Madeirskou klasiku na dva nejvyšší vrcholy
ostrova jsme odkládali už pár dní, až bude lepší počasí. To ale jaksi
nepřichází. V noci opět lilo. Ráno už sice neprší, ale je pořád ještě zataženo
a nahoře v horách i mlha hustá tak, že by se dala krájet. Moc toho dnes asi
neuvidíme. Nevadí, jdeme na to!
Teda vlastně spíš jedeme. Krátce po desáté
vyrážíme autem do Achada do Teixeira, výchozího místa pro trek označený
příznačně jako PR1. Achada do Teixeira se nachází ve výšce 1599m. My dole v
Santaně bydlíme ve výšce 500m. Cesta nahoru autem na poslední parkoviště měří skoro
11 kilometrů a trvá serpentinami 17 minut.
Pokud i tady platí, co 100 výškových metrů,
to jeden stupeň Celsia dolů, tak bude nahoře, až zaparkuju, docela pěkná kosa! Než
se rozjíždím, koukám na teploměr v autě, který ukazuje venku 19 stupňů.
“No to bude nahoře tak osm!”
Pak přesměrovávám svůj pohled do zpětného
zrcátka na obě dcerunky. Sedí spokojeně na zadním sedadle a jsou oblečeny, jako
kdybychom vyráželi na pláž. Ajaj, no uvidíme….
A taky že jo! Nahoře byla pořádná kosa a ještě
k tomu fučel vítr. Tak tohle fakt nepůjde. Sedáme zpátky do auta a jedeme
přibalit další vrstvy. Pro jistotu přidávám do auta dlouhé kalhoty i já. Tahle
otočka nám zabrala 40 minut. V 11 hodin konečně vyrážíme na tůru.
Z parkoviště vede nejdříve 2,3km dlážděný
chodník až do sedla pod Pico Ruivo, nejvyšší horu ostrova, vysokou 1862 metrů and
mořem. Fučí vichr zprava. Během pěti minut mi odlétá kšiltovka co se mnou
vydržela před měsícem celé Pyreneje. Neměl jsem nejmenší šanci ji zachytit. Viděl
jsem ji ještě letět tak 20m přes převis dolů vlevo do údolí a pak se mi
nenávratně ztratila. Chtěl jsem se po ní vrhat bezhlavě po hlavě, ale dcerky mě
pevně zadržely :).
Vylezli jsme na vrchol Pico Ruivo a spolu
s davy čekali, zda se rozpustí aspoň na chvíli mlha a umožní zamířit
miniobjektivy mobilů někam do údolí. Tu a tam na okamžiky přece jen probleskly
výhledy směrem na jížní stranu ostrova. Nacvakali jsme také pár fotek a sešli zpátky
do sedla. Potkali jsme tam už potřetí zájezd Moraváků, co s námi přiletěli v
pátek stejným letadlem. Už se zdravíme jako staří známí.
Oni vyšli ráno výrazně dřív než my.
Autobusem se vyvezli na Pico Areeiro a odtud pokračovali pěšky až sem pod Pico
Ruivo, kde jsme se teď potkali. Tenhle nádherný trek měří sice jen 5,4km, ale
celkové převýšení je 850 metrů. My na rozdíl od nich půjdeme tam i zpět.
Nejdříve jsme zklesali do 1500 metrů. Cesta
se klikatila úbočím hor a místy už vedla po úzkých římsách vytesaných ve skále.
Pořád ale vedla po chodníku vyskládaném z placatých kamenů a byla v celé
délce jištěna dvojitým ocelovým lanem ve výši zábradlí. Jeden pán to nazval feratou
pro vozíčkáře. Ano, nebylo to zrovna citlivé, ale fakt je, že to vystihovalo
jak dokonale tu je stezka upravena. Neznám žádné jiné pohoří, kde by takto
exponovaná cesta byla zároveň tak precizně jištěna. Ani nechci domýšlet, kolik
to muselo stát energie, času i peněz.
Cesta vedla velmi exponovaným terénem. Často
jsme šplhali nahoru a dolů po strmých schodech nebo žebřících. Jak jsme se
blížili k Pico Areeiro (1818m), museli jsme projít i celkem pěti tunely
skrz skalnaté masívy. Dva byly krátké, dva dlouhé přibližně 100 metrů a ten nejdelší
asi 200 metrů. Světlo na konci všech tunelů bylo vidět, a tak se to nechalo
zvládnout i bez rozsvícených čelovek.
Na posledním kilometru vedla cesta místy
po velmi úzkém hřebenu. Neměl víc než dva metry šiřky. Po obou stranách byly
hluboké srázy a tak jsem i já byl rád, že jistící lana byla už po obou stranách.
Vůbec jsem se nestyděl se jich občas přidržovat.
Na Pico Areeiro se dá od jihu vyjet autem.
To trochu degraduje to úsilí, které musí člověk vynaložit, aby se tam
doplahočil ze strany severní. Na vrcholu je kromě restaurace také astronomická
observatoř s velkým dalekohledem.
Klára s Lindou se oddělily někde za
půlkou cesty, a tak jsme pokračovali jen sami dva s Aničkou. Matěj nás opět
jistí jen z tepla domova. Noha mu zatím moc pohybu nedovoluje.
Zpátky už jsme věděli, co nás přesně čeká,
a tak jsme to s Ančou trochu napálili. Těch 8 kilometrů jsme dali za
hodinu a půl. Ve skalnatém terénu, po úzkých římsách a v prudkých komínech s vysokými
stupy a žebříky to byl myslím velmi slušný výkon.
Tahle etapa se asi nedá vynechat, když člověk
přijede na Madeiru s cílem trekovat. Tam a zpět měří 18 kilometrů a pokud
je umocněna výhledy, rozhodně stojí za zařazení do plánu cest! Bez ohledu na
to, že v horách určitě nebudete sami. Nápad jako vy mají denně stovky
dalších lidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat