Dnes hned zrána úplně modré nebe - jako
vymalováno. Na hladině jezera Manupariki se odrážely zasněžené vrcholky
nevyšších štítů Jižních Alp – jsou to patrně Mount Cook a Mount Tasman. Skoro
se zdálo škoda to zrcadlo rozčeřit, ale nemohl jsem odolat pokušení na ranní
koupel. Voda byla překvapivě teplejší než bych u horského jezera čekal.
Po „Tučný snídani v trávě“ jsme
vyrazili k dvěma asi 25 km od sebe vzdáleným ledovcům. Na první
z nich – Franz Josef glacier (první ho prozkoumal a po císaři pojmenoval
v roce 1865 Rakušan Julius Haast) – už turisty pěšky nepouštějí. Dá se na
něj dostat pouze ve skupině s horským vůdcem a ještě k tomu
jen vrtulníkem. Když jsme šli asi hodinový trek údolím mezi morénami k ledovcovému
terminálu, hučely nad našimi hlavami motory letadel jako na vojenských
manévrech. Z fotografií bylo zřejmé, že ledovec za posledních několik let
výrazně zmenšil svoji velikost a ustoupil o několik set metrů zpět nahoru do
údolí. Oba ledovce jsou velmi atypické tím, že se nacházejí jen několik málo
kilometrů od pobřeží Tichého oceánu.
Oblast je velmi navštěvovaná – díky jediné
pobřežní silnici ji stejně nelze minout J - a je fakt, že jsme tu potkali mix všech
národů – Asiaty, Indy, z Evropanů dominují Němci, také hodně Francouzů zdravíme
na cestách a silnicích. Ledovcová turistika má svoje specifika a na informačních
tabulích kolem treku bylo docela dost evidence smrtelných úrazů z posledních
let, většinou z přecenění vlastních sil nebo nedostatku zkušeností. Sami
jsme viděli podél cesty pády kamenů z okolních skal, dále zde hrozí pády ledu,
sesuvy půdy a rychlé povodně i během dne podle intenzity slunečního svitu a
odtávání ledovce.
Dočerpali jsme benzín – to ostatně teď
děláme denně, abychom pořád měli víceméně plnou nádrž – a popojeli k Fox
glacier. Na příjezdové cestě bylo značení, jak ledovec v minulých stoletích
ustupoval. V roce 1750 byl asi o 3 km dál dole v údolí, ještě
v roce 1935 byl o 1,2 km dál, než kde končí dnes. Opět zhruba hodinová pěší
cesta nás přivedla tentokrát výrazně blíž k terminálu ledovce – jen asi
necelých 200m od jeho konce. Viděli jsme, jak se zároveň po ledovci pohybují
asi tři skupiny turistů směrem nahoru splazovým polem.
Totalo azuro stále přetrvávalo a my jsme odpoledne
nabrali směr jih po Heritage Highway. Cesta se klikatila horským podhůřím, aby
se čas od času vrátila zpět na oceánské pobřeží. Nepotkali jsme skoro ani
živáčka. Celá oblast Westland je velmi řídce obydlena – na 9% území zde žije pouze 1% obyvatel - necelých 32 tisíc.
Rozhodli jsme se poobědvat na lososí farmě
u Paringha river – ochutnali předraženého vyuzeného lososa v tak
miniaturní porci, že jsme se stejně ještě dojedli z vlastních zásob.
Zastavili jsme dál u odbočky na Monro beach, které je od června do prosince
útočištěm specifického druhu malých tučňáků z místních fjordů. Prošli jsme
až na pláž úžasnou tříkilometrovou cestou hustou buší, abychom bohužel zjistili,
že na nás tučňáci letos nepočkali a odtáhli pryč už 5. prosince. Místo nich na
nás čekala obrovská hejna sandflies, která během chvíle přidala další k už
tak bezpočetným štípancům. Pořídili jsme si sice nějaký tropický repelent, ale
spíš funguje jen jako pohlcovač pachů z našeho už cestováním trochu unaveného
ošacení.
V podvečer jsme dorazili do Haastu a
zvažovali, zda pokračovat dál 140 km do Wanaky, protože se mezitím opět
potvrdilo aprílovém počasí a začalo vydatně pršet. Rozhodlo za nás, že silnice
se v šest hodin na noc uzavřela, protože na trase dál došlo před dvěma
měsíci ke značným sesuvům půdy, při nichž několik turistů zahynulo. Silnice se
nyní opravuje, provoz řídí semafory a v noci je průjezd nebezpečný.
Původně jsme očekávali, že Haast bude alespoň
podle označení na mapě nějaké rozumnější městečko, ale je to tady totální konec
světa – jeden obchod, pár předražených motelů, stejně tak předražená benzínka,
už dva dny není ani žádný telefonní signál s výjimkou malých turistických
osad u obou ledovců. Jsme prostě „in the middle of nowhere“. Nakonec jsme složili
hlavu v Aspiring backpackers, sušíme a v dešti spřádáme plány na
další dny.
Žádné komentáře:
Okomentovat