měli trávit dnešní dopoledne bloumáním po Portlandu, a tak jsme bleskově pozměnili plán s tím, že namísto města vyrazíme do Columbia Gorge. Tak se nazývá západní část kdysi hluboké soutěsky řeky Columbia než její tok patrně navždy pozměnili četné přehrady postavené v rámci takzvané politiky „Velkého údělu“ prezidenta Roosvelta, jenž dostal po konci hospodářské krize 30. let Spojené státy na samou hranici socialismu. Velký úděl zní až podezřele známě budovatelsky...

Řeka Columbia odděluje Washington od Oregonu a kdysi podél ní vedla slavná Oregonská stezka, kterou se valila v roce 1843 migrační vlna zho obydlené východu na dosud neprobádaný a dobrodružný západ. Dnes podél řeky vede čtyřproudá dálnice I 84, ale my jsme nikam nechvátali, a tak jsme sjeli na sjezdu 22 do městečka Troutdale a pokračovali po staré „Oregon historic highway“, které se klikatí v úbočích hor podél řeky, křižuje mnohé soutěsky a vodopády. Byla postavena již v roce 1915 jako jedna z prvních zpevněných „dálnic“ ve státech vůbec. Slovo dálnice je zde samozřejmě nadsázkou, protože místy měla dvě auta co dělat, aby se navzájem vyhnula.

Zastavili jsme se na místě zvaném Crown Point, kde silnice překonává velké převýšení tím že podjíždí sama sebe, takže se vlastně jedná o zatáčku o 360 stupňů. Na ostrohu na skále nad řekou je vystavěna rotunda, která dříve sloužila jako hotel s restaurací a dnes slouží jako návštěvnické středisko. Silnice pokračovala s četnými zastávkami u mnoha vodopádů, z nichž dvoukaskádové Malmouth Falls patří k nejvyšším ve Spojených státech, vyšší jsou už jen Upper and Lower Falls v Yosemitech.

Výlet k nejvyšší hoře a sopce Oregonu, 3300 metrů vysoké Mount Hood jsme vzdali, protože počasí pořád neslibovalo žádné „úžasné“ výhledy. Otočili jsme to na 35 km dálnice zpět, objeli Portland z jihu a přes Salem, hlavní město Oregonu, jsme pokračovali dalších asi 70 mil na Oregonské pobřeží Pacifiku. Oceán si schováváme až na zítra, dne jsme zůstali těsně před Lincolnem asi 6km od pobřeží v kempu u jezera Devils lake.

#44 – Krásná a ničivá Svatá Helena

Už kráce po deváté jsme snídali v Toledu. Ne že by nás tam hned po ránu zavedla nějaká pozoruhodnost. Důvod byl mnohem prozaičtější. Prostě večer došlo jídlo, ráno nebylo už co k snídani, a tak jsme po sbalení stanů naskákali do auta s tím, že snad cestou ke Svaté Heleně narazíme na nějaký obchod, kde „za jízdy“ něco zakousneme.
Spořádali jsme plněné šátečky, taky jogurty a pokračovali po 504 East k páté nejvyšší hoře Kaskádového pohoří – sopce Svaté Heleny.

Dnes jsem si opravdu důkladně uvědomil, jak může být veškeré lidské počínání docela bezvýznamné v porovnání s tím, co dokáže matka příroda. Předem se omlouvám za poněkud zdlouhavý pelmel následujících faktů.

Hora svaté Heleny vznikla ve čtvrtohorách někdy před 50 tisíci lety. Je vulkanického původu a v historii jsou dochovány nejméně 4 její obrovské erupce. Dvě následovaly těsně po sobě v letech 1479 a 1482, z nichž ta druhá byla údajně nejméně pětkrát mohutnější než ta mediálně nejznámější z 18. května 1980. Tehdy před třiceti lety, po téměř dvou měsících neustálých otřesů, došlo v 8:32 ráno k mohutné explozi o síle 5,1 Richterovy stupnice. Celá severovýchodní část hory se začala sesouvat do údolí a uvolnila tak cestu žhavému magmatu, který se z útrob hory začala drát k povrchu.
Následovala smršť žhavého popela a plynů o rychlosti přes 1000 km/h a teplotě 300°C, jež v zápětí totálně zpustošila okolí hory do vzdálenosti 10 mil. Zároveň se vzhůru vyvalilo velké sopečné mračno, přes 1 kubický kilometr vulkanického popela! Oblak plynu a prachu, dosahoval výšky 25 kilometrů a obsahoval přes 500 milionů tun prachu. Pohyboval se průměrnou rychlostí až 90km/h směrem k východu.

Další ránou pro okolní krajinu byly takzvané lahary. Ledovce na vrcholu hory, která až do výbuchu byla pro svůj pravidelný tvar přezdívána Fuji Ameriky, zčásti roztály a údolí až do vzdálenosti 17 mil zalila rozbahněná směs prachu a hlíny. Celkem devítihodinová exploze zničila více než 240 km2 lesů, rekreačních oblastí a zabila 1,5 miliónu zvířat. Bohužel také 57 lidí, kteří neuposlechli výzvu k evakuaci. Naplaveniny znemožnily plavbu po řece Columbii v délce 112km.

Od zničující erupce v roce 1980 postupně narůstal v kráteru sopky až do roku 1986 (a pak znovu po výbuchu v roce 2004 dodnes) nový lávový dóm, který jednou pravděpodobně znovu vyplní celý kráter, a ten bude znovu rozmetán při příštím velkém výbuchu – koloběh přírody. Kdy asi?

V Johnson Ridge Visitor centru asi 5 mil přes údolí na východní straně hory, jsme si prohlédli opravdu povedenou expozici, zabývající se nejen detailně dokumentovanými sopečnými výbuchy Mount Helens, ale také prací geoologů v celé oblasti Kaskádového pohoří. Vlastní dokumentární film o výbuchu z května 1980 byl opravdu strhující, stejně tak výpovědi svědků, třeba skupiny horolezců, kteří stanuli na 54 mil vzdálené Mount Adams právě v okamžiku výbuchu. Nejbližší přeživší byli vzdáleni asi 7 mil od sopky schováni za masivním horským hřebenem, který je uchránil od smršti kamení, plynu a kmenů stromů. Část stromů je i po třiceti letech ponechána tak, jak je tenkrát odmrštila tlaková vlna, na vzdálenost až 5 mil byly přesunuty mohutné skalní masívy, které tvořily původní kráter sopky.

Celá oblast musela být vybudována od základu znova. Přístupové silnice, desítky mostů, obnoveny byly turistické stezky po nově vytvořené krajině, v které vzniklo kolem 120 nových jezírek, a kterou si prokousávají svá nová koryta i řeky North a South Toutle river. Ta původní jsou pohřbená v údolí o nějakých 100 metrů níže. Hora samotná dnes měří „jen“ 2549 metrů a oproti původní výšce ztratila nějakých 300 stop.
Cestou zpět jsme se zastavili u nově vytvořeného jezera Coldwater lake a pak už pokračovali zpět do civilizace. Přes I5 jsme dojeli v podvečer do amerického Vancouveru - ještě stále ve Washingtonu, ubytovali se v Motelu 6 a navečer vyrazili přes Columbia river do Portlandu, největšího města posledního státu naší cesty – Oregonu.

#43 – Na sněhu a ledu kolem Mount Rainier

Dnes bylo slunné nedělní ráno a v neděli se přece nemá nic dělat. Sice jsem vstával už v půl sedmé, ale rozhodl jsem se, že nebudu dnes nikoho tahat ze spacáků a uvidím co to udělá. Dopoledne jsme měli namířeno do místa zvaného Sunrise někde ve dvoutisících metrech pod Mt. Rainier, ale s tím, že bychom tam snad stihli ranní východ slunce jsem se radši rozloučil už za soumraku.

Vydržel jsem praktikovat svůj experiment jen do za deset minut deset, kdy jsem jako poslední „vysoukal“ ze stanu Aničku. Skoro po dvanácti hodinách spánku! Neuvěřitelné!

Opustili jsme Silver Springs camground a směřovali po 410 dál na jih hustými lesy. Odbočili jsme po chvilce vpravo na vstupní stanici White River Entrance do národního parku a začali stoupat 25 kilometrů serpentinami do sedla u Sunrise Visitor Center, kde jsou nástupy do horských „treků“ na východní straně sopky Mount Rainier.

Mount Rainier je nejvyšší a také nejpřístupnější hora Kaskádového pohoří, přesto výstup na ní není jednoduchý a vyžaduje plnou polní – horolezeckou a ledolezeckou. Vrchol je ve výšce 4323 metrů a je pokryt 26 ledovci. Při abnormální sněhové nadílce jako byla letošní zimu pak zůstává hora pod sněhem celé léto. Včera jsme byli v Seattlu an úrovni moře, teď v Sunrise v necelých dvoutisících metrech a před námi se tyčí dalších dvaapůl kilometru do výšky. Opravdu impozantní podívaná!

Jméno hory je předmětem slovních hříček o velmi deštivém počasí v oblasti, my ale měli opět štěstí. Na nebi se posunovalo jen pár neškodných mraků, a tak jsme vyrazili na čtyřmílový okruh k jezerům Frozen lake a Shadow lake – obě dostála svým jménům. První ve výšce asi 2100m bylo opravdu zamrzlé, druhé se ukrývalo o 200 metrů níže, kam jsme sklouzali po sněhových polích, v kterých se jen těžko dařilo identifikovat kudy že vlastně vede cesta. Na horských loukách kvetla spousta kytek, ale bez popisků moje znalosti nestačily na jejich rozpoznání. Ten pravý čas přijde tak za necelý měsíc, kdy budou louky úplně rozkvetlé.

Rozloučili jsme se se Sunrise pohledem na ledovce Winthrop a Emmons Glacier a vrátili se zpět na čtyřistadesítku, po které jsme přejížděli asi 80 mil do jižního střediska zvaného Paradise. Pohled z tohoto místa na ledovou horu byl ještě impozatnější – četná lavinová pole i teď v červenci se stále hrozícími převisy sněhu, ledovce a ledovcová koryta plná kamenných morén, pod nimi níže lesy a ještě níže louky s barevnou květenou. Opravdu ráj, tedy skoro...

Bohužel jsme se ocitli rázem v Disneylandu, jak situaci popsal jeden z horolezců, kteří patrně sestupovali z hory dolů. Kombinace snadné přístupnosti Paradise, slunečného počasí, impozatních výhledů a koneckonců i neděle způsobila, že nebylo kde zaparkovat a přilehlé stezky byly přeplněné zejména svátečními turisty. Většinou se jednalo o Indy a ostatní Asiaty, kteří se rozhodli v žabkách a jim příbuzné obuvi zdolávat nástupní partie zmrzlé hory. Většina to logicky vzdala po pár desítkách metrů, ti nejlepší pak maximálně po půl kilometru. A tak jsme se prodírali vrstvami tajícího sněhu strmě nahoru mezi neustále pózujícími a fotografujícími se turisty v lodičkách – vyloženě jsem si to užíval.

Zvládli jsme asi 2 míle a prošli i návštěvnické středisko, v kterém mě zaujala hlavně expozice z historie tohot místa. Překvapivě lákalo davy turistů již od začátku 20. století, v roce 1935 se zde konalo i americké mistrovství v lyžování a během druhé světové války zde bylo zimní cvičiště americké armády. Mount Rainier je pátým nejstarším národním parkem v USA a nabízí více než 500 kilometrů turistických tras.

Blížil se večer a my se rozhodli ještě popojet a ušetřit tak zítra nějaký čas strávený v autě. Den jsme zakončili po 50 mílích v kempu ve státním parku Ike Kinswa na břehu přehradního jezera, něco tak trochu jako na Slapech. Dojedli jsme poslední zásoby a zítra vyrazíme na Mount Helens, aktivní sopku která ve zdejší oblasti napáchala v roce 1980 pořádnou neplechu.

#42 – Samotář v Seattlu

V pátek ráno jsme se vůbec poprvé po 45 dnech probudili do jiné než modré oblohy. Chvilku jsme zírali kolem, než nám došlo, co ta šeď na obloze kolem nás znamená. Člověk si na stálé sluníčko nad hlavou zvykne zatraceně rychle. Sbalili jsme v poklusu stany jen co na plachtu dopadly první kapky deště, hupsli jsme do auta a uháněli z Olympic parku ven. Míjeli jsme cestou jen roztroušené indiánské osady až do městečka Aberdeen. Pokud je někdo „kotlíkář“ jako já, pak je mu vcelku šuma fuk, že jediné, čím se toto město proslavilo je fakt, že odtud pocházel Kurt Cobain a hudební skupina Nirvána.

Pokračovali jsme až do Olympie, hlavního města Washingtonu, tam jsme se napojili na velmi frekventovanou místy i šestiproudou Interstate 5, minuli jsme Tacomu i Sea-Tac Airport (společné mezinárodní letiště pro Tacomu a Seattle) a kolem rozlehlého komplexu továren firmy Boeing jsme vjeli konečně do Seattlu.

Seattle, který vděčí za svůj název indiánskému náčelníkovi Sealthovi, má opravdu fantastickou polohu. Zátokou Elliot bay je spojen přímo s Pacifikem, za zády má velké jezero Washington lake a nadohled kromě národního parku Olympic hlavně fantastickou horu Mt. Rainier vysokou 4323 metrů. Začátky Seattlu v první polovině 19. století byly velmi blátivé, město z původní osady Alki Point ne břehu moře vyhnaly četné záplavy o kus výše do míst, kde je dnes v downtownu „náměstí“ Pioneer Square. Náměstí píšu úmyslně v uvozovkách, protože v Americe snad ani žádná pořádná náměstí nejsou. Definitivní místo na mapě zajistila Seattlu až zlatá horečka na Klondiku v roce 1897.

Kromě Boeingu (v 60. letech zaměstnával přes 20% všech lidí ve městě) mají své sídlo v Seattlu i další giganti – třeba Microsoft a z novějších pak Amazon.com. 90. léta obecně přinesla do města prosperitu a s ní přišel obrovský boom přistěhovalců všech společenských i ekonomických vrstev, který trochu zbrzdilo až zemětřesení v roce 2001. Dnes je Seattle pulzující multikulturní metropolí disponující skvělými podmínkami pro život a platící za to svou daň třeba i v podobě snad nejhustší, nejfrekventovanější a nejucpanější sítě dálnic v celých státech.

Po chvilce bloumání pravidelnými ulicemi nám neznámého města jsme se upíchli kousek na sever od centra (asi 8 min autem) v motelu Crown Inn na Aurora Avenue. Nadohled byla ZOO a také Seattle Center, kulturní srdce města, kterému vévodí vyhlídková věž Space Needle.

Měli jsme štěstí, protože v přilehlých parcích mezi různými divadly, muzejními budovami a zábavními centry probíhal právě gurmánský festival Bite of Seattle. Z lesních samot jsme se tak rázem ocitli v hučícím davu, na 5 pódiích se střídaly kapely všech možných žánrů a více než 60 restaurací prezentovalo své nejen oku lahodící pokrmy. Jako na potvoru jsme se těsně předtím vydatně navečeřeli, ale i tak to byl nápor na chuťové buňky cestovatelů, zvyklých poslední týdny spíše na konzervy a špagety s univerzální červenou omáčkou.

Samozřejmě, že děti nenechaly chladnými všudypřítomné pouťové atrakce. A tak jsme utratili pár dolarů za kolotoče a na zpáteční cestě se autem proplétali malebnými uličkami Seattlu kolem městského jezera Union lake a v okolí kdysi bohémské čtvrti Capitol Hill plné malých útulných kaváren a restaurací snad všech světových kuchyní. Protože Klára chtěla ještě mermomocí utrácet v golfovém obchodě, nechal jsem se taky přemluvit a v jednom „golfšopu“, který jsme čirou náhodou potkali, jsme strávili poslední více než hodinku, co dnes ještě zbývala do setmění :).

Sobotní dopoledne jsme vyrazili na Pike Place Market, který je od roku 1907 nejstarším fungujícím trhem v celých USA. Tahle část Seattlu opravdu žije a už i po ránu dýchala skvělou atmosférou – na ulicích byla spousta hudebníků, trh přetékal čerstvým ovocem a zeleninou, řezané květiny hrály všemi barvami. I oblečení, šperky, nejrůznější doplňky a umělecké předměty byly většinou vkusné – skoro nikde žádné „šmejdy“ made in China.

Opravdovou raritou jsou ale místní prodejci čerstvých ryb a nejrůznějších mořských plodů, kteří si i víc než půlmetrové ryby přehazují klidně na vzdálenost osmi, možná deseti metrů, samozřejmě za velkého zájmu a pobavení přihlížejících. Zaujali mě možná 70 i více centimetrů dlouzí aljašští lososi z Yukonu, dovážení čerství z Aljašky prý každý den.

Prošli jsme celou oblast křížem krážem včetně nábřeží, kde na Pier 59 je velké mořské akvárium a jen o kus dál přístaviště zaoceánských výletních lodí směřujících ze Seattlu většinou na okružní plavbu na Aljašku. Jedna taková dvanáctiposchoďová pod norskou vlajkou právě odplouvala...

Smíchali jsme a podělili se k obědu o asijské jídlo od trhovců s klasickým „fish and chips“ a vyrazili po druhé Avenue směrem na jih ven z města. Minuli jsme za Pioneer Square velký stadión Quest Field, na kterém hrají místní baseballisté a pokračovali po Interstate 5 dál směrem na Mount Rainier National Park. Přestože jsme se proplétali změtí různě se křižujících silnic a dálnic, tentokrát jsme opravdu nemohli zabloudit. Silueta zasněžené majestátné hory Mt. Rainier, jejíž ledovcová pole vystupovala až nad mraky, nás totiž provázela celých 100 mil, které jsme v pozdním odpoledni projeli až k samé hranici parku.

#41 – Toulky Olympijským poloostrovem

Skoro celé dva poslední dny jsme strávili putováním po Olympijském poloostrově, v nejseverozápadnějším cípu Spojených států, kromě Aljašky samozřejmě. Na místních cestách jsme najednou přestali potkávat ostatní Evropany co za 2-3 týdny v poklusu obrážejí takzvaný Grand Cirle, to znamená parky v Kalifornii, Nevadě, Utahu a přes Yellowstone rychle zpátky do San Francisca, přeběhnout Golden Gate a hup letadlem domů na starý kontinent. Zde v Olympic National parku byli pouze místní z Washingtonu a pak také nejbližší sousedé z kanadské Britské Kolumbie. Vše probíhá jaksi víc v poklidu, jako kdyby se tu zastavil čas.

Ve středu ráno jsme neměli nijak naspěch, protože na 1:30 odpoledne jsme měli rezervaci na trajekt, který nás převezl z Keystone na ostrově Whidbey do Port Townsend na severním okraji Olympijského poloostrova. 30 minutový převoz lodí nám ušetřil aspoň 150 mil po silnici přes Seattle a hlavně znamenal pro děti příjemné zpestření. Z moře jsme mohli vidět dvě vysoko se tyčíčí zasněžené sopky na severu Mt. Baker a na jih od Seattlu pak přes 4000m vysokou Mt. Rainier.

Den nám tak začal vlastně až pozdě odpoledne, kdy jsme vyrazili po 101 West, silnici která obkružuje celý poloostrov a po 250 mílích se navrací přes hlavní město Washingtonu Olympii zpět k Seattlu. Zastavili jsme se v Port Angeles, přístavním městě, které je zároveň centrem správy parku. Zajímavostí je, že se jmenovalo dříve Los Angeles, ale pošťákům se zdálo, že jedno L.A. dole v Kalifornii už stačí, a tak se město přejmenovalo na přístav andělů. Od návštěvnického střediska jsme začali stoupat silnicí asi 17 mil na náhorní plošinu zvanou Hurricane Ridge. Před námi se otevřel půlkruhový výhled na rozlehlý komplex Olympijských štítů v čele s Mount Olympus. Jeho výška není sice nijak závratná – 2432m, ale nesmí se zapomenout, že se celé pohoří zvedá z nuly přímo od hladiny Tichého oceánu, na který bylo možné v dáli dohlédnout, hlavně na úžinu San Juan mezi pobřežím USA a kanadským ostrovem Vancouver. I přes podvečerní opar jsme v dálce na obzoru viděli kanadské ostrovní město Victoria.

Na většině hor bylo i teď v červenci stále mnohem více sněhu než v Rocky Mountains, možná i díky početným ledovcům. Na krátkém výšlapu jsme potkali jen pár srn a spoustu krásných alpských kytek na rozkvetlých loukách – mezi nejhezčí patřili bíložlutý Glacier Lily a žlutý Avalanche Lily, trochu podobné našim narcisům.
Blížil se večer, proto jsme sjeli kvapem dolů a pokračovali dalších 30 mil do údolí řeky Elwhy, kde jsme dostali doporučení na údajně pěkný přírodní kemp v deštném lese přímo na břehu řeky. Tip se ukázal být pravdivým, a tak jsme měli kolem stanů mohutné douglasky a hemlocky porostlé odshora dolů mechem a kapradím. Úplně jako v pralese. V noci se rozprostřela kolem dokola taková tma, že jsem si neviděl ani na ruku před obličejem.

Po ranní rychloočistě jen tak v řece jsme už po deváté vyjeli na den plný výletů a popojíždění od jedné zajímavosti ke druhé. Začali jsme nenáročnou procházkou k Madison Falls a o pár mil dál u Lake Crescent jsme došli asi míli a půl k vodopádům Marymere Falls. Popojeli jsme pak dál do údolí řeky Sol Duc river, kde jsme do třetice vyrazili na dvoumílovou stezku ke stejnojmenným vodopádům.

Měli jsme štěstí na počasí – svítilo slunce a bylo skoro jasno. Tato oblast totiž jinak patří k nejdeštivějším v celých státech. Olympijské hory zadržují vlhký pacifický vzduch od západu, nepouštějí ho dál na pevninu a ten kondenzuje a padá právě zde v parku v podobě silných, často nenadálých dešťů. Na mnoha silnicich u pobřeží tak byly k vidění nejen evakuační cedule kvůli riziku vln Tsunami, ale i kvůli možným záplavám silnic z nenadálých zvednutí hladin okolních řek a potoků.
Vyjeli jsme ven z parku a začali kopírovat pobřeží poloostrova směrem na jih. Park skrz naskrz je neprůjezdný, pře sedla hor nevedou žádné komunikace. Nezbývá tak než zajíždět z okružní silnice vždy do údolí a stejnou cestou se pak vrátit zpět ven.

Poslední naše zajížďka dnes vedla podél Hoh river asi 20 mil do nitra parku k místu zvanému Hoh Rain Forest. Na konečné se nacházel rozlehlý deštný prales tvořený zejména stromy, jejichž české názvy ani neznám – Western Hemlocks, Douglas-Fir, Spilka Spruce jsou všechno mohutné stromy dosahující až 250 stop do výšky. Při zemi se samozřejmě nacházely desítky druhů mechů a kapradin nejroztodivnějších názvů. Měli jsme štěstí také na mohutného soba pasoucího se jen asi 10m od nás. Povedený paroháč!

Olympic National Park disponuje neuvěřitelnou rozmanitostí přírody – horské zasněžené masívy, deštné pralesy a unikátní mořské pobřeží s nejdiverzifikovanější (fuj, to je slovo!) populací mořských savců v celé severní Americe. To vše jen několik mil od sebe. Zajeli jsme na pláž Ruby Beach, kde mořský příboj za staletí vykouzlil neustálým omíláním skal z moře trčící věžovité pilíře, trochu podobné scenérii Twelve Apostols v Austrálii pod Melbourne. Překvapivě byla pláž plná obrovských klád kdesi popadaných a mořem na břeh vyvržených stromů, s kterými si teď neustále se opakující příliv a odliv každý den pohrává. Lézt po nich je nebezpečné, protože kombinace mořských vln a mohutných klád může mít smrtící sílu. Na oceánu byly tak dvoumetrové vlny a silný vítr, ke koupání nás to rozhodně nelákalo.

Večer jsme to „zapíchli“ u jezera Quinault v indiánské rezervaci. Zdejší přímořští indiáni bývali historicky lovci velryb a dodnes se soudí za svá práv na pokračování lovu. Trochu jsme měli obavu, jaký kemp u jezera najdeme, ale vše bylo překvapivě čisté OK. Stany tak máme na vyvýšenině asi jen 10 metrů nad hladinou jezera. Dokonce jsme vodu vyzkoušeli, ale jezero je napájeno z tajících ledovců, a tak to na žádné velké plavání nebylo.

#40 – Ze severních kaskád až na břeh Pacifiku

Národní park North Cascades byl dnes, alespoň co se týče lidí, jednoznačně nejprázdnějším parkem, který jsme zatím navštívili. Díky časovému posunu jsme vyrazili ráno skoro o hodinu dříve, a tak jsme už v devět hodin upalovali po Scenic Highway 20 směrem na západ. Silnice se brzy začala zvedat, záhy jsme překonali Washington Pass (5477 feet) a kolem nás se začali objevovat zasněžené vrcholy hor.

Tato nejsevernější výspa Kaskádového pohoří se pyšní nádhernou alpskou přírodou, mnoha jezery a také více než 300 ledovci. Dominantou oblasti je na západní straně tak trochu solitérní hora Mt. Baker, která je stále aktivní sopkou a díky své nadmořské výšce přes 10 000 stop je na jejím vrcholu přes 20 čtverečních mílí trvalé sněhové pokrývky.

Uvědomil jsem si, že jsem měl to štěstí vidět Mt. Baker letos vlastně už podruhé. V únoru během olympiády ve Vancouveru jsme totiž letěli hydroplánem do Victorie, hlavního města kanadské Britské Kolumbie na ostrově Vancouver Island a z kabiny malého letadla i z ostrova samotného byl na tuto sopečnou horu zcela pravidelných tvarů i z dálky skoro 80 mil skvělý výhled. V zimě ze severu, no a dnes opět – od jihu.

Pokračovali jsme autem po „dvacítce“ dál (vlastně dnes až na konec naší cesty u pobřeží Pacifiku) a v okamžiku, kdy se objevila cedule odbočky K Rainy Lake (4855 stop), začalo jako naschvál pršet:). Vůbec porvé se nám tak za celých 44 dní zahalily hory do mlhy, takže jsme jen odhadovali, kde je co asi schované. V údolí vidět naštěstí bylo, a tak jsme postupně zastavovali u přehrad Ross Dam a pak i Diablo Dam. Umělé nádrže mě obecně moc neoslovují, dávám rozhodně přednost dravým řekám před zatopenými a trochu nudnými údolními nádržemi. Ale pochopil jsem následně z prohlídky Visitors centra parku, že po četných historických záplavách v údolí jsou přehrady asi jediný způsob jak spoutat místní dravé vodní toky i množství tajícího sněhu z hor a umožnit tak dole život bez věčných obav z povodní.

V místě zvaném Newhalem jsme narazili na skvělý dvoumílový okruh podél řeky Skagit river, který vedl starým cedrovým lesem. Červené cedry zde dosahují výšky až 180 stop a průměru přes 20 stop. Sice se neblíží svou velikostí obřím sekvojím, ale i tak se jednalo o pořádné „macky“. Navíc se snadno opracovávají, a tak jsou to právě ty stromy, z kterých třeba indiáni od pradávna dlabali své úzké kánoe. Oblast je zajímavá i tím, že se jedná o unikátní deštný prales v mírném podnebním pásu, který se jinde na světě už vyskytuje pouze na Novém Zélandu a v Patagonii. V ještě větší a pestřejší formě ho uvidíme hlavně zítra v Olympic National park.

Udělali jsme ještě asi dva kratší výlety a po obědě začali už sjíždět z hor dolů. Pokračovali jsme stále na západ až jsme dosáhli Burlingtonu a tím i úrovně hladiny moře. Přejeli jsme přes mořské úžiny nejdříve na ostrov Fidalgo a pak přes starý ocelový most na ostrov Whidbey. Záhy jsme zjistili, že díky krásnému pobřeží plnému příkrých útesů a skalnatých pláží je ostrov vyhledávaným odpočinkovým útočištěm tak pro polovinu Seattlu – všude bylo na nás poustevníky neobvykle mnoho lidí, hluku a... prostě civilizace.

Nalezli jsme pro dnešek azyl v kempu ve státním parku Deception Pass asi jen pouhých 250 metrů od břehů Pacifiku. Zajímavostí jsou zde sladkovodní jezera oddělená od moře jen úzkými písečnými výspami. A tak je možné střídat koupel v moři s plaváním v jezeře, i když v moři jsme v podvečer kromě dovádějícího tuleně a pár kachen nikoho jiného neviděli.

#39 – V jediný den hned ve třech státech

Být v jediný den hned ve třech amerických státech se nám na celé cestě podařilo pouze dnes. Ráno jsme opustili St. Regis v Montaně a po 20 mílích ujetých po 90 West jsme překročili hranice do dalšího státu - Idaho. Nejsevernější Interstate 90 byla viditelně méně frekventovaná než jižnější 80 a 70, po kterých jsme jeli dříve kolem Denveru. Projížděli jsme zalesněnými údolími mezi horami podél Coeur d' Alene river a míjeli pouze menší hornická městečka, z nichž většina má dobu své největší stříbro a zlatokopecké slávy už asi za sebou. Některá se přeorientovala na turistický ruch a vystavěla lyžařská střediska provinčních rozměrů, která ale přes léto zela většinou prázdnotou.

Asi 35 mil před Coeur d' Alene jsme odbočili na jih a po Scenic Byway 97 jsme začali objíždět stejnojmenné krásné jezero. Rázem jsme si připadali skoro jako doma na Orlíku, jen několikanásobně většíma - čistějším. Neuvěřitelně se klikatící silnice nás vedla podél strmých břehů jezera, v kterých byly nasázeny desítky a stovky chat. Většina byla přístupných pouze pěšky po úzkých stezkách, soudím tak i podle aut zaparkovaných vždy nahoře kolem jediné pobřežní silnice. Díky početným zatáčkám seděly za chvíli všechny tři děti vzadu s igelitovými pytlíky před pusou, a tak jsme trochu zvolnili a kochali se výhledy na velmi neklidnou hladinu jezera bičovanou silným větrem, skoro vichřicí.

Když jsme konečně dorazili do letoviska Coeur d'Alene, obloha byla zatažená a plná oblak prachu zvířeného větrem tak, že na obzoru byla značně snížená viditelnost. Místní to ale příliš nevzrušovalo, takže je to zde asi běžné.

Naším cílem bylo přiblížit se dnes co nejvíce „westernovému“ městečku Winthrop, které je výchozím bodem pro národní park North Cascades. A tak jsme po doplnění žaludků a nádrže pokračovali do města Spokanne, překročili hranice státu Washington, posunuli hodinky po pěti týdnech zpátky na Pacifický čas (+9h od Prahy) a uháněli dál po silnicích 2 a 174 až do Electric City. Jak název napovídá, vyrábí se zde elektřina a to díky mohutné vodní nádrži Grand Coulee Dam, kterou jsem si dovolil volně přeložit jako Přehrada Velké koule:).

Hned pod přehradní hrází jsme vjeli do další indiánské rezervace, tentokrát zvané Colville, kterou jsme po silnice 155 projeli přes Disautel Summit ve výšce 3252 stop asi za hodinu a dosáhli městeček Omak a Okanogan. To, že jste v indiánské rezervaci poznáte hned podle kvality omšelých často polorozbořených obydlí a mnohem většího nepořádku všude kolem. Herny, indiánská kasína, ospalý život, jako by se tu zatavil čas – trochu to připomíná aboriginská ghetta v Austrálii, která jsme projížděli před lety.

Vyhoupli jsme se do posledního dnešního sedla Loup Loup Summit ve výšce 4020 stop a po skoro 300 mílích sjeli kolem šesté večerní do Winthropu, městečka s klasickou jedinou ulicí ve stylu divokého západu konce 19. století. Z voleje by se tam mohla začít natáčet nějaká kovbojka, jen by stačilo přeparkovat auta.

#38 – Cestou ke slunci přes sněhová pole

Naším víkendovým cílem byl po dva dny Glacier National Park,který se nachází v Montaně na samých hranicích s Kanadou (vzdálené jen 15 km). Po té co jsme nejprve v pátek urazili skoro 400 mil do Heleny, přidali jsme k nim v sobotu dopoledne dalších skoro třista po Interstate 15 North, která vedla naprosto liduprázdnou krajinou napříč Montanou přes Great Falls až do Shelby. Tam jsme odbočili na 89 West a přes Browning, místo v indiánské rezervaci kde se prý nedoporučuje z bezpečnostních důvodů radši ani zastavovat, jsem po 70 mílích dosáhli konečně St. Mary – východní vstupní bránu do parku Glacier. Během dvou dnů jsme se tak ocitli o dobrých 1000 kilometrů severněji, což se projevilo hlavně večer, protože ještě ve čtvrt na jedenáct bylo venku denní světlo.

Zbytek soboty jsme po únavné cestě pojali trochu relaxačně. Vůbec poprvé jsme postavili stany v jednom z kempů řetězce KOA, kde za přibližně dvojnásobnou cenu oproti parkovým kempům je k dispozici nejen teplá voda, ale i bazén. A ten přišel tentokrát docela vhod, vždyť naposledy jsme se koupali ještě před Rocky Mountains a to je už víc než 14 dní.

V podvečer jsme udělali ještě asi 40 mílový výlet do oblasti zvané Many Glacier a od půl osmé pak absolvovali povídání ve Visitor centru o životě medvědů Grizzly. Spolu s Yellowstonským parkem je Glacier již jediným místem v USA, které je obýváno těmito medvědy. Za posledních 100 let tak skoro vymizeli, přestože na začátku 20. století obývali většinu parků podél Skalistých hor.

Podobný osud čeká pravděpodobně brzy i místní ledovce, od kterých je odvozeno i jméno celého parku, založeného již v roce 1910. V roce 1850 se zde nacházelo přes 150 různých ledovců, dnes jich zbývá asi desítka a vědci odhadují, že do roku 2020 pravděpodobně zmizí úplně.

Naše stany i my jsme přečkali večerní bouřku i noční déšť bez jakýchkoliv šrámů na těle i na duši a překvapivě jsme prospali „durch“ docela teplou noc. To asi proto, že se pohybujeme konečně přeci jenom již v nižších nadmořských výškách. Teď je neděle ráno a za chvíli budeme vyrážet na cestu za sluncem. Going-to-the-sun Road se totiž jmenuje unikátní vyhlídková 50-ti mílová silnice napříč parkem, postavená v letech 1911 až 1934. Vine se po úbočích skalních masívů a i v nejširších místech má pouhých 22 stop šířky.

Glacier, ač se to nezdá, je velmi populární destinací jak pro Američany, tak i pro Kanaďany z druhé strany hranice a ročně ho navštíví přes 2 milióny návštěvníků. Čilý turistický ruch tu panoval již na počátku 20. století, kdy se v parku začalo mohutně stavět. Rostli zde hotely po vzoru švýcarských horských domů a chalets, přístup v té době byl zcela jiný než dnes, třeba i v tom, že bylo povoleno krmit divokou zvěř, a tak se postupem času stali mnozí medvědi pro lidi nebezpeční, protože ztratili zábrany a začali napadat lidská obydlí, auta i stany v kempech.

Od té doby se ale hodně změnilo. Mnoho původních staveb bylo strženo a park se postupem let podařilo přiblížit původnímu nedotčenému stavu. Park a jeho hory jsou také posvátnými místy několika indiánských kmenů, takzvaných Backfeet people. A tak přes značně kontroverzní minulost je dnešní přístup k indiánům aneb příslušníkům prvního národa charakterizován snahou o smířlivost, vzájemný respekt a aktivního začlenění jejich odkazu do kulturního dědictví Ameriky.
…
Teď je 9 hodin večer a venku u stolu v kempu klapu do notebooku po neplánovaném přesunu o 180 mil na jih až do městečka St. Regis. Ale zpátky k dnešnímu dni... Ze St. Mary jsme vjeli opět do národního parku a podél St. Mary Lake dojeli asi 9 mil k začátku turistických tras k St. Mary Falls. K těm jsme došli poměrně rychle, a tak jsme pokračovali další míli až k Virgin Falls. Narozdílod našich končin, kde se doporučuje v lese chovat tiše, tady je to přesně naopak. Lidi mají na batozích zavěšeny rolničky, aby dělali hluk a upozornili tak medvědy, že jsou zde. Nejnebezpečnější medvěd je totiž překvapený medvěd. A tak to bylo na stezce trochu jako na Matějské pouti – píšťalky, rolničky, zpívali jsme co hrdlo stačilo :).

Popojeli jsme dál cestou až do nejvyššího místa na „sluneční“ silnici – Sedla Logan Pass ve výšce „pouhých“ 2025m nad mořem. Ocitli jsme se rázem na i v červenci stále ještě obrovských sněhových polích. Není divu, vždyť až do 24. června byla tato silnice ještě uzavřená a neprůjezdná. Kolem nás dokonce prosvištěl lyžař na sjezdovkách a v dálce jsme viděli dva „snowborďáky“, kteří asi brzo ráno vyrazili pěšky na horu, aby si pak užili 3 minuty sjezdu dolů.

Po nezbytné koulovačce a válení ve sněhu jsme začali sjíždět na západní stranu parku k jezeru McDonald Lake. V této části se Going-to-the-sun Road začala teprve pořádně zařezávat do skal, na mnoha místech se ani dvě protijedoucí auta nevešla vedle sebe. Cestala nám také zabrala mnohem déle. Jednak kvůli opravám na silnici a pak také četným fotografickým zastávkám – ledovce, ostré štíty, klikatící se řeka v údolí a mnoho asi bezejmenných vodopádů... Opět nádhera!

Po sjezdu do údolí jsme kvapně poobědvali u výchozí trasy k Avalanche lake a vyrazili podél divoké říční soutěsky nahoru k horskému plesu. Velmi příjemná cesta vedla nejprve nádherným cedrovým lesem a později stoupala patrně již zalesněným morénovým polem plným mechu a kapradí... Chyběl snad jen Vochomůrka a Křemílek.

Linda zvládla dneska dohormady víc jak 8 mil a to ještě v docela svižném tempu skoro 4 km za hodinu. Za to, že byl dneska tak skvělá, dostala večer za odměnu i najíst :). Došli jsme zpět kolem čtvrté a přemítali co dál – zůstat, odjet, zůstat, odjet... Noakonec zvítězila varianta druhá, a tak jsme začali sjíždět z hor dolů. Po výjezdu z parku nás zaujalo zejména nádherné město Kalispell blízko jezera Flathead lake. Celá oblast silně připomínala italské Lago di Garda – rozlohou jezera, okolními horami i čilým turistickým ruchem. Pokračovali jsme po 93 South do Elmo a dál po 28 West pustou montánskou prérií až do Plains. Cestou jsme potkávali jen tu a tam nějakou farmu či ranch a všudypřítomná stáda pasoucího se dobytka.

Z Plains jsme pak jeli po „Scenic road“ 135 podél Clark Fork river až do St. Regis, kde jsme pro dnešek po docela únavném dni už zakotvili.

#37 – Přes Beartooth Pass do Heleny

Znáte to taky. Občas naleznete místo, které není opěvované ve všech průvodcích a příručkách, ale přesto vás zaujme svojí neopakovatelnou atmosférou. Něco podobného se dnes přihodilo nám, když jsme ráno (bylo o celých 30 stupňů Fahrenheita více než včera!) opustili Cody a zamířili po 120 West k Sir Joseph Scenic Byway. Po pár mílích jsme začali stoupat úchvatnou horskou scenérií, krajinou, kterou nerušil kromě silnice jediný zásah lidské ruky. Jen zřídka jsme potkávali nějaká auta a v našem směru se pohybovalo pár stejných cestovatelů, s kterými jsme se pravidelně potkávali na všech výhledech do hlubokých údolí.

Přestože jsme měli v plánu dnes více než 250 mil až do hlavního města Montany Heleny, nešlo tu nádheru kolem jen tak profrčet bez zastavení. Hlavně když jsme pak odbočili na vyhlídkovou silnici 212, tak zvanou Beartooth Scenic Byway, ocitli jsme se rázem v oblasti velmi podobné rakouské Solné komořeu Salzburgu. Projeli jsme v minulých týdnech velký kus Skalistých hor, ale až tady jsme měli pocit, že stoupéme opravdu na střechu světa. Uzoučké silničky, neuvěřitelně se klikatící skalními masivy a hlavně trvale zasněžené vrcholy hor, deítky jezer a jezírek, rozlehlá sněhová pole. Silnice si i teď v červenci místy prorážela cestu více než dvoumetrovou vyfrézovanou hradbou sněhu.

Překonali jsme Beartooth Pass (3300m), rozloučili se s Wyomingem a začali pomalu klesat do zelených luk Montany. Montana se jmenuje také naše hospoda ve Čtyřkolech, a tak jsme se cítili skoro jak doma. Snad tady mají taky jen samé příjemné hostinské :).

Jako první nás přivítalo městečko Red Lodge, které za svůj název vděčí patrně skoro výhradně červeným cihlovým domům na jediné hlavní ulici postavených ve starém anglikánském stylu. Po zavření jediného dolu hrozilo městečku vymazání z mapy, zachránila ho v roce 1924 právě zahájená výstavba vyhlídkové silnice, po které jsme do města přijeli. Dnes je 6 mil od města výborné lyžařské středisko, a tak má město o svou budoucnost postaráno.

Další desítky mil montanskou „švýcarskou“ krajinou, mě přivedly k zamyšlení a nepochopení, proč v takové nádherné zeleni plné lesů, vod a strání žije pouhopouhý milión obyvatel, byť se jedná rozlohou o devátý největší americký stát. Kdo ví v čem je zakopaný pes...

Když jsme se dostali na Interstate 90 West, dal jsem cihlu na plyn na rychlost 75 mil za hodinu a nechal se odvézt až do Heleny, hlavního města Montany. Dnes ničím nezajímavé místo tak velikosti Benešova bylo historicky jedním z největších nalezišť zlata. V době zlaté horečky se ho zde vytěžilo za tehdy ohromujících 20 miliónů dolarů. Večer až se setmí proto vezmeme nářadí a vyrazíme taky zkusit štěstí. Třeba na nás něco zbylo...

#36 – V Cody po stopách Bufallo Billa

Druhá noc v Yellowstone byla sice o dva tři stupně teplejší, nicméně i tak jsem byl už v 6:15 na nohou a oblečen do všeho co mám s sebou (snad kromě plavek) jsem vyrazil na ranní procházku. Sešel jsem z kempu dolů až k meandrám Gibbon river, kde právě lovili svou snídani dva pelikáni. Překvapili mě také dva odpočívající bizoni, které jsem ve vysoké trávě a pološeru přehlédl, a tak jsem se po večerních informací o nebezpečnosti bizonů od rangera dal radši na ústup a hledal další hodinu azyl na místech, kam se už stačily prodrat první hřejivší sluneční paprsky.

Dnes jsme měli namířeno na východní okraj Yellowstone parku a pak dál asi 100 mil do nepsaného centra amerického západu – města Cody. V parku jsme jen minuli Lower Yellowstone Falls, které jsme prošli už včera a pro změnu zavítali k Upper Yellowstone Falls, které jsou o něco nižší, ale za to mohutnější. Na protějším břehu řeky Yellowstone jsme sestoupali až dolů do kaňonu po pětistech schodech takzvané Uncle's Tom trail. Je to krátká stezka s převýšením více než 200 metrů postavená v místech, kde už na počátku 20. století jistý Tom Richardson spouštěl po lanech turisty dolů k proudu řeky, aby se mohli kochat pohledem na mohutné skoro stometrové vodopády.

Pokračovali jsme dál k místu Artist Point, odkud byl úžasný výhled na žlutě zbarvený kaňon a hučící řeku. Právě zde namaloval Thomas Moran, člen expedice z roku 1870, slavnou malbu, která přesvědčila kongres o ustanovení Yellowstone prvním národním parkem.

Cesta dále na východ pokračovala přes Mud Volcano (bahnitá sulfátová bublající a smradlavá jezírka) až k jezeru Yellowstone Lake a dále pře Sylvane Pass (2601m) ven z parku. Cestou stály za pozornost zejména obrovská stáda divokých bizonů, některá měla i více jak 200 kusů. A pak také poměrně nedávno shořelé obrovské plochy lesů, podle nového porostu odhaduji, že požár zde byl maximálně před 5 lety.

Silnice 20 East nás přivedla dál skrz Shoshone National Forest podél stejnojmenné řeky až k přehradě Bufallo Bill Dam, kde najednou ráz krajiny doznal prudké změny a blížil se opět více poušti a prérii než vysokým horám. Přehrada byla postavena již v roce 1910 a se svou 285 stop vysokou hrází byla v té době nejvyšší na světě. Nejdříve se jmenovala Shoshone Dam, až prezident Roosevelt ji přejmenoval na počest slavného Buffalo Billa, u jehož osoby se na chvíli zastavím.

Vlastním jménem William Frederick Cody se narodil v roce 1846 v Iowě. Tento mytický hrdina divokého západu byl v 15 letech nejmladším jezdcem slavného Pony Expressu a zároveň rekordmanem, který za jediný den dokázal urazit až 500 km v sedle. Svou přezdívku Buffalo Bill si vysloužil, když zásoboval dělníky na stavbě transamerické železnice bizóním masem. Za 18 měsíců vlastnoručně zabil 4200 kusů těchto zvířat. Následně působil 10 let v armádě v době vrcholících indiánských válek a v nejdůležitější bitvě v roce 1877 skalpoval vlastnoručně Siouxského náčelníka Žlutou ruku. Po válkách se pak stal průvodcem Yankeeské a Evropské smetánky na lovech bizonů a „majlant“ vydělal hlavně se svou Wild West Show imitující slavné indiánské bitvy, třeba tu „neslavnou“ generála Custera u Little Bighorn. Jak už to u hrdinů bývá, zemřel v roce 1915 bez peněz a v zapomnění. Jeho sláva přišla až později.

V po něm pojmenovaném městě jsme se ubytovali respektive utravnili ve velmi příjemném Ponderosa Campground, kde po nocích na štěrku a jehličí byl tentokrát nádherný travnatý koberec. Vyspání skoro jako v posteli. V centru města na 12th Street před hotelem Irma, pojmenovaném po dceři Buffalo Billa, pořádají místní „Gun Fighters“ každý večer hodinovou parodii na kovbojské přestřelky divokého západu. Jednu takovou amatérskou kovbojku mezi barem, vězením a bankou jsme večer taky absolvovali – herecky to sice trochu pokulhávalo, ale dětem se setkání „s kovboji“ přesto líbilo.

#35 – ...a Yellowstone podruhé

Noc na středu opravdu za moc nestála. Můj devítidolarový spacák z Walmartu prvně neprošel zatěžkávací zkouškou, a tak se stalo, že jsem se i já klepal v noci zimou. Převracel jsem se v polobdělém stavu úspěšně až do půl osmé, a když jsem se konečně vysoukal z pytle ven, byla všude jinovatka a na stole dokonce i kusy ledu z vody, kterou jsme před spaním po večeři oplachovali stůl. Nastartoval jsem auto, abych zjistil, kolik že je stupňů a na displeji se objevila dosud neznámá hláška - „possibility of ice, drive with care“. Teploměr v tu chvíli ukazoval 33 stupňů Fahrenheita. Mezi stromy už ale pomalu začalo prosvítat ranní sluníčko a nabírat sílu k dalšímu krásnému dni.

A ten stál opravdu za to! Přestěhovali jsme stany na jiné „neinvalidní“ místo a vyrazili hned z rána na prohlídku gejzírů v oblasti Norris Basin. Zde se nachází mimo jiné nejvyšší aktivní gejzír na světě Steamboat Geyser, který tryská s pravidelností každých 5 až 50 let a jeho poslední erupce byla zaznamenána 23. května 2005. Sloupec vody tehdy dosáhl až do výšky 120 metrů.

Prošli jsme asi 2 míle kouřícím peklem a pokračovali autem 21 mil na sever do centra celého parku v Mammot Hot Springs. V okolní krajině se střídaly oblasti s geotermálními jevy s horami, horskými jezery a kaňony. Velká část lučin a plání připomínala nejkrásnější šumavská zákoutí kolem Vltavy pod Soumarským mostem. Minuli jsme Twin lakes, Nymh lake (další - kolikáté Nymh lake už na naší cestě?), kouřící Roaring Mountain, také Beaver lake. Cestu lemovali odpočívající Bufalla, srny, oči jsme si mohli vykoukat, zda nespatříme někde medvědy nebo vlky.

V Mammot Hot Springs jsme si dali obědovou pauzu jak jinak než v podobě hamburgerů a „horkých psů“ a prošli nad městem se tyčící nádherně barevné a syčící geotermální terasy s křišťálově průzračnou vroucí vodou. Skoro jsem nemohl uvěřit, že něco takového vytvořila sama příroda! Uhnuli jsme pak směrem na východ a pokračovali dál přes Blacktail Deer Plateau – tu oblast parku, které je asi nejdivočejší a v které je největší šance spatřit některého z více než 600 medvědů a 150 vlků, kteří v parku volně žijí.

Štěstí se na nás usmálo záhy. Necelých 100m od silnice odpočíval ve stínu borovice docela pěkný kousek medvěda černého. Na silnici kvůli tomu vznikl slušný zmatek, pokračovali jsme proto dál a potkali na 10 mílích dalších 5 osaměle potulujících se medvědů, jednoho dokonce méně než 5m od auta. Krásný zážitek!

Vrchol ovšem nastal ve stoupání u Mount Washburn, kde dole pod silnicí odpočívala samice Grizzlyho. Teprve po chvíli, co jsme ji sledovali při odpolední siestě, jsme si všimli také dvou malých medvíďat, která si hrála ve vysoké trávě a křoví opodál. Samice o lidi nejevila naštěstí zájem.

Sjeli jsme dále na jih až do Canyon Village, která se nachází v polovině zmíněné osmičky. Doplnili jsme nejnutnější zásoby, protože nám v autě zbyl už jen med a sardinky a udělali ještě jeden podvečerní výlet k vodopádům Lower Falls na Yellowstone river. Překvapil nás hluboký do žluta zbarvený ( že by proto Yellowstone?) kaňon a v něm burácející řeka padající s rachotem do hloubky 94 metrů.

Nasbírali jsme cestou dříví na večerní oheň, protože v kempu se dá koupit tak akorát pět polínek za 7 dolarů a vyrazili zpátky do Norris kempu. Včera přišlo na návštěvu buffalo, předevčírem prý ráno dokonce vlci, kdopak asi přijde dnes?

#34 – Yellowstone poprvé...

Popis Yellowstonského národního parku začnu rychle dvěma mínusy, protože pak už žádné jiné nebudou. Je tady strááááášně moc lidí a koušou tady příšerně komáři. Pak už jen samá pozitiva.

Když americký kongres prohlásil 1. března 1872 pusté území Yellowstonu za první národní park na světě, nikdo netušil, že na začátku 21. století se sem vměstná přes 3 milióny lidí ročně. Park je zároveň nejrozlehlejším v USA (kromě Aljašky) – tvoří ho čtverec o hraně přibližně 100 km a rozkládá se na území tří států – Wyomingu, Montany a Idaha.

My jsme vjeli do parku v úterý ráno od jihu a od vstupní stanice jsme kopírovali kaňon řeky Lewis river. Kolem nás byly všude nádherné přírodní scenérie. Řeka se místy zakousávala do skal, aby se propadala dolů v prudkých peřejích, jinde se rozlévala do širokých luk a líně se klikatila vstříc dalším vodopádům. Překvapil mě poměrně tristní stav okolních lesů – všude suché kmeny, místy ohořelé pahýly a pařezy. Přestože se mnoho požárů zakládá úmyslně s cílem urychlit obnovu ekosystému (přibližně každých 13 let), ten, který vzplál v Yellowstone 20. srpna 1988 si asi nikdo nepřál. Než oheň definitivně uhasila 12. září překvapivě toho roku časná sněhová kalamita, shořelo téměř 36% veškerého lesního porostu v parku. S ohněm skoro měsíc bojovalo 25 tisíc požárníků a náklady na celý zásah dosáhly neuvěřitelných 120 miliónů dolarů.

Od té doby se vedou spory, zda požár charakteru parku spíše uškodil nebo naopak prospěl rychlejší obnově lesních porostů. Fakt je, že na mnoha místech již uschlé a ohořelé pahýly zastiňuje mladý hustý dvacetiletý les, většinou přirozeně vysemeněný.
Okružní silnice v parku tvoří velkou osmičku. V její spodní části jsme přes Grant Village vyrazili na západ a po 17 mílích dosáhli místa zvaného Old Faithful (aneb Starý věrný).Než začnu popisovat co jsme zažili dál, je na místě zmínit, že hlavní pozoruhodností Yellowstone jsou neuvěřitelné a jedinečné geotermální jevy. V celém parku je více než 300 aktivních gejzírů, což je přes 50% všech na světě existujících. Z geologického pohledu je Yellowstone obří kaldera, vzniklá erupcí někdy před 600 tisíci lety. Tající sníh a dešťová voda zde pronikají přirozeným potrubím do podzemí, kde je poměrně blízko zemskému povrchu horká tektonicky aktivní oblast. Vznikají tak podmínky jako v přetlakovém hrnci a tlaky se uvolňují v četných pravidelných i nepravidelných gejzírových erupcích. Gejzíry pak doplňují tisíce bublajících bahenních sopek, barevných horkých pramenů a pištících a sykajících parních fumarol.

Jim Bridger, jeden z prvních settlerů na divokém západě označil Yellowstone již v roce 1850 za místo, kde končí zem a začíná peklo. Oblast je stále tektonicky velmi aktivní. Jen mezi 26. prosincem 2008 a 8. lednem 2009 zde bylo zaznamenáno přes 900 drobných zemětřesení. Celá řada gejzírů tryská nepravidelně nebo ve velmi dlouhých časových intervalech. Starý věrný gejzír Old Faithful je ale výjimkou, protože zcela předvídatelně tryská do výšky asi 40m skoro přesně každých 90 minut více než 43 000 litrů vody. Odmyslel jsem si stovky lidí vměstnaných ve 100m vzdálenosti kolem gejzíru a představoval si, jaké to asi bylo v pionýrských časech kolem roku 1800, kdy na místo dorazili první bílí osadníci (celé zdejší území bylo historicky obýváno indiánským kmenem Čejenů). Bohužel mnozí z prvních dobrodruhů neodolali pokušení k vandalství, a tak lze jen tleskat prozíravosti kongresmanů, že již v druhé polovině 19. století dokázali upřednostnit ochranu přírody před rozdělováním půdy, zlatokopeckými sny a vidinou zisku a zamezit plundrování tohoto přírodního skvostu.

V oblasti Old Faithful jsme se vydali na asi 5-ti kilometrový okruh po dřevěných chodnících mezi jednotlivými gejzíry, fontánami, jezírky a bahenními sopkami nejrůznějších barev až k poslednímu vodnímu oku, které se nazývá Morning Glory. Má asi nejrozmanitější spektrum barev od červené, oranžové, přes zelenou až po modrou. Voda ve většině jezírek byla horká až vařící a odtékající potůčky oteplovaly koryto a proud místní říčky Firehole river. Sirné výpary unikající z většiny chrchlajících děr a bublajících tůněk voněly či lépe řečeno smrděly typicky po zkažených vejcích. Nejdříve jsme se dívali vzájemně po sobě v obavě, že je to možná odér z našich ponožek a jiných částí již velmi zajetého oblečení, ale tak hrozný smrad přece jenom ještě nevydáváme. I když kdo ví...

Z oblasti Old Faithful jsme navečer pokračovali na sever a cestou do Madisonu jsme zastavovali u početných kouřících a prskajících děr a jezírek v oblasti Midway a Lower Geyser Basin. V Madisonu jsme se bohužel nechytili ani v kempu, který měl 345 stanovacích míst (!!), a tak jsme museli jet dál 14 mil na severovýchod do oblasti Norris Geyser Basin, kde byl kemp bez rezervací na bázi kdo dřív přijde ten dřív mele. Naším štěstím bylo, že jsme dorazili dost pozdě, a tak po domluvě s rangerem jsme mohli přenocovat na jednom ze dvou míst normálně vyhrazených tělesně postiženým.

Ještě před usnutím jsme přivítali vzácnou návštěvu. Až přímo mezi stany zavítalo povečeřet čerstvou trávu mohutné divoké bufallo. A tak jsme se mu klidili z cesty a pozorovali ho z uctivé vzdálenosti a s respektem, jaký si divoká zvířata v divoké přírodě zaslouží. Bufallo samo většinou nezaútočí, pouze když ho někdo překvapí a vyruší. V tomto kempu se to stalo naposledy prý loni v létě, kdy buffalo vyrušila samotná turistka v meandrách Gibbon river v lučinách dole pod kempem.

Zůstalo s námi asi 20m od stanů až do jedné hodiny ranní kdy s dusotem a funěním odkráčelo dál svojí cestou.

#33 – V Grand Teton National Park

Ráno jsem si uvědomil, že stále nové a nové zážitky přebíjejí každý den ty staré a vymazávají je skoro nevratně z mé omezené paměti. Jen matně jsem už vzpomínal, kde že jsme byli před třemi týdny, kudy jsme chodili a co jsme viděli. Dnešek patřil snad k nejkrásnějším dnům vůbec a to i přesto, že stáhnuté žaluzie v motelovém pokoji udrželi ostatní ve spánku až skoro do oběda, takže jsme vyráželi až po desáté :).

Jak jsem už zmínil několik dní dozadu, pohoří Grand Teton se tyčí z roviny Jackson Hole Valley o nějakých 2000m výše a jeho zasněžené vrcholy ve výšce nad 4000m v kombinaci s úchvatně modrými hladinami jezer vytvářejí ideální podmínky pro místy až velmi kýčovité fotografie. Posuďte vlastně sami v posledním albu, kde vrcholy grand, Middle a South Teton jsou zachyceny snad na padesát různých způsobů.

Grand Teton vznikl údajně před 10 milióny let zemětřesením, kdy došlo k mohutnému vertikálnímu posunu dvou desek – hory se vyzdvihly do výšky zatímco údolí se ještě hlouběji propadlo. Před 2 milióny lety pak masivní ledovec o tloušce přes jeden kilometr se posunoval opakovaně na jih z Yellowstone a z hor postupně zaplňoval údolí erozí rozrušenými skalními bloky. Síla ledu následně v kombinaci s erozí vytvořila za miliony let současnou jedinečnou podívanou.

Vjeli jsme do parku od jihu přes Granite Canyon Entrance station po Moose Wilson Road. Někde u Taggart lake byla úzká silnice poprvé trochu ucpaná, protože skoro všechna auta stavěla s cílem vyfotografovat mohutného moose (losa?), který se brodil v mělčinách Lake Creek.

Pokračovali jsme dál a po pár mílích dál někde u Lupine Meadows se silnice ucpala podruhé. Necelých 50 metrů od silnice si to v louce vykračoval pořádný medvěd. Nebyl to Grizzly ale Black Bear, přestože byl celý hnědý. Lidí si vůbec nevšímal, zajímalo ho jen hledání potravy. Na druhé straně silnice se mezitím proháněl osamělý kojot.
Oblast Tetonu a Yellowstone je vůbec velmi bohatá na zvířenu. Kromě již zmíněných se tu vyskytují početné kolonie vlků, horských lvů, sobů a losů. Pro lidi nejnebezpečnější je určitě případné setkání s Grizzlym a na některé stezky rangeři doporučovali vycházet pouze se sprejem proti medvědům. Nevím jak to funguje, nás se to netýkalo...

My jsme totiž vyrazili na skoro 12 kilometrový okruh kolem jezera Jenny Lake. Udělali jsme si tím asi vzdálenostní rekord celé cesty a smekám před Lindou, jak to dobře zvládla. Přece jenom jsme už pátý týden kontinuálně pořád přes 2000 metrů nad mořem. Kráčeli jsme po směru hodinových ručiček po stezce mezi jezerem a zvedajícími se kopci, z nichž nejvyšší byl ten opravdu nejvyšší - Grand Teton. Přes jezero jezdí (bohužel) také shuttle boat, a tak u Hidden Falls a vstupu do Cascade Canyon nás z poklidné tůry na chvíli vyrušily skupinky svátečních turistů, kteří se přijeli podívat na vodopád lodí.

Po chvíli jsme jim zmizeli a pokračovali po břehu až ke String Lake, kde se dalo přes most dostat na druhou stranu řeky spojující obě jezera. Dostali jsme se tím i ze stínu na slunce a přes hladinu Jenny lake jsem pak cestou zpět „práskal“ jednu fotku za druhou... nějak jsem dnes nemohl odolat.

12 km jsme dali i s Lindou za něco málo přes tři hodiny a v pozdním odpoledni jsme pokračovali dál na severovýchod přes hráz jezera Jackson až do Colter Bay Village. Našli jsme kemp, který má meuvěřitelných 250 stanovacích míst, ale rozprostřených na takové ploše, že v okruhu 50m od našeho místa nikdo není. Naprosté soukromí mezi stromy a remízky. Jsou zde již zase všude kovové boxy na úschovu potravin před medvědy, a tak večer všechno vynosíme pro jistotu z auta a ze stanu do bezpečí.
Zbytek dne jsme vyplnili sledováním filmu o životě vlků v místním návštěvnickém středisku a pak už jen obligátní partičkou karet. A zítra směr Yellowstone...

#32 – Oslava Dne Nezávislosti

Po ranním Wimbledonském finále jsme vyrazili na desátou dopolední do centra Jacksonu. Jako „správní Američané“ jsme jeli autem, protože všechno nad půl míle je přece daleko. Na naší obhajobu musím ale podotknout, že do centra to byly míle dvě.

V půl jedenácté měl začít „Parade“, slavnostní pochod městem. Vyklizené ulice od aut byly po obou stranách lemovány už před desátou davy přihlížejících. Většina diváků seděla v přinesených rozkládacích křesílkách, oblečeni byli z poloviny do kovbojkého - klobouky, rifle, košile, kožené vesty, jezdecké boty a z poloviny do čehokoliv, co na sobě mělo náznaky „Old Glory“ aneb americké státní vlajky. V každé boční ulici hlídkovaly vyšňořené policejní hlídky na koních a pomocnící Šerifa dbali na to, aby se dav držel na chodnících mimo vozovku hlavní třídy. Pořád jsem ale ještě nevěděl, co mohu očekávat v následujících minutách...

A pak to začalo... nejprve se objevili jezdci a jezdkyně na koních, kapela na valníku hrající americkou hymnu a po nich defilé snad všeho co má ve městě ruce a nohy. Alegorické vozy hasičů, dobrovolnických spolků, jednotlivých ranchů, divadelních ochotníků, pracovníků nemocnice i útulku pro psy, knihovníků, škol, sportovních klubů i politických stran, které celou akci pojaly jako jednu velkou předvolební kampaň. Kandidáti se usmívali jako sluníčka:).

Brzy jsme pochopili proč všechny děti postávaly na okraji ulice s prázdnými taškami. Ze všech aut začaly létat nejrůznější bonbóny, čokolády, drobné cetky, odznaky či samolepky – o vše se strhla mezi dětmi bitva a ani naše tři nezůstávaly pozadu. A tak po zbytek dne pak pochodovala Linda po městě s korálema kolem krku „I LOVE USA“, na tričku měla připnutu velkou placku „Volte Ann Ruth do Senátu Wyomingu“ a v ruce mávala vlajkou pruhů a hvězd. Byl na ni výborný pohled!

Celé promenáda na mě působila jako kombinace Prvního Máje a masopustního průvodu maškarních masek. Jeden nebetyčný rozdíl byl však v tom, že na všech kolemjdoucích lidech bylo vidět opravdové nefalšované nadšení a hrdnost na svou vlast a na to, že jsou Američané.

I odpoledne se neslo ve znamení pokračujících oslav - strávili jsme ho většinu ve sportovním areálu za městem, kde se střídaly v amfiteátru hudební kapely a pro děti byla připravena spousta atrakcí jako u nás o dětském dnu.

Hřeb celého dne ale pro nás nastal až večer. Zakoupili jsme lístky na pravé kovbojské Rodeo, které má ve Wyomingu a v Jackson Hole obzvlášť velkou tradici. Intenzivnímu programu od osmé do desáté večerní přihlíželo na tribunách arény možná patnáctset lidí – jízda na divokých býcích, chytání telat do lasa, krocení divokých koní, rychlostní závody na koních nebo akrobatické kousky na koňských hřbetech těch nejlepších kovbojů. Byla to opravdu struhující podívaná a jedinečný možná neopakovatelný zážitek. Nejen výkony kovbojů, ale i celková atmosféra – komentáře uvádějícího "speakera", pocty americkým vojáků sloužícím v zahraničních misích nebo také projevy úcty k nedávno zemřelým kovbojům v podobě „empty saddle“ defilé jejich koní v aréně – koní s prázdným sedlem již bez svého jezdce...

Dvacetiminutový závěrečný ohňostroj rozzářil noční oblohu nad sjezdovkami lyžařského střediska a pomalu usínající Linda nám dala jasně najevo, že čas je jít spát...

#31 – Územím Šošonů až do Jackson Hole

Poslední dva dny nás osud spolu s itinerářem cesty zavály do místa zvaného Jackson Hole, což v překladu doslova znamená „díra Jackson“. No, zas taková díra to ale není. Jedná se o docela malebné kovbojské městečko s lyžařským areálem v podhůří majestátných Grand Tetons. Leží v dolině ze všech stran obklopeno kopci, proto možná ta díra...

Než se ale začnu věnovat oslavám Dne Nezávislosti v Jacksonu, vrátím se ještě na skok k pátečnímu asi 150 mílovému přejezdu z Landeru. Ten totiž vedl nejdříve největší indiánskou rezervací ve Wyomingu nazvanou podle stejnojmenné řeky Wind River. Tu a tam byla k vidění pouze polorozpadlá stavení, dále ojedinělé více či méně prosperující farmy zejména v oblasti říček a potoků, také bohužel fungující Casina, v kterých novodobí indiáni asi tráví hodně času a pak taky řada nových kostelů různých církví, které patří k nejnovějším a nejzachovalejším stavbám v kraji vůbec.

Cestou jsme zastavili až v Dubois, jediném místě na celé „štrece“, kde se daly doplnit zásoby. Protáhli jsme svá přesezelá těla chvilkovou procházkou po typickém westernovém městečku a pokračovali rychle dál. Krajina se začala velmi proměňovat a jak jsme opustili území kmene Šošonů, objevily se překvapivě zajímavé rudé kaňony podobné těm z jižního Utahu, z oblasti Capitol Reef, kterou jsme projížděli před 2-3 týdny. Rozdíl byl pouze v tom, že zdejší krajina nebyla tak vyprahlá, ale díky docela mohutné řece bylo kolem silnice hodně bujné vegetace, na kterých se pásl dobytek a také stáda koní.

To už jsme se začali škrábat po 287 North nahoru na Togwoise Pass, necelých 10 000 stop nad mořem. Klikaté silnice nabízela opět (po kolikáté už!) nádherné výhledy do horských luk a zasněžených vrcholů hor a jen co jsme dosáhli nejvyššího bodu silnice, rozevřelo se před námi doposud asi nejhezčí panorama celé cesty – Grand Teton Range. Toto zhruba 30 mílové pohoří se zvedá z široké roviny bývalého ledovcového údolí (2300m n.m.), kterým dnes protéká jen Hadí řeka, až do výšky 4 197m nad mořem. Impozantní vrcholy Grand, Middle a South Teton zůstávají zasněžené celoročně.

Národní park jsme si prohlédli zatím jen z uctivé vzdálenosti asi 10 km ze „Scenic road“ 191 South, která kopíruje celý horský masív a nabízí neskutečné výhledy do hor přes rozkvetlé louky plné barevných květin a pasoucích se koní a bizonů. Do samotného parku se chystáme až v pondělí.

Jackson nám pár lidí doporučilo jako skvělé místo s atmosférou a pár lidí nás naopak odrazovalo, že je to tu trochu snobské... Každopádně víkend, kdy Amerika slaví „Nations Birthday“ aneb Den nezávislosti, vyšrouboval ceny motelů a hotelů v celém městě do závratných výšin, a tak po slušné chvíli hledání jsme zakotvili na dvě noci v Pony Express motelu za v porovnání s jinými přijatelných, ale pro nás zatím rekordních 130 dolarů na noc.

Přiznávám, že hlavním důvodem proč jsme tentokrát opustili stany a kemp byla televize a finále Wimbledonu s Tomášem Berdychem. Fandili jsme Tomášovi od samého rána, ale na Rafu to prostě tentokrát ještě nestačilo!

#30 – Přes „zapadákovy“ divokého západu

Rawlins i Lander, městečka kde jsme včera a dnes nocovali, byly shodně označeny v několika průvodcích jako největší zapadákovy divokého západu. Nevím, asi existují ještě větší díry, ale i tyhle dvě pro vytvoření představy stačilo.

V Rawlins jsme vstávali už v půl čtvrté ráno. Neplánovaně. Vzbudila nás silná vichřice. A to taková, že když jsem vylezl ze stanu, abych ukotvil ten druhý, tak absence mých skoro sto kilo živé váhy způsobila, že spící Matěj sám s tím mnou opuštěným stanem odlétl o kus dál . To byl pro mě signál, že kotvení asi nebude úplně úspěšné, takže jsme děti vzbudili, zmuchlali stany do kufru auta skoro i s tyčkami, přeparkovali auto za stěnu jednoho domu, který sloužil jako větrolam a přečkali zbytek noci do rána.

Vedle nás v kempu nocovala skupina čtrnácti cyklistů a cyklistek, o terých se musím zmínit, některým bylo totiž skoro 70 let. Právě absolvují svůj přejezd Ameriky, takzvaný Transamerica ride. Trvá 93 dní, z toho 81 dní ve stanu a v sedle kola a 12 odpočinkových dní v motelech. Celkem skoro 4500 mil z východního pobřeží v Yorktownu ve Virginii na západní pobřeží do Florence v Oregonu. Díval jsem se na Internet, tahle trasa se jezdí již od roku 1975 a našel jsem 141 registrovaných skupin, které se dělí o své zážitky z cesty na netu. Jeden Kanaďan mi říkal, že má už 29 let velmi tolerantní manželku, která ho teď v důchodu pouští na 3-4 měsíce každý rok na podobné šílenosti. Inspirace do budoucna pánové!

Někteří z nich vyrazili už v 6h hodin ráno, a tak když jsme je předjížděli na silnici do Landeru kolem deváté, měli už v nohách slušnou řádku mil. Praskali jsme to přes širé pláně pětasedmdesátkou a jednotvárnou cestu rozptyloval pouze tu a tam pasoucí se dobytek, bezejmenné kopce různých výšek, jedna jmenná skála nazývající se Split Rock, přestože nám příliš „split“ nepřipadala a také několik protijedoucích aut. Dosáhli jsme záhy po 70 mílích Jeffrey City, kde slovo „city“ v názvu místa znělo až příliš honosně. Byla to dědina s vymláceným motelem, baptistickým kostelem někde v dáli od silnice a desítkami zrezivělých aut, která tam dvacet let stojí a minimálně dalších dvacet let asi ještě budou. Často se ptám sám sebe, co vede lidi prožít život v takovýchto místech a zatím jsem nenalezl odpověď.

Kolem poledne jsme dorazili po 287 West do Landeru. Tipuji městečko tak do 10 tisíc obyvatel, vcelku velké centrum disponující slušnou řádkou motelů, restaurací dvěma obchody, dokonce i pouťové atrakce se tu zasatavily na své kočovné cestě, to asi že se blíží oslava dne nezávislosti. Vyrazili jsme na západ od města asi 9 mil do státního parku Sinks Canyon.

Toto místo je zajímavé především tím, že relativně silná a divoká řeka Popo Agie river se v jednom místě ztrácí do jeskynní kaverny pod zem, aby se zhruba po půl míli vynořila z hlubin na povrch do jezírka, kde se proud na chvíli zklidní, než zase nabere sílu před další cestou k Pacifiku. Jedná se o ojedinělý a velmi zajímavý geologický úkaz.

Projeli jsme zbytek parku víceméně autem, vystoupali početnými serpentinami do vrcholových partií, odkud byl výhled na zasněžené vrcholy vzdálených Bighorn Mountains. Přestože jsou výškově nižší než Rockies, sněhu tam bylo mnohem více. Asi tím, že jsme už zase více na sever.

Udělali jsme jen jeden asi hodinový pěší výlet a zaparkovali v Landeru v Sleeping Bear Campground. Klára byla podle názvu klidná, že tady budou medvědi určitě spát a bude moc také usnout klidným spánkem, což se pak ráno potvrdilo.