(21.12.) Večer jsme usínali na
pláži ve Svaté Kildě a ráno jsme se probudili spíš na Horské Kvildě. První
kapky nás probudili kolem páté, a když jsem v půl osmé přeběhl jen 20
metrů od stanu, byl jsem durch na kost. Chvíli jsme čekali, jestli nepřestane,
ale vypadalo to zatažené aspoň tak na 14 dní. Nedalo se tudíž nic dělat než si
dát nedobrovolnou přírodní sprchu. Při balení stanů jsme se proplétali mezi
provazy deště a snažili se od potopy uchránit aspoň spacáky.
Co se dá
v tomhle předvánočním nečase dělat? Vyhlášený sobotní farmářský trh jsme
odpískali (stejně asi ani žádný nebyl) a místo toho vyrazili do Otago Settlers
Muzeum. Nebylo kde zaparkovat – evidentně jsme nebyli sami kdo měl v psím
počasí tenhle originální nápad J.
Evropané začali
osídlovat pobřeží Otaga kolem roku 1840. První byli presbytariánští Skotové,
kteří se rozhodli vybudovat na jižní polokouli New Edinbourgh, Jejich první kroky
a roky byly asi hodně kruté. Deště, větry nehostinná neprobádaná krajina a
všudypřítomné bláto vedly k tomu, že se městu spíš než Dunedin hodilo říkat
Mudedin.
Také četné krvavé
spory o půdu s Maory se podařilo vyřešit až podpisem Smlouvy
z Waitangi v roce 1840 s hlavními kmenovými náčelníky. Jako
součást mírového urovnání se začaly rozšiřovat i smíšené sňatky bílých
přistěhovalců s maorskými ženami, které daly vzniknout novému „etniku“ zvanému
Whakapapa.
(21.12.) Nejzajímavější na celé expozici byla
replika podpalubí zaoceánské lodi imitující podmínky, za kterých imigranti
přežívali dlouhou cestu z Evropy. Ta v nejlepším případě zabrala 8 až
9 týdnů. Dochované původní předměty, které přiváželi, deníky, rodinné památky, příběhy
naplněných očekávání i smutku. Dunedin vysvobodila z bídy bláta až zlatá
horečka po roce 1860. Ta přinesla s sebou větší prosperitu, ale také
kriminalitu, alkohol a drogy.
Po čínském obědě a malém hadrovém
shoppingu v dámském podání (na nás zase zbyly radši outdoor a biky J) jsme vyrazili směr sever podél pobřeží.
Ještě jsme krátce vyhledali Baldwin street, nejstrmější rezidenční ulici na
světě. Na necelých třech metrech (přesně 2,86m) tu nastoupá metr výšky! Je to vcelku
nenápadná ulička v severní čtvrti, ale vyjet ji na jedničku mělo co dělat
i námi pěti naložené Subaru. Nahoře jsme to nějak opatrně otočili a cestou dolu
jsme si už připadali jak na červené sjezdovce ve Schladmingu.
Nezvykle frekventovaná Highway 1 nás přibližně
po 100 kilometrech přivedla do Oamaru, kde jsme odbočili do vnitrozemí a jeli
dalších zhruba sto kiláků do Omaramy. Najednou žádná auta a
s přibývajícími kilometry, jak jsme se vzdalovali od pobřeží, začalo
ubývat dešťových kapek a přibývat okolních kopců. Projížděli jsme Bohem
zapomenuté samoty s maorskými názvy jako třeba Otemekatata, minuli
opuštěná jezera Aviemore a Benmore. Kde nic, tu nic. Krajina bez lesů, kolem
dokola holé hory jako v Sierra Nevada někde kolem Las Vegas.
Únava, sedmá hodina večerní i fakt, že je
třeba ještě vysušit stany, nás po dalších asi 30 kilometrech přiměly to pro
dnešek už zapíchnout v místě zvaném Twizel. Tohle rádoby městečko vzniklo
teprve v roce 1968 při stavbě přehrady poblíž jezera Ohau. Vítr, sluníčko
a vidina zítřejšího výletu pod nejvyšší horu Nového Zélandu Mount Cook (3768m)
jsou příčinou naší večerní docela dobré nálady. Rychlá večeře a uvidíme kolik
deště přinese pro změnu nadcházející noc…
Žádné komentáře:
Okomentovat