Národní park North Cascades byl dnes, alespoň co se týče lidí, jednoznačně nejprázdnějším parkem, který jsme zatím navštívili. Díky časovému posunu jsme vyrazili ráno skoro o hodinu dříve, a tak jsme už v devět hodin upalovali po Scenic Highway 20 směrem na západ. Silnice se brzy začala zvedat, záhy jsme překonali Washington Pass (5477 feet) a kolem nás se začali objevovat zasněžené vrcholy hor.
Tato nejsevernější výspa Kaskádového pohoří se pyšní nádhernou alpskou přírodou, mnoha jezery a také více než 300 ledovci. Dominantou oblasti je na západní straně tak trochu solitérní hora Mt. Baker, která je stále aktivní sopkou a díky své nadmořské výšce přes 10 000 stop je na jejím vrcholu přes 20 čtverečních mílí trvalé sněhové pokrývky.
Uvědomil jsem si, že jsem měl to štěstí vidět Mt. Baker letos vlastně už podruhé. V únoru během olympiády ve Vancouveru jsme totiž letěli hydroplánem do Victorie, hlavního města kanadské Britské Kolumbie na ostrově Vancouver Island a z kabiny malého letadla i z ostrova samotného byl na tuto sopečnou horu zcela pravidelných tvarů i z dálky skoro 80 mil skvělý výhled. V zimě ze severu, no a dnes opět – od jihu.
Pokračovali jsme autem po „dvacítce“ dál (vlastně dnes až na konec naší cesty u pobřeží Pacifiku) a v okamžiku, kdy se objevila cedule odbočky K Rainy Lake (4855 stop), začalo jako naschvál pršet:). Vůbec porvé se nám tak za celých 44 dní zahalily hory do mlhy, takže jsme jen odhadovali, kde je co asi schované. V údolí vidět naštěstí bylo, a tak jsme postupně zastavovali u přehrad Ross Dam a pak i Diablo Dam. Umělé nádrže mě obecně moc neoslovují, dávám rozhodně přednost dravým řekám před zatopenými a trochu nudnými údolními nádržemi. Ale pochopil jsem následně z prohlídky Visitors centra parku, že po četných historických záplavách v údolí jsou přehrady asi jediný způsob jak spoutat místní dravé vodní toky i množství tajícího sněhu z hor a umožnit tak dole život bez věčných obav z povodní.
V místě zvaném Newhalem jsme narazili na skvělý dvoumílový okruh podél řeky Skagit river, který vedl starým cedrovým lesem. Červené cedry zde dosahují výšky až 180 stop a průměru přes 20 stop. Sice se neblíží svou velikostí obřím sekvojím, ale i tak se jednalo o pořádné „macky“. Navíc se snadno opracovávají, a tak jsou to právě ty stromy, z kterých třeba indiáni od pradávna dlabali své úzké kánoe. Oblast je zajímavá i tím, že se jedná o unikátní deštný prales v mírném podnebním pásu, který se jinde na světě už vyskytuje pouze na Novém Zélandu a v Patagonii. V ještě větší a pestřejší formě ho uvidíme hlavně zítra v Olympic National park.
Udělali jsme ještě asi dva kratší výlety a po obědě začali už sjíždět z hor dolů. Pokračovali jsme stále na západ až jsme dosáhli Burlingtonu a tím i úrovně hladiny moře. Přejeli jsme přes mořské úžiny nejdříve na ostrov Fidalgo a pak přes starý ocelový most na ostrov Whidbey. Záhy jsme zjistili, že díky krásnému pobřeží plnému příkrých útesů a skalnatých pláží je ostrov vyhledávaným odpočinkovým útočištěm tak pro polovinu Seattlu – všude bylo na nás poustevníky neobvykle mnoho lidí, hluku a... prostě civilizace.
Nalezli jsme pro dnešek azyl v kempu ve státním parku Deception Pass asi jen pouhých 250 metrů od břehů Pacifiku. Zajímavostí jsou zde sladkovodní jezera oddělená od moře jen úzkými písečnými výspami. A tak je možné střídat koupel v moři s plaváním v jezeře, i když v moři jsme v podvečer kromě dovádějícího tuleně a pár kachen nikoho jiného neviděli.
Žádné komentáře:
Okomentovat