Když se zeptáte kohokoliv, kterou část západního pobřeží si máte prohlédnout a projet, skoro každý vám bez váhání odpoví, že samozřejmě to nejdivočejší, Oregonské. Včera jsme po silnici 101 projeli jeho střední část od Lincoln City až do Florence a těch asi 110 mil stálo rozhodně za to. Pobřežní krajina často měnila svůj ráz od vysokých útesů a skalnatých zátočin, přes zalesněné jen mírně zvlněné úseky až po vysoké písečné duny v oblasti města příznačně nazvaného Dunes City.
První zastávku jsme udělali ještě před Newportem na několikamílovém výběžku do oceánu zvaném Yaquina Head. Na jeho konci stojí od roku 1873 maják, dnes přístupný veřejnosti jako historická památka. O necelou míli blíže na pevninu bylo návštěvnické středisko věnované námořní signalizaci, historii obyvatel pobřežních majáků a jejich nelehké službě. Překvapilo mě, že i zde na pevnině ještě na konci 19. století objednávali potřebné věci alespoň čtvrt roku dopředu a přivážela je vždy až následující zásobovací loď čtyřikrát do roka. Život takového správce majáku a jeho rodiny musela být jedna velká stereoptypní rutina a dřina.
Newportská pláž byla ve velkém vichru a zimě skoro prázdná, jen skupinky surfařů čekaly na tu správnou vlnu, všichni zahaleni v neoprénových oblecích od hlavy až k patě. Vůbec je zajímavé, že zatímco se u nás jezdí k moři za sluníčkem, zde v Oregonu je to přesně naopak. V údolích ve vnitrozemí je často v letních měsících dusivé horko, a tak se obyvatelé jezdívají schladit na víkendy k mořskému pobřeží. Takové výlety pak nejsou o koupání, ale o procházkách v pobřežních státních parcích a lesích.
Než jsme na jednu takovou minitúru na Ona Beach vyrazili i my, prošli jsme v Newportském zálivu a přístavu historický Waterfront Boulevard, kde se stále překvapivě mísí bary, restaurace a obchody s podniky na zpracování ryb a ostatních mořských plodů. To má za následek často ne zrovna vábné závany, ale zase jsme mohli na vlastní oči pozorovat neuvěřitelnou zručnost při porcování čerstvě vylovených ryb. Fascinovalo mě, že odříznout dvě podélné filety z tak 40-ti centimetrové ryby zabralo pouhých 10 sekund. Bohužel celý zbytek ryby putoval následně do odpadu (nebo možná někde vzadu se semlel do rybích prstů prodávaných pak u nás :).
Pokračovali jsme dál na jih přes South beach, Driftwood beach a bůhví kolik dalších pláží, na skále Seal Rock jsme opravdu zahlédli dole na útesech vyvalovat se a dovádět dva tuleně, v místě zvaném Alsea bay jsme zase procházeli přílivová jezírka, která se s přílivem pravidelně zaplňují příbojovými vlnami, aby pak za odlivu v klidu čekali na další nový příděl slané vody. Kolem nich se vytvořil zajímavý miniekosystém a symbióza mořských a suchozemských živočichů i rostlin.
Závěr odpoledne jsme strávili na vysokých písečných dunách a plážích mezi Florence a Dunes City prudkých tak, že se na nich dalo i „bobovat“. Sklon dun a velmi jemný písek značně ztěžovaly pohyb, zejména směrem nahoru. Bořili jsme se až po kolena a co jsme ušli vzhůru, skoro to samé jsme se záhy propadli dolů.
Kolem šesté jsme se začali rozhlížet po kempu na další nocleh. Lákala nás noc na pláži, ale zároveň nás odrazoval silný vichr. Nakonec jsme našli kemp u jezera Tahkenitch lake, jen přes silnici od mořského pobřeží. Kromě pár rybářů jsme tam nocovali skoro sami, a tak jsme večerní chlad a čas do setmění zaháněli udržováním ohně. Dneska jsem na noc „vyfasoval“ Lindu, takže jsme ještě ve stanu sehráli povinné tři hry prší a před desátou jsme šli definitivně do hajan.
Žádné komentáře:
Okomentovat