Po dni mlčení jsem si dnes po ránu s chutí zakřičel. Trochu jsem to tak vrátil Indům v sousedním pokoji, co už od neděle dělají “bordel” jen co udeří pátá hodina. Přes ty papndeklové stěny je slyšet pravidelný pokus o ranní chvalozpěvy a také každé jejich chrchlání, chrochtání a ostatní zvuky, o kterých se není třeba víc detailně rozepisovat.
Na dopoledne jsme naplánovali absolvovat trasu slavné pouti kolem Arunáčaly zvanou Girivalam. Okruh po úbočí hory měří 14 kilometrů a po úterní zkušenosti z výstupu na vrchol jsme se tenkokrát rozhodli vyměnit pěší variantu za cyklo. No jo, ale kde sehnat nějaké kolo? Lonely Planet sice napověděla, že někde asi 300 metrů od Ashrámu by mělo být něco jako půjčovna. Fakt je, že jsme po chvíli usilovného hledání našli starou garáž se zataženou roletou, před kterou stálo asi šest bicyklů. Ty pamatovaly jestě Gandhiho, když na nich jezdil do školy. Tři z nich neměly ani pláště. A hlavně - bylo zavřeno!
“Open nine thirty” sděloval nám Ind, co vymetal vedlejší “provozovnu”, kterou jsem tipoval na obchod s použitými elektroměry. Hmm, to zbývá ještě hodina a půl času. Co teď? Zapluli jsme o ulici dál do obchodu s látkami, šperky a jinými ryze praktickými věcmi, abychom nějak vyplnili chvíle čekání. Zaujala mě tibetská bronzová mísa, kterou se mi podařilo rozezvučet hned napoprvé. “How much?” vystřelil jsem otázku, jen aby řeč nestála. “Dva a půl tisíce” přišla stručná odpověď v zápětí jako bumerang. Už jsem nabíral směr ke dveřím, když prodavač zahájil obvyklé snižování ceny s cílem udržet mě vevnitř co nejdéle. “Kolik dáš?” ozval se poslední záchranný výstřel z úst prodavače těsně před tím než mě opět pohltilo horko a prach ulice. Neměl jsem už zájem pokračovat déle v téhle přetahované, a proto ze mě vypadla totálně nesmyslná částka. “Tisíc dvěstě”. Jeho očividné zklamání nešlo přehlédnout. “Ok, už jsem tři dny nic neprodal. Tohle je můj první ranní obchod a kdybych teď neprodal, měl bych celý den smůlu”. Byl jsem překvapen a okamžitě jsem si vzpomněl, že přesně takhle to fungovalo i kdysi v Thajsku. První obchod dne se prostě musí uzavřít za každou cenu. Z pověrčivosti. A tak jsem po ránu odešel s bronzovou mísou, kterou jsem původně ani koupit nechtěl. Ale nekupte to, když je to tak levný, řekl by Jaromír Hanzlík ve Slavnostech sněženek :).
Kola jsme usmlouvali na 100 rupií pro oba na tři hodiny. No, kola! Bicykly zpoza rolety se od těch nepojízdných před roletou lišily jen tím, že měly navíc aspoň podhuštěné pláště. Olča se pak celou cestu kopala kolenama do brady a já měl pro změnu převod tak těžký, že by na něj ani Nibali nepodřadil před krkolomným sjezdem z Mount Ventaux.
Vjeli jsme do houstnoucího ranního provozu a po směru hodinových ručiček začali objíždět Arunáčalu. Podél silnice byla snad každých 50 metrů nějaká “road temple”. Menší či větší svatostánek, u kterého postávali svatí polonazí muži, zapalovali svíce, upravovali obětiny nebo lákali dovnitř první poutníky. Až zpětně jsem se dočetl, že takových spirituálních míst je kolem hory třistašedesát! Hlavních poutních zastavení je osm - u různě pojmenovaných “Lingamů”. Ty představují svým tvarem falický symbol Shivy jako prapůvodce všeho stvoření.
Tisíce poutníků se sjíždějí měsíc co měsíc, aby za úplňku naboso a v noci prošli tuhle cestu. Další nejbližší a letos poslední Girivalam připadá na 13. prosince a to už budeme z Indie pryč. Byli jsme docela rádi, že trať absolvujeme v sedle našich skoro závodních kostitřasů. I v tom závratném tempu se bylo kolem na co dívat, protože sakrální místa se skoro pravidelně střídala se scenériemi typického indického venkova. Kličkovali jsme mezi volskými povozy a psy - ti jediní byli pomalejší než my. Ostatní na nás troubili, přestože jsme se drželi co nejvíce vlevo až skoro v odpadní stoce. Kdykoliv náš vzájemný rozestup nabral více než 50 metrů, stávala se Olča středem nesmírného zájmu okolo stojících i sedících Indů. Zdá se, že doporučení, aby ženy necestovaly samotné, mají asi své opodstatnění.
Celá cesta kolem dokola zabrala asi hodinu a pů. Když jsme se dostali zpět do Tiruvannamalai, vyzkoušeli jsme kolojízdu centrem města a fakt není o co stát. Hlavně přejíždění křižovatek, kde platí výhradně právo silnějšího a drzejšího, je fakt o hubu. Zbytek dne jsme strávili v poklidu Ashrámu a večer až do deseti v únikovém doupěti na střeše Dreaming Tree usrkávající ovocné lassi.
Žádné komentáře:
Okomentovat