#9 – V nohách mám už tisíc mil...

No, v nohách úplně ne, ale v autě máme za sebou zatím asi 1200 mil. Teď jsme nechali motor 2 dny „vychladnout“ ve Vegas – vychladnout v uvozovkách, protože třeba včera bylo ještě v 6h večer 39 stupňů Celsia.

Las Vegas se prostě vymyká zdravému rozumu. Žije zde dnes uprostřed pouště 1 milion lidí a ročně přijíždí za „zábavou“ údajně až 30 milionů turistů. Město leží na dávné španělské obchodní stezce a v překladu znamená loučky. V roce 1900 zde žilo pouhých 30 stálých obyvatel a expanze města začala až v roce 1905, kdy zde byla postavena zastávka železniční dráhy na trati Salt Lake City a Los Angeles.

Součástí našeho hotelu je 108 pater vysoká vyhlídková věž, nejvyšší stavba ve městě. Z ní nejenže je opravdu úchvatný pohled dolů na město táhnoucí se daleko do pouště a na okolní masívy pro nás bezejmenných hor, ale ti odvážnější si mohou skočit i z věže dolů. Skyjump je jedna z mnoha bláznivých atrakcí, kdy padáte, respektive jste spouštěni na ocelovém laně rychlostí 45 mil za hodinu. Pád z 340 metrů tak trvá jen několik vteřin. V našem pokoji na okně je cedulka – skyjumpers may fly by. Feel free to wave :).

Chtěli jsme jít dopoledne na údajně největší horskou dráhu na světě, ale nakonec jsme to vzdali. Nejdříve Matěj neprošel striktní výškovou kontrolou, i když se natahoval seč mohl. Když ale kontrolor zavelel sundat i sandály, 2 cm prostě chyběly. Tak jsme šli s Aničkou sami, ale těsně před naším nástupem dráhu na půl hodiny odstavili, protože někdo nahoře omdlel, takže přijela záchranka a museli ho křísit. To nám na odvaze nepřidalo, tak jsme si s ulehčením nechali vrátit jízdné a šli radši dál.

Ironií osudu byla Nevada prvním US státem, který v roce 1909 zakázal hazardní hry. Tradice divokého západu pokračovala dál nelegálně a v době finanční krize v roce 1931 s cílem získat peníze do státní kasy gambling opět zlegalizovali. Zejména dělníci, kteří stavěli nedalekou obrovskou přehradu Hoover dam, zde o víkendech často prosázeli celý svůj plat.

Překvapilo mě, že největší zastoupení u hracích automatů, kam házely dolar po dolaru měly osamělé ženy, odhaduji mezi 50 a 65 let. Při každém opuštění hotelu musíte projít celým kasinem, a tak i když jsme šli ven třeba v 10h dopoledne, byla značná část automatů již (nebo možná ještě) obsazena.

Večerní Vegas se promění po setmění v obrovskou světelnou show. Hladina hluku je také vysoká, protože z každého baru, kasina, obchodu se line nějaká hudba. Podél celého Las Vegas bulváru postávají v 10-metrových rozestupech „nabízeči“ lístků na různá představení, koncerty, denní výlety do Grand Canyonu, večeře pro dva, návštěvy v nightbarech, stripbarech, girlbarech a kdoví kde všude ještě. Většinou jsou to takové ztracené podivné existence, značná část z nich má na sobě tričko s nápisem „ girl directly to you everywhere in town within 20 minuts“. Měl jsem trochu problém vysvětlit Aničce co to znamená.

Před Casinem Mirage je večer každou hodinu světelná a ohňová šou imitující výbuchy umělé sopky. Před Casine Tresure Island pak zase 4x za večer probíhá pirátské představení „Sirény z ostrova pokladů“. Kulisy jsou opravdu efektní – umělé skály, dva velké trojstěžníky plovoucí po umělé laguně hned vedle hlavní ulice. Škoda jen, že včerejší představení bylo pro silný vítr zrušeno. Slabou náhražkou byla možnost nechat se s Jackem Sparrowem vyfotografovat uvnitř v Casinu :).

Už se těším odtud pryč. Dnes doplníme zásoby, uvedeme oblečení v místním laundrymatu do společensky akceptovatelného stavu a brzy ráno vyrazíme směr Grand Canyon. Čeká nás teď 7 národních parků za sebou než dáme po 10 dnech zase nějakou 2-3 denní rekultivační pauzu. Tak zdar!

#8 – Cesta údolím smrti – den extrémů

Budíček už ve 4:30! Během 20 minut jsme sbalili stany ještě s čelovkama na hlavě a začali klesat z Alabama Hills zpět do Lone Pine, městečka proslulého natáčením amerických westernových filmů. Podle toho to tam také vypadalo :). Doplnili jsme benzín za 20 babek v očekávání, že moc pump v poušti nepotkáme a vyrazili po 136 East do Death Valley.

Údolí pojmenovala v roce 1849 skupina bílích zlatokopů, kteří si přes nehostinnou poušť zkracovali cestu k předpokládaným nalezištím zlata a přežili až na jednoho, přestože jim došla voda i jídlo.

Rovná silnice začala zvolna stoupat a za vrcholy pustých a holých skalních masívů se začala objevovat ranní sluneční záře. Byla jen otázka minut kdy slunce rozzáří do té doby potemnělé a jakoby spící búdolí. S jeho východem začala rapidně stoupat také teplota a nízké slunce přímo do očí velmi znepříjemňovalo točení volantem. Hra barev a stínů se rozehrála na skalách podél silnice – i já barvoslepý jsem ji dokázal ocenit.

Do 7 hodin jsme ujeli více než 70 mil a potkali všehovšudy 5 aut. V 9 hodin už teploměr ukazoval přes 100 Fahrenheita a k večeru ve Vegas dokonce 107. Když jsme ráno vstávali tak bylo pouhých 52! Další extrém dnešního dne jsme zaznamenali co se týká nadmořské výšky. Ráno jsme vstávali ve Whitney Portal nějakých 2000 m n.m. A kolem desáté jsme byli blízko nejnižšího místa na západní polokouli – Badwater v Death Valley se nachází dokonce 282 stop pod úrovní moře.

Přes Stovepine Wells jsme pokračovali až do centra národního parku ve Furnace Creek, 104 mil z Lone Pine. Uvítali jsme možnost strávit aspoň půlhodinku ve Visitors centru, kde Anča, Matěj i Linda plnili různé úkoly v rámci Junior Ranger Programu a za splnění dostali kopii rangerského odznaku. Musím říct, že správa národních parků je na velmi vysoké úrovni co se týká služeb, značení cest, infrastruktury, programů pro děti... a třeba i architektury všech staveb správy parku. Je vidět že do ochrany přírody teče relativně dost peněz.

Projížděli jsme svižně parkem, protože o nějakém pěším výletu nemohla být vůbec řeč. Zastavovali jsme u jednotlivých zajímavostí – písečných dun, solného potoka se zbytky vody (pitná voda v Death Valley vůbec není a musí se dovážet), Zabriskie point a dalších.

Cesta pomalu ubíhala přes hory směrem na Las Vegas. Překročili jsme hranici z Kalifornie do Nevady a přes Rock Canyon začali sjíždět do nevadské pouště k Las Vegas. Silueta mrakdrapů uprostřed pouště je opravdu bizarní podívaná, ale to vše je nic proti tomu, když přijedete do centra na Las Vegas Boulevard a začnete projíždět nevkusnými replikami Benátek s gondolami, New Yorku se sochou Svobody a Brooklynským mostem, Paříže s Eifelovkou, Egypta se Sfingou a pyramidou. Míjíte kýčovité hrady, Ostrov pokladů a desítky obrovských kasin. Jaký kontrast oproti rannímu horskému kempu bez vody a elektřiny.

Ubytovali jsme se ve 14. patře Stratosphere Casina, kde cena za noc je překvapivě poloviční i oproti špinavému motelu předevčírem „in the middle of nowhere“ v Lake Isabella. V přízemí je obrovské casino se stovkami stolů a hracích automatů, samozřejmě bez oken, aby hráči nemuseli myslet zda jen noc či den a mohli v klidu prohrávat své úspory 24 hodin denně.

Oproti plánu jsme do Vegas dorazili už po poledni, od horka nás zachránil bazén, uvidíme co přinese večer ve městě. No, už se ale těším zpátky do přírody...

#7 – V sedle pod Mount Whitney – 4 349 m n.m.

Ráno ostatní členové výpravy vyspávali, protože šli do postele až v 11 hodin, takže jsem měl od šesti hodin čas a hlavně klid naplánovat co dál. Dneska se chceme dostat do Lone Pine, kde budeme asi kempovat a pak tři noci strávíme v Las Vegas, takže zkouším rezervovat nějaký motel/hotel. Zarezervoval jsem Motel 6 v downtownu, ale následně ho po přečtení asi 50 příšerných recenzí zase zrušil. Štěnice – děkuji nechci. Nakonec jsem udělal rezervaci v Stratospehre hotelu přímo na „Stripu“, tak uvidíme.

Dali jsme rychlé osvěžení v bazénu a vyrazili po 178 East směrem do Owen Valley (44 mil). Překonali jsme Walker Pass ve výšce 5200 stop. Cesta byl již příjemnější než včera, hlavně proto že kolem silnice byly zřetelnější známky civilizace v podobě menších osad a ranchů.

Po sjezdu do údolí jsme jeli dalších 70 mil na sever do Lone Pine. Cesta vedla rozlehlým pouštním údolím, vlevo kopce Eastern Sierra a vzadu za nimi pak zasněžené vrcholy kolem Mount Whitney, vpravo pouštní masív oddělující Owen Valley od Death Valley. V Lone Pine jsem odolal nátlaku všech tří dorostenců ubytovat se v místním Boulder Creek resortu, který disponoval pěkným bazénem. Chápu, že ve 101 stupních Fahrenheita to vypadalo lákavě. Ukecal jsem je ještě na výlet do sedla Whitney Portal, což je nástupní místo pro tracky na Mount Whitney samotné. Nastoupali jsme opět několik tisíc stop vlevo od silnice 395 do Alabama Hills, před námi se tyčily zasněžené vrcholy a dole pod námi se rozprostírala poušť a solné jezero Lake Owens – velmi neobvyklý zážitek.

Nakonec jsme zůstali na noc nahoře v sedle v kempu Whitney Trailhead. Úžasné tábořiště v korytě divokého potoka, přece jen výrazně příjemnější teplota než dole v poušti, jen ty medvědi zas můžou v noci přijít :). Myslím, že to zvládneme v pohodě, stejně bude budíček už ve 4,30 abychom byli v Death Valley co nejdříve a stihli možná i východ slunce.

#6 – Na návštěvě u Generála Shermana

Myslel jsme, že cestou z parku Kings Canyon budeme do Sequoia NP již klesat, ale spletl jsem se. Ve vrcholových partiích parku bylo ještě mnohem víc sněhu než předchozí den, však také nejvyšší hora Alta Peak se tyčí až do 3 415 m n.m.

První zastávku jsme jako tradičně udělali ve Visitors centru a vyrazili po parku v kombinaci auto-pěšárna. Popojížděli jsme tak trochu od atrakce k aktrakci jako Auto log (mohutná padlá sekvoj na kterou se dříve vjíždělo autem), Tunnel log (opět padlá sekvoj přes silnici a v ní tentokrát vytesaný tunel pro auta) nebo Moro Rock, vysoká skála (2050 m n.m.) s výhledem do východního údolí a řečiště Kaweah river. Největší atrakce parku, 2200 let stará sekvoj nazvaná po generálu Shermanovi má obvod u země úctyhodných 31 metrů a průměr 11 metrů. Nejsilnější větve mají stále ještě 2m v průměru. Údajně se jedná o největší živý objekt na světě.

Prošli jsme parkem asi 3-4 míle a začali klesat autem po General Highway směrem na Visalii. Než jsme se spustili velmi klikatou a úzkou silnicí mezi obrovskými sekvojemi do údolí, spestřil nám cestu další medvěd, kterého jsme objevili asi žém od silnice, jak se snažil najít něco na zub v mokřině pod trouchnivějící kládou borovice. Tento byl již o poznání větší než v úterý mládě na Glacier Point.
Během hodiny jsme spadli 2000 výškových metrů a ocitli jsme se v prérii – všude kolem holé skály, kaktusy. Ještě o pár mil dál jsme sjeli do úplné roviny, která dovolila vybudovat efektivní zavlažovací kanály a tudíž i proměnit jinak nehostinnou krajinu v nekonečné sady plné třešní, jahod, pomerančů, grapefruitů, vína a dalších druhů ovoce.

Naivně jsme se rozhodli ušetřit několik desítek mil cestou do Lone Pine, které je nástupním místem do Death Valley, kam máme namířeno pozítří. Při jízdě po 55 South na Los Angeles jsme tedy v Delanu odbočili na Highway 155 směrem na východ a vyrazili s tím, že přespíme na pů cesty v místě, které se podle mapy jmenovalo Lake Isabella. Už po pár mílích bylo divné, že nikde nebylo ani živáčka, dokonce jsme snad 30 mil nepotkali jediné auto. Silnice se začala opět klikatit vzhůru a v okamžiku kdy jsme měli asi čtvrt nádrže se objevila cedule „žádný benzín dalších 55 mil“. Trochu jsme znervózněli, přece jen tři děti na zadním sedadle je něco jiného, než když člověk jede sám. Vyhybali jsme se dobytku na cestě, bočas jsme zahlédli pasoucí se koně nebo divoké kojoty. Vystoupali jsme znovu až do 6 500 stop, když se za horizontem objevilo rozlehlé umělé jezero a s ním i známky jakési civilizace. Trochu jsme si oddychli, narvali nádrž až po okraj a zapadli do prvního motelu.

Samotné městečko se skládalo z několika obchodů, pumpy, blešího trhu, kostela a pár restaurací. Přiznám se, že jako hotinné místo k životu to nevypadalo. Protože jezero bylo vlastně zatopené polopouštní údolí, byly břehy úplně holé, kolem dokola vysoké hory a obrovské horko – ještě v půl šesté večer ukazoval teploměr 91 Fahrenheita.

Po čtyřech nocích v horách jsme dobyli baterky do všech přístrojů (ach ta civilizační závislost...) stejně tak jako baterky vlastní a napíchli se chvíli na nějakou „wifinu“ a spojili se s okolním světem a děním doma. Letmý pohled na iDnes mě utvrdil, že o nic podstatného asi nepřicházíme...