Skoro celé dva poslední dny jsme strávili putováním po Olympijském poloostrově, v nejseverozápadnějším cípu Spojených států, kromě Aljašky samozřejmě. Na místních cestách jsme najednou přestali potkávat ostatní Evropany co za 2-3 týdny v poklusu obrážejí takzvaný Grand Cirle, to znamená parky v Kalifornii, Nevadě, Utahu a přes Yellowstone rychle zpátky do San Francisca, přeběhnout Golden Gate a hup letadlem domů na starý kontinent. Zde v Olympic National parku byli pouze místní z Washingtonu a pak také nejbližší sousedé z kanadské Britské Kolumbie. Vše probíhá jaksi víc v poklidu, jako kdyby se tu zastavil čas.
Ve středu ráno jsme neměli nijak naspěch, protože na 1:30 odpoledne jsme měli rezervaci na trajekt, který nás převezl z Keystone na ostrově Whidbey do Port Townsend na severním okraji Olympijského poloostrova. 30 minutový převoz lodí nám ušetřil aspoň 150 mil po silnici přes Seattle a hlavně znamenal pro děti příjemné zpestření. Z moře jsme mohli vidět dvě vysoko se tyčíčí zasněžené sopky na severu Mt. Baker a na jih od Seattlu pak přes 4000m vysokou Mt. Rainier.
Den nám tak začal vlastně až pozdě odpoledne, kdy jsme vyrazili po 101 West, silnici která obkružuje celý poloostrov a po 250 mílích se navrací přes hlavní město Washingtonu Olympii zpět k Seattlu. Zastavili jsme se v Port Angeles, přístavním městě, které je zároveň centrem správy parku. Zajímavostí je, že se jmenovalo dříve Los Angeles, ale pošťákům se zdálo, že jedno L.A. dole v Kalifornii už stačí, a tak se město přejmenovalo na přístav andělů. Od návštěvnického střediska jsme začali stoupat silnicí asi 17 mil na náhorní plošinu zvanou Hurricane Ridge. Před námi se otevřel půlkruhový výhled na rozlehlý komplex Olympijských štítů v čele s Mount Olympus. Jeho výška není sice nijak závratná – 2432m, ale nesmí se zapomenout, že se celé pohoří zvedá z nuly přímo od hladiny Tichého oceánu, na který bylo možné v dáli dohlédnout, hlavně na úžinu San Juan mezi pobřežím USA a kanadským ostrovem Vancouver. I přes podvečerní opar jsme v dálce na obzoru viděli kanadské ostrovní město Victoria.
Na většině hor bylo i teď v červenci stále mnohem více sněhu než v Rocky Mountains, možná i díky početným ledovcům. Na krátkém výšlapu jsme potkali jen pár srn a spoustu krásných alpských kytek na rozkvetlých loukách – mezi nejhezčí patřili bíložlutý Glacier Lily a žlutý Avalanche Lily, trochu podobné našim narcisům.
Blížil se večer, proto jsme sjeli kvapem dolů a pokračovali dalších 30 mil do údolí řeky Elwhy, kde jsme dostali doporučení na údajně pěkný přírodní kemp v deštném lese přímo na břehu řeky. Tip se ukázal být pravdivým, a tak jsme měli kolem stanů mohutné douglasky a hemlocky porostlé odshora dolů mechem a kapradím. Úplně jako v pralese. V noci se rozprostřela kolem dokola taková tma, že jsem si neviděl ani na ruku před obličejem.
Po ranní rychloočistě jen tak v řece jsme už po deváté vyjeli na den plný výletů a popojíždění od jedné zajímavosti ke druhé. Začali jsme nenáročnou procházkou k Madison Falls a o pár mil dál u Lake Crescent jsme došli asi míli a půl k vodopádům Marymere Falls. Popojeli jsme pak dál do údolí řeky Sol Duc river, kde jsme do třetice vyrazili na dvoumílovou stezku ke stejnojmenným vodopádům.
Měli jsme štěstí na počasí – svítilo slunce a bylo skoro jasno. Tato oblast totiž jinak patří k nejdeštivějším v celých státech. Olympijské hory zadržují vlhký pacifický vzduch od západu, nepouštějí ho dál na pevninu a ten kondenzuje a padá právě zde v parku v podobě silných, často nenadálých dešťů. Na mnoha silnicich u pobřeží tak byly k vidění nejen evakuační cedule kvůli riziku vln Tsunami, ale i kvůli možným záplavám silnic z nenadálých zvednutí hladin okolních řek a potoků.
Vyjeli jsme ven z parku a začali kopírovat pobřeží poloostrova směrem na jih. Park skrz naskrz je neprůjezdný, pře sedla hor nevedou žádné komunikace. Nezbývá tak než zajíždět z okružní silnice vždy do údolí a stejnou cestou se pak vrátit zpět ven.
Poslední naše zajížďka dnes vedla podél Hoh river asi 20 mil do nitra parku k místu zvanému Hoh Rain Forest. Na konečné se nacházel rozlehlý deštný prales tvořený zejména stromy, jejichž české názvy ani neznám – Western Hemlocks, Douglas-Fir, Spilka Spruce jsou všechno mohutné stromy dosahující až 250 stop do výšky. Při zemi se samozřejmě nacházely desítky druhů mechů a kapradin nejroztodivnějších názvů. Měli jsme štěstí také na mohutného soba pasoucího se jen asi 10m od nás. Povedený paroháč!
Olympic National Park disponuje neuvěřitelnou rozmanitostí přírody – horské zasněžené masívy, deštné pralesy a unikátní mořské pobřeží s nejdiverzifikovanější (fuj, to je slovo!) populací mořských savců v celé severní Americe. To vše jen několik mil od sebe. Zajeli jsme na pláž Ruby Beach, kde mořský příboj za staletí vykouzlil neustálým omíláním skal z moře trčící věžovité pilíře, trochu podobné scenérii Twelve Apostols v Austrálii pod Melbourne. Překvapivě byla pláž plná obrovských klád kdesi popadaných a mořem na břeh vyvržených stromů, s kterými si teď neustále se opakující příliv a odliv každý den pohrává. Lézt po nich je nebezpečné, protože kombinace mořských vln a mohutných klád může mít smrtící sílu. Na oceánu byly tak dvoumetrové vlny a silný vítr, ke koupání nás to rozhodně nelákalo.
Večer jsme to „zapíchli“ u jezera Quinault v indiánské rezervaci. Zdejší přímořští indiáni bývali historicky lovci velryb a dodnes se soudí za svá práv na pokračování lovu. Trochu jsme měli obavu, jaký kemp u jezera najdeme, ale vše bylo překvapivě čisté OK. Stany tak máme na vyvýšenině asi jen 10 metrů nad hladinou jezera. Dokonce jsme vodu vyzkoušeli, ale jezero je napájeno z tajících ledovců, a tak to na žádné velké plavání nebylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat