(17.12.) Z ráje, my vyhnaní z ráje, kde
není už místa… … kdepak, nás z ráje nikdo nevyháněl, my ho dnes
naopak našli!
Probudili jsme se do slunečného dne a
kochali se ranním výhledem na dvoutisícové štíty hor s malebným názvem
Remarkables. Pozoruhodné na nich dnešního rána bylo však hlavně to, že je
v horní třetině pokrývala čerstvá sněhová čepice, kterou předešlý večer
ještě nasazenou neměly. To co dole v kempu padalo při 14 stupních v noci
jako déšť, tam nahoře pěkně přimrzlo. Bez snídaně jsme se nasoukali do auta,
stany nechali dnes stát a rozjeli se podél jezera Wakatipu asi 45 km do
Glenorchy. Po „scenic road“, která prý patří mezi deset nejhezčích na světě.
Glenorchy se zdálo být skutečný konec
světa. Serpentiny nás dovedly během hodinky do městečka, kde se zastavil čas.
Pár motelů, barů a kaváren, asi 400 stálých obyvatel, vše v poklidném
tempu, jako by se (nejen na kopcích) nechumelilo. Scenérie jako z pohádky
– úzké hrdlo jezera Wakatipu svírané okolními horskými masívy, do kterého
ústila ledovcovou vodou plněná Dart River. Při pohledu do dáli se nad mraky
vylouply nejvyšší třítísícové vrcholy Národního parku Mount Aspiring. Ne
nadarmo se zrovna zde točily přírodní scenérie filmů Letopisy Narnie nebo Pán
prstenů.
Asfaltka skončila hned za Glenorchy.
Dalších 37 kilometrů jsme se kodrcali a brodili po „gravel“ road, z čehož
se pro nás v posledních dnech stává standard. Kolem nevím už kolikátého
Diamond lake a nekončících pastvin plných ovcí, krav a koní, jsme se dostali až
do ráje. Místo zvané Paradise zahrnovalo jen asi 4-5 stavení roztroušených
v několikasetmetrové vzdálenosti od sebe jinak nic. Nejbližší civilizace
víc jak hodinu cesty autem. Člověk mohl vychutnávat všudypřítomný hluk ticha…
Kolem poledne jsme se vrátili do
Queenstownu a rozhodovali se, zda zkusíme Bungy jumping nebo Shotover jets.
Vyhrálo to druhé. Od roku 1970 provozují v soutěsce řeky Shotover pro mě
dosud těžko představitelný adrenalin. Speciální 5,3 metru dlouhé a 2,4 metru
široké motorové čluny (každý pro 14 lidí) se tu řítí až 80 kilometrovou
rychlostí po proudu i proti proudu řeky. Speciálně konstruované trzskové motory
Hamilton umožňují, aby tyto třítunové lodě klouzali po vodě mělké jen 5-10
centimetrů. Zkušení „piloti“ dokáží jezdit těsně kolem skal jen několik
jednotek centimetrů a dělat obraty 360 stupňů i v poměrně úzkých místech
soutěsky (někde byla snad jen 5-6 metrů široká). Těch 25 minut adrenalinu pro
Matěje, Aničku a mě fakt stálo za to!
Odpoledne ale zdaleka nekončilo. Jeli jsme
asi 25 km za Queenstown směrem na Cromwell ke starému lanovému mostu
z roku 1869 přes řeku Karawau. Zde vzniknul Bungy jumping ve své komerční
podobě, kdy dva frajeři – Hackett a Asch – začali v roce 1988 „shazovat“
odvážlivce ze 43-metrové výšky. Dnes je to velký business - jeden skákající
snad co tři minuty, pronásobeno 180 dolary…. U mostu stojí velmi pěkné
infocentrum zabudované do skály s velkoplošnou projekcí historie bungy
nejen zde, ale i jinde ve světě.
Na cestě zpět jsme odbočili na Kelvin
Heights a Kelvin Peninsula - poloostrov, který jsme otypovali jako tu nejdražší
residenční lokalitu v Queenstownu. Nechali jsme se inspirovat některými
podařenými domy – ne nijak okázalými, spíš dobře kombinující dřevo, kámen a
sklo v přírodním stylu. Kolem poloostrova vedla pobřežní stezka kolem
golfového hřiště, místního Yacht klubu s výhledy na protější stráně nad
Quenstownem poseté dalšími vilami z velké části ukrývanými stále ještě
v převažující buši.
Závěr dne patřil trochu netypicky městu –
prošli jsme všechny možné obchody s outdoorovým a mountainbikovým
vybavením (chlapy) i všemožnými hadry (ženské) a pak se dobrou hodinu vyhřívali
na pláži v centru u přístavu a kochali pohledem na zapadající slunce a
hladinu čeřenou plavidly nejrůznějších velikostí a pohonů. Pohoda, klídek,
tabáček….
Žádné komentáře:
Okomentovat