„Čekám na signál, ten z nebe nepřichází, a
tak čekám dál….“ No, nějaký signál jsme konečně chytili, jak jsme se dnes
přiblížili civilizaci a se signálem ve Wanace konečně i wifinu. Teď je večer a
máme za sebou velmi podařenou neděli. Tak pěkně popořádku….
Celkem nás čekalo dnes asi 150 km autem po
Haast Highway. Vyrazili jsme kolem půl desáté za pomalu doznívajícího deště.
Silnice už byla otevřená, a tak jsme opustili městečko Haast a začali podél
Haast river ukrajovat první kilometry k šedesát kilometrů vzdálenému
horskému průsmyku Haast (vypadá to, že tu někomu chyběla fantazie, a po tom Rakušanovi
pojmenovali opravdu kde co…:). I Lonely Planet doporučovala projíždět tady za
deště či těsně po dešti kvůli nesčetným vodopádům padajícím mnohdy až do samotné
silnice. To se nám neplánovaně podařilo a opravdu těch vodopádů, které byly
větší než dvacet metrů, padala z okolních hor možná dobrá stovka. O těch
menších ani nemluvím.
Zastavili jsme jen u dvou nejmohutnějších
- Fantail a Thunder Creek Fall, vyskočili z auta jen na pár minut, protože
stále ještě docela hustě lilo. Konečně jsem si dnes připadal jako v zemi
dlouhého bílého oblaku, protože mlha nad vypařujícími se lesy vytvářela na
obloze neprostupnou souvislou bílou oponu.
Po hodině jsme se vyšplhali asi šest set
výškových metrů do Haast Pass a viděli, proč je silnice na každou noc uzavřena.
V jednom místě úplně zmizelo asi 100 metrů silnice. Prostě sesuv půdy ji
úplně pohřbil dolů do údolí a na jejím místě zatím dělníci nahrnuli a
zpevňovali jen štěrkový podklad pro novou. V průsmyku bylo zároveň krásně
poznat, že jsme na rozvodí. Až do sedla ubíhaly řeky a potoky proti nám a jen
co jsme se přehoupli, další řeky sbíhali s námi dolů na opačnou tentokrát
východní stranu Jižního ostrova. Ocitli jsme se také v novém regionu Otago
a opustili asi nejdivočejší a nejopuštěnější Westland.
Změnila se i okolní krajina. Vlhké husté
lesy tvořené převážně beech trees a vysokými kapradinovými stromy vystřídaly
mnohem řidší lesy jehličnaté. I hory byly mnohem méně porostlé, chvílemi to
připomínalo rozlehlé prérie někde v Montaně nebo Utahu. Jen barva skal
byla více do červena a dole v údolích jsme míjeli stále rozlehlé pastviny
plné ovcí a dobytka.
Minuli jsme na celé cestě jedinou osadu
Makarora, která má 40 stálých obyvatel a brzy dojeli k severnímu konci
jezera Wanaka, které má délku asi 70 km a je hluboké až 300 metrů. Pokračovali
jsme serpentinami těsně po jeho břehu dobrých 30 kilometrů a přes malé sedlo
jsme se přehoupli k druhému jezeru Hawea. Podobně hlubokému, jen o něco
menšímu (45 km na délku). Dělali jsme docela dost zastávek, protože bylo co
fotografovat a hlavně se začalo klubat sluníčko.
Kolem oběda jsme dorazili do Wanaky, asi
pětitisícového centra oblasti, které zažívá v posledních letech turistický
boom – v létě horská turistika rybolov (hlavně pstruzi) a adrenalinové
sporty, v zimě se proměňuje v Mekku snowboardistů.
Kolem silnic jsme míjeli hodně penzionů,
některé opravdu architektonické skvosty kombinující přírodní kamenné zdi
s dřevěnými trámy a obložením. Takový účelný a čistý „severský“ styl
zasazený do nádherného prostředí vysokých hor. Přes hladinu jezera v dálce
vykukovala skrz mlhu špička Mount Aspiring, hory vysoké 3035 metrů. Celé
městečko tak trochu připomíná třeba švýcarský Luzern.
Vyjeli jsme asi 20 km podél jezera směrem
na Mount Aspiring National Park a vyrazili na dvouhodinový výlet k Diamond
lake a k vyhlídce na jezero Wanaka. Cestou jsme se dali do řeči se skupinkou
Singapurců a během chvíle dali společně asi 300 výškových metrů.
Po návratu do města jsme se upíchli
v kempu co nejblíže centru a vyrazili do města – na obhlídku a dozásobovat
se. Všimli jsme si, že v lese u jezera jsou volně dostupné elektrické
grily, a tak jsme mimo jiné nakoupili i hovězí a vepřové steaky, čerstvé
brambory, věci na salát a udělali na břehu jezera pořádnou nedělní grilovačku.
Zítra se rozdělíme – chlapi vyrážejí sami
do hor a dámy si dají lehárko někde u jezera. Vstává se brzo, je třeba jít
spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat