#48 – Crater Lake – zrcadlo nebes

Ještě nikdy v životě jsem nezažil takovou komáří smršť jako včera v noci. Když jsme před usnutím rozsvítili ve stanu čelovky, abychom viděli na šachovnici, stovky komárů přilákáni světlem vyrobili takový bzukot kolem, že jsem si připadal jako ve včelím úle. Ráno to nebylo o moc lepší, a tak jsme jen v poklusu sbalili stany a rychle jsme bez snídaně prchali pryč.

Posnídali jsme až na břehu 10 mil jižně vzdáleného Diamond Lake a pak už směřovali dalších 20 mil vzhůru do Crater Lake National Park. Během dvou dnů jsme opět vystoupali od moře až do výšky 2200 metrů. Obří kráterové jezero vzniklo totiž propadnutím kdysi přes třiapůltisíc metrů vysoké hory Mount Mazama, nejvyšší na území dnešního Oregonu, přibližně před 7700 lety. Hora se zbortila dovnitř při erupci asi 42 krát silnější než byl výbuch Svaté Heleny v roce 1980. Výška hory se tehdy snížila o celý jeden a půl výškový kilometr.

Táním ledovců zde vznikalo postupně jezero o průměru 6 mil, které se po mnoho let naplňovalo vodou z tajícího ledu a i dnes jsou jedinou zásobárnou vody deště a na jaře tající sníh. A toho zde padá opravdu požehnaně – v průměru za zimu až neuvěřitelných 15 metrů!! Silnice kolem jezera je proto otevřená pouze od poloviny července do začátku října. Profrézovat silnici před letní sezónou trvá správě parku více než měsíc.

Samotné jezero má hladinu o dobrých 200-300 výškových metrů níže, než je současná hrana kráteru. Jezero je hluboké ve svém nejnižším místě 593 metrů a je nejhlubší v celých Spojených státech. Největší pozoruhodností je ale určitě blankytně modrá voda, údajně nejčistší na světě, kvůli které je jezeru přezdíváno „The Mirror of Heavens“, zrcadlo nebes. Takovou barvu vody jsem ještě opravdu nikdy, já barvoslepý, neviděl. I když možná se jí blížila voda v jiném kráterovém jezeře Lake Eacham v severní Austrálii u Cairns v oblasti Atherton Tableland, které jsme před lety také navštívili – jeho hloubka byla ale pouze 65 metrů.

Zde v Crater Lake jsme neměli možnost sestoupit až dolů k hladině. Celou dobu jsme se pohybovali na okružní silnici na obvodu kráteru. Objeli jsme jezero 31 mil kolem dokola, vyfotografovali ho ze všech možných pozic a úhlů a jen sporadicky opustili auto ke kratším výšlapům a vyhlídkám. Například na nejvyšší horu v národním parku, 2721 metrů vysokou Mount Scott nebo na Phantom ship, malý ostrůvek tvořený ostrými skalními výběžky nad hladinou vzdáleně připomínající loď.

Zdaleka nejzajímavější byl však ostrov Wizard Island, tyčící se asi 240 metrů nad vodní plochu jezera. Jedná se vlastně o nově se tvořící vrchol hory – lávový dóm, který pomalu vystupuje z jezera při opakujících se tektonických aktivitách. Dá se předpokládat, že jednou v budoucnu se opět při dalším sopečném výbuchu zřítí dovnitř existující obří kaldery.

Jezero objevili pro západní civilizaci náhodně až zlatokopové v roce 1853, nicméně existují zde stopy a zámky života indiánských kmenů, hlavně Klamathů, sahající až 10 000 let zpátky. Už od roku 1885 započal lobbing pro jmenování oblasti jezera Crater Lake národním parkem. Byl úspěšný až po dlouhých sedmnácti letech v roce 1902. Nejvíce se o rozvoj cest, silnic a stezek v parku zasloužili v letech 1934-39 dobrovolníci CCC (Civilian Corps), založených v roce 1932 v rámci politiky Great deal na překonání hospodářské krize a vytvoření pracovních míst pro 25% nezaměstnaných Američanů.

Dnešním dnem jsme se defacto rozloučili s Oregonem. Ještě jsme sice sjeli 70 mil do údolí a zůstali na noc v Klamath Falls, stále na oregonském území, ale hned zítra ráno vjedeme do Kalifornie a budeme se ubírat k poslednímu národnímu parku naší cesty – Lassen Volcanic National Park. Kruh se tak pomalu uzavírá...

#47 – Napříč Oregonem podél Umpqua river

Čtvrteční den měl být původně jen přejezdový do Crater Lake National Park, ale nakonec se z něj vyklubal pohodový den plný „vodopádových“ výletů. Asi po deseti mílích jsme hned ráno opustili Pacifické pobřeží a v Reedsportu uhnuli na východ - nejdříve na 38 East a pak na 138 East, které obě sledovaly tok docela mohutné řeky Umpqua river proti jejímu proudu. Za celý den jsme ujeli asi 160 mil, řeku jsme přejížděli křížem krážem až se z ní stal k večeru na jejím horním toku docela malý potok padající soutěskou přes početné vodopády.

Po krátké zastávce v Roseburgu na I5, jediném to rozumném městě na dnešní trase, jsme po doplnění zásob na další dva tři dny pokračovali posledních 80 mil přes Glide a Steamboat až k Lemolo lake, kde jsme se rozhodli přenocovat.

Cestou jsme zastavovali postupně u vodopádů Susan Creek Falls, Fall Creek Falls a Toketee Falls. Vždy se jednalo o podobný scénář – asi mílová pěší odbočka ze silnice lesem do kopce proti proudu potoka padajícího kaskádami do údolí Umpqua river. Všechny cesty byly „One way“, takže stejnou pěšinou tam i zpět. Okolní lesy byly spíš pralesy, velmi husté, plné kapradí a popadaných kmenů letitých stromů. Překvapivě bylo dusno a horko, skoro 85 stupňů Fahrenheita. Velký skok oproti včerejším 55 stupňům na větrném mořském pobřeží.

Večer jsme zalehli u malého lesního Lemolo lake. Doporučil nám ho chlapík v informačním středisku v Glide, u kterého jsme přes poledne dobíjeli baterie do notebooku a foťáku. Chtěli jsme jet původně až k více turistickému jezeru Diamond lake, ale příslib největšího kempu v Oregonu s více než 250 místy nás odradi. Teď jsme schováni ve stanech před nálety večeře chtivých komárů a užíváme se samoty a klidu..... No o klidu se moc hovořit nedá, protože „dětský“ stan vedle se otřásá v základech, radši předstírám, že ten „čurbes“ vůbec neslyším. Už aby usnuli...

#46 – Cestou na jih po Oregonském pobřeží

Když se zeptáte kohokoliv, kterou část západního pobřeží si máte prohlédnout a projet, skoro každý vám bez váhání odpoví, že samozřejmě to nejdivočejší, Oregonské. Včera jsme po silnici 101 projeli jeho střední část od Lincoln City až do Florence a těch asi 110 mil stálo rozhodně za to. Pobřežní krajina často měnila svůj ráz od vysokých útesů a skalnatých zátočin, přes zalesněné jen mírně zvlněné úseky až po vysoké písečné duny v oblasti města příznačně nazvaného Dunes City.

První zastávku jsme udělali ještě před Newportem na několikamílovém výběžku do oceánu zvaném Yaquina Head. Na jeho konci stojí od roku 1873 maják, dnes přístupný veřejnosti jako historická památka. O necelou míli blíže na pevninu bylo návštěvnické středisko věnované námořní signalizaci, historii obyvatel pobřežních majáků a jejich nelehké službě. Překvapilo mě, že i zde na pevnině ještě na konci 19. století objednávali potřebné věci alespoň čtvrt roku dopředu a přivážela je vždy až následující zásobovací loď čtyřikrát do roka. Život takového správce majáku a jeho rodiny musela být jedna velká stereoptypní rutina a dřina.

Newportská pláž byla ve velkém vichru a zimě skoro prázdná, jen skupinky surfařů čekaly na tu správnou vlnu, všichni zahaleni v neoprénových oblecích od hlavy až k patě. Vůbec je zajímavé, že zatímco se u nás jezdí k moři za sluníčkem, zde v Oregonu je to přesně naopak. V údolích ve vnitrozemí je často v letních měsících dusivé horko, a tak se obyvatelé jezdívají schladit na víkendy k mořskému pobřeží. Takové výlety pak nejsou o koupání, ale o procházkách v pobřežních státních parcích a lesích.

Než jsme na jednu takovou minitúru na Ona Beach vyrazili i my, prošli jsme v Newportském zálivu a přístavu historický Waterfront Boulevard, kde se stále překvapivě mísí bary, restaurace a obchody s podniky na zpracování ryb a ostatních mořských plodů. To má za následek často ne zrovna vábné závany, ale zase jsme mohli na vlastní oči pozorovat neuvěřitelnou zručnost při porcování čerstvě vylovených ryb. Fascinovalo mě, že odříznout dvě podélné filety z tak 40-ti centimetrové ryby zabralo pouhých 10 sekund. Bohužel celý zbytek ryby putoval následně do odpadu (nebo možná někde vzadu se semlel do rybích prstů prodávaných pak u nás :).

Pokračovali jsme dál na jih přes South beach, Driftwood beach a bůhví kolik dalších pláží, na skále Seal Rock jsme opravdu zahlédli dole na útesech vyvalovat se a dovádět dva tuleně, v místě zvaném Alsea bay jsme zase procházeli přílivová jezírka, která se s přílivem pravidelně zaplňují příbojovými vlnami, aby pak za odlivu v klidu čekali na další nový příděl slané vody. Kolem nich se vytvořil zajímavý miniekosystém a symbióza mořských a suchozemských živočichů i rostlin.

Závěr odpoledne jsme strávili na vysokých písečných dunách a plážích mezi Florence a Dunes City prudkých tak, že se na nich dalo i „bobovat“. Sklon dun a velmi jemný písek značně ztěžovaly pohyb, zejména směrem nahoru. Bořili jsme se až po kolena a co jsme ušli vzhůru, skoro to samé jsme se záhy propadli dolů.

Kolem šesté jsme se začali rozhlížet po kempu na další nocleh. Lákala nás noc na pláži, ale zároveň nás odrazoval silný vichr. Nakonec jsme našli kemp u jezera Tahkenitch lake, jen přes silnici od mořského pobřeží. Kromě pár rybářů jsme tam nocovali skoro sami, a tak jsme večerní chlad a čas do setmění zaháněli udržováním ohně. Dneska jsem na noc „vyfasoval“ Lindu, takže jsme ještě ve stanu sehráli povinné tři hry prší a před desátou jsme šli definitivně do hajan.

#45 – Přes Columbia Gorge na Oregonské pobřeží

Prší! Venku prší! Déšť jsme neviděli už několik týdnů. Tím, že jsme přespali v motelu nemusíme aspoň ráno balit mokré stany. Nějak se nám v hlavách přes noc rozleželo, že bychom měli trávit dnešní dopoledne bloumáním po Portlandu, a tak jsme bleskově pozměnili plán s tím, že namísto města vyrazíme do Columbia Gorge. Tak se nazývá západní část kdysi hluboké soutěsky řeky Columbia než její tok patrně navždy pozměnili četné přehrady postavené v rámci takzvané politiky „Velkého údělu“ prezidenta Roosvelta, jenž dostal po konci hospodářské krize 30. let Spojené státy na samou hranici socialismu. Velký úděl zní až podezřele známě budovatelsky...

Řeka Columbia odděluje Washington od Oregonu a kdysi podél ní vedla slavná Oregonská stezka, kterou se valila v roce 1843 migrační vlna zho obydlené východu na dosud neprobádaný a dobrodružný západ. Dnes podél řeky vede čtyřproudá dálnice I 84, ale my jsme nikam nechvátali, a tak jsme sjeli na sjezdu 22 do městečka Troutdale a pokračovali po staré „Oregon historic highway“, které se klikatí v úbočích hor podél řeky, křižuje mnohé soutěsky a vodopády. Byla postavena již v roce 1915 jako jedna z prvních zpevněných „dálnic“ ve státech vůbec. Slovo dálnice je zde samozřejmě nadsázkou, protože místy měla dvě auta co dělat, aby se navzájem vyhnula.

Zastavili jsme se na místě zvaném Crown Point, kde silnice překonává velké převýšení tím že podjíždí sama sebe, takže se vlastně jedná o zatáčku o 360 stupňů. Na ostrohu na skále nad řekou je vystavěna rotunda, která dříve sloužila jako hotel s restaurací a dnes slouží jako návštěvnické středisko. Silnice pokračovala s četnými zastávkami u mnoha vodopádů, z nichž dvoukaskádové Malmouth Falls patří k nejvyšším ve Spojených státech, vyšší jsou už jen Upper and Lower Falls v Yosemitech.

Výlet k nejvyšší hoře a sopce Oregonu, 3300 metrů vysoké Mount Hood jsme vzdali, protože počasí pořád neslibovalo žádné „úžasné“ výhledy. Otočili jsme to na 35 km dálnice zpět, objeli Portland z jihu a přes Salem, hlavní město Oregonu, jsme pokračovali dalších asi 70 mil na Oregonské pobřeží Pacifiku. Oceán si schováváme až na zítra, dne jsme zůstali těsně před Lincolnem asi 6km od pobřeží v kempu u jezera Devils lake.