Myslel jsme, že cestou z parku Kings Canyon budeme do Sequoia NP již klesat, ale spletl jsem se. Ve vrcholových partiích parku bylo ještě mnohem víc sněhu než předchozí den, však také nejvyšší hora Alta Peak se tyčí až do 3 415 m n.m.
První zastávku jsme jako tradičně udělali ve Visitors centru a vyrazili po parku v kombinaci auto-pěšárna. Popojížděli jsme tak trochu od atrakce k aktrakci jako Auto log (mohutná padlá sekvoj na kterou se dříve vjíždělo autem), Tunnel log (opět padlá sekvoj přes silnici a v ní tentokrát vytesaný tunel pro auta) nebo Moro Rock, vysoká skála (2050 m n.m.) s výhledem do východního údolí a řečiště Kaweah river. Největší atrakce parku, 2200 let stará sekvoj nazvaná po generálu Shermanovi má obvod u země úctyhodných 31 metrů a průměr 11 metrů. Nejsilnější větve mají stále ještě 2m v průměru. Údajně se jedná o největší živý objekt na světě.
Prošli jsme parkem asi 3-4 míle a začali klesat autem po General Highway směrem na Visalii. Než jsme se spustili velmi klikatou a úzkou silnicí mezi obrovskými sekvojemi do údolí, spestřil nám cestu další medvěd, kterého jsme objevili asi žém od silnice, jak se snažil najít něco na zub v mokřině pod trouchnivějící kládou borovice. Tento byl již o poznání větší než v úterý mládě na Glacier Point.
Během hodiny jsme spadli 2000 výškových metrů a ocitli jsme se v prérii – všude kolem holé skály, kaktusy. Ještě o pár mil dál jsme sjeli do úplné roviny, která dovolila vybudovat efektivní zavlažovací kanály a tudíž i proměnit jinak nehostinnou krajinu v nekonečné sady plné třešní, jahod, pomerančů, grapefruitů, vína a dalších druhů ovoce.
Naivně jsme se rozhodli ušetřit několik desítek mil cestou do Lone Pine, které je nástupním místem do Death Valley, kam máme namířeno pozítří. Při jízdě po 55 South na Los Angeles jsme tedy v Delanu odbočili na Highway 155 směrem na východ a vyrazili s tím, že přespíme na pů cesty v místě, které se podle mapy jmenovalo Lake Isabella. Už po pár mílích bylo divné, že nikde nebylo ani živáčka, dokonce jsme snad 30 mil nepotkali jediné auto. Silnice se začala opět klikatit vzhůru a v okamžiku kdy jsme měli asi čtvrt nádrže se objevila cedule „žádný benzín dalších 55 mil“. Trochu jsme znervózněli, přece jen tři děti na zadním sedadle je něco jiného, než když člověk jede sám. Vyhybali jsme se dobytku na cestě, bočas jsme zahlédli pasoucí se koně nebo divoké kojoty. Vystoupali jsme znovu až do 6 500 stop, když se za horizontem objevilo rozlehlé umělé jezero a s ním i známky jakési civilizace. Trochu jsme si oddychli, narvali nádrž až po okraj a zapadli do prvního motelu.
Samotné městečko se skládalo z několika obchodů, pumpy, blešího trhu, kostela a pár restaurací. Přiznám se, že jako hotinné místo k životu to nevypadalo. Protože jezero bylo vlastně zatopené polopouštní údolí, byly břehy úplně holé, kolem dokola vysoké hory a obrovské horko – ještě v půl šesté večer ukazoval teploměr 91 Fahrenheita.
Po čtyřech nocích v horách jsme dobyli baterky do všech přístrojů (ach ta civilizační závislost...) stejně tak jako baterky vlastní a napíchli se chvíli na nějakou „wifinu“ a spojili se s okolním světem a děním doma. Letmý pohled na iDnes mě utvrdil, že o nic podstatného asi nepřicházíme...
Žádné komentáře:
Okomentovat