Ještě nikdy v životě jsem nezažil takovou komáří smršť jako včera v noci. Když jsme před usnutím rozsvítili ve stanu čelovky, abychom viděli na šachovnici, stovky komárů přilákáni světlem vyrobili takový bzukot kolem, že jsem si připadal jako ve včelím úle. Ráno to nebylo o moc lepší, a tak jsme jen v poklusu sbalili stany a rychle jsme bez snídaně prchali pryč.
Posnídali jsme až na břehu 10 mil jižně vzdáleného Diamond Lake a pak už směřovali dalších 20 mil vzhůru do Crater Lake National Park. Během dvou dnů jsme opět vystoupali od moře až do výšky 2200 metrů. Obří kráterové jezero vzniklo totiž propadnutím kdysi přes třiapůltisíc metrů vysoké hory Mount Mazama, nejvyšší na území dnešního Oregonu, přibližně před 7700 lety. Hora se zbortila dovnitř při erupci asi 42 krát silnější než byl výbuch Svaté Heleny v roce 1980. Výška hory se tehdy snížila o celý jeden a půl výškový kilometr.
Táním ledovců zde vznikalo postupně jezero o průměru 6 mil, které se po mnoho let naplňovalo vodou z tajícího ledu a i dnes jsou jedinou zásobárnou vody deště a na jaře tající sníh. A toho zde padá opravdu požehnaně – v průměru za zimu až neuvěřitelných 15 metrů!! Silnice kolem jezera je proto otevřená pouze od poloviny července do začátku října. Profrézovat silnici před letní sezónou trvá správě parku více než měsíc.
Samotné jezero má hladinu o dobrých 200-300 výškových metrů níže, než je současná hrana kráteru. Jezero je hluboké ve svém nejnižším místě 593 metrů a je nejhlubší v celých Spojených státech. Největší pozoruhodností je ale určitě blankytně modrá voda, údajně nejčistší na světě, kvůli které je jezeru přezdíváno „The Mirror of Heavens“, zrcadlo nebes. Takovou barvu vody jsem ještě opravdu nikdy, já barvoslepý, neviděl. I když možná se jí blížila voda v jiném kráterovém jezeře Lake Eacham v severní Austrálii u Cairns v oblasti Atherton Tableland, které jsme před lety také navštívili – jeho hloubka byla ale pouze 65 metrů.
Zde v Crater Lake jsme neměli možnost sestoupit až dolů k hladině. Celou dobu jsme se pohybovali na okružní silnici na obvodu kráteru. Objeli jsme jezero 31 mil kolem dokola, vyfotografovali ho ze všech možných pozic a úhlů a jen sporadicky opustili auto ke kratším výšlapům a vyhlídkám. Například na nejvyšší horu v národním parku, 2721 metrů vysokou Mount Scott nebo na Phantom ship, malý ostrůvek tvořený ostrými skalními výběžky nad hladinou vzdáleně připomínající loď.
Zdaleka nejzajímavější byl však ostrov Wizard Island, tyčící se asi 240 metrů nad vodní plochu jezera. Jedná se vlastně o nově se tvořící vrchol hory – lávový dóm, který pomalu vystupuje z jezera při opakujících se tektonických aktivitách. Dá se předpokládat, že jednou v budoucnu se opět při dalším sopečném výbuchu zřítí dovnitř existující obří kaldery.
Jezero objevili pro západní civilizaci náhodně až zlatokopové v roce 1853, nicméně existují zde stopy a zámky života indiánských kmenů, hlavně Klamathů, sahající až 10 000 let zpátky. Už od roku 1885 započal lobbing pro jmenování oblasti jezera Crater Lake národním parkem. Byl úspěšný až po dlouhých sedmnácti letech v roce 1902. Nejvíce se o rozvoj cest, silnic a stezek v parku zasloužili v letech 1934-39 dobrovolníci CCC (Civilian Corps), založených v roce 1932 v rámci politiky Great deal na překonání hospodářské krize a vytvoření pracovních míst pro 25% nezaměstnaných Američanů.
Dnešním dnem jsme se defacto rozloučili s Oregonem. Ještě jsme sice sjeli 70 mil do údolí a zůstali na noc v Klamath Falls, stále na oregonském území, ale hned zítra ráno vjedeme do Kalifornie a budeme se ubírat k poslednímu národnímu parku naší cesty – Lassen Volcanic National Park. Kruh se tak pomalu uzavírá...
Žádné komentáře:
Okomentovat