V pátek ráno jsme se vůbec poprvé po 45 dnech probudili do jiné než modré oblohy. Chvilku jsme zírali kolem, než nám došlo, co ta šeď na obloze kolem nás znamená. Člověk si na stálé sluníčko nad hlavou zvykne zatraceně rychle. Sbalili jsme v poklusu stany jen co na plachtu dopadly první kapky deště, hupsli jsme do auta a uháněli z Olympic parku ven. Míjeli jsme cestou jen roztroušené indiánské osady až do městečka Aberdeen. Pokud je někdo „kotlíkář“ jako já, pak je mu vcelku šuma fuk, že jediné, čím se toto město proslavilo je fakt, že odtud pocházel Kurt Cobain a hudební skupina Nirvána.
Pokračovali jsme až do Olympie, hlavního města Washingtonu, tam jsme se napojili na velmi frekventovanou místy i šestiproudou Interstate 5, minuli jsme Tacomu i Sea-Tac Airport (společné mezinárodní letiště pro Tacomu a Seattle) a kolem rozlehlého komplexu továren firmy Boeing jsme vjeli konečně do Seattlu.
Seattle, který vděčí za svůj název indiánskému náčelníkovi Sealthovi, má opravdu fantastickou polohu. Zátokou Elliot bay je spojen přímo s Pacifikem, za zády má velké jezero Washington lake a nadohled kromě národního parku Olympic hlavně fantastickou horu Mt. Rainier vysokou 4323 metrů. Začátky Seattlu v první polovině 19. století byly velmi blátivé, město z původní osady Alki Point ne břehu moře vyhnaly četné záplavy o kus výše do míst, kde je dnes v downtownu „náměstí“ Pioneer Square. Náměstí píšu úmyslně v uvozovkách, protože v Americe snad ani žádná pořádná náměstí nejsou. Definitivní místo na mapě zajistila Seattlu až zlatá horečka na Klondiku v roce 1897.
Kromě Boeingu (v 60. letech zaměstnával přes 20% všech lidí ve městě) mají své sídlo v Seattlu i další giganti – třeba Microsoft a z novějších pak Amazon.com. 90. léta obecně přinesla do města prosperitu a s ní přišel obrovský boom přistěhovalců všech společenských i ekonomických vrstev, který trochu zbrzdilo až zemětřesení v roce 2001. Dnes je Seattle pulzující multikulturní metropolí disponující skvělými podmínkami pro život a platící za to svou daň třeba i v podobě snad nejhustší, nejfrekventovanější a nejucpanější sítě dálnic v celých státech.
Po chvilce bloumání pravidelnými ulicemi nám neznámého města jsme se upíchli kousek na sever od centra (asi 8 min autem) v motelu Crown Inn na Aurora Avenue. Nadohled byla ZOO a také Seattle Center, kulturní srdce města, kterému vévodí vyhlídková věž Space Needle.
Měli jsme štěstí, protože v přilehlých parcích mezi různými divadly, muzejními budovami a zábavními centry probíhal právě gurmánský festival Bite of Seattle. Z lesních samot jsme se tak rázem ocitli v hučícím davu, na 5 pódiích se střídaly kapely všech možných žánrů a více než 60 restaurací prezentovalo své nejen oku lahodící pokrmy. Jako na potvoru jsme se těsně předtím vydatně navečeřeli, ale i tak to byl nápor na chuťové buňky cestovatelů, zvyklých poslední týdny spíše na konzervy a špagety s univerzální červenou omáčkou.
Samozřejmě, že děti nenechaly chladnými všudypřítomné pouťové atrakce. A tak jsme utratili pár dolarů za kolotoče a na zpáteční cestě se autem proplétali malebnými uličkami Seattlu kolem městského jezera Union lake a v okolí kdysi bohémské čtvrti Capitol Hill plné malých útulných kaváren a restaurací snad všech světových kuchyní. Protože Klára chtěla ještě mermomocí utrácet v golfovém obchodě, nechal jsem se taky přemluvit a v jednom „golfšopu“, který jsme čirou náhodou potkali, jsme strávili poslední více než hodinku, co dnes ještě zbývala do setmění :).
Sobotní dopoledne jsme vyrazili na Pike Place Market, který je od roku 1907 nejstarším fungujícím trhem v celých USA. Tahle část Seattlu opravdu žije a už i po ránu dýchala skvělou atmosférou – na ulicích byla spousta hudebníků, trh přetékal čerstvým ovocem a zeleninou, řezané květiny hrály všemi barvami. I oblečení, šperky, nejrůznější doplňky a umělecké předměty byly většinou vkusné – skoro nikde žádné „šmejdy“ made in China.
Opravdovou raritou jsou ale místní prodejci čerstvých ryb a nejrůznějších mořských plodů, kteří si i víc než půlmetrové ryby přehazují klidně na vzdálenost osmi, možná deseti metrů, samozřejmě za velkého zájmu a pobavení přihlížejících. Zaujali mě možná 70 i více centimetrů dlouzí aljašští lososi z Yukonu, dovážení čerství z Aljašky prý každý den.
Prošli jsme celou oblast křížem krážem včetně nábřeží, kde na Pier 59 je velké mořské akvárium a jen o kus dál přístaviště zaoceánských výletních lodí směřujících ze Seattlu většinou na okružní plavbu na Aljašku. Jedna taková dvanáctiposchoďová pod norskou vlajkou právě odplouvala...
Smíchali jsme a podělili se k obědu o asijské jídlo od trhovců s klasickým „fish and chips“ a vyrazili po druhé Avenue směrem na jih ven z města. Minuli jsme za Pioneer Square velký stadión Quest Field, na kterém hrají místní baseballisté a pokračovali po Interstate 5 dál směrem na Mount Rainier National Park. Přestože jsme se proplétali změtí různě se křižujících silnic a dálnic, tentokrát jsme opravdu nemohli zabloudit. Silueta zasněžené majestátné hory Mt. Rainier, jejíž ledovcová pole vystupovala až nad mraky, nás totiž provázela celých 100 mil, které jsme v pozdním odpoledni projeli až k samé hranici parku.
Žádné komentáře:
Okomentovat