Pokud si dáte v Indii s někým sraz na MG Road, nemůžete skoro nikdy udělat chybu. Každé město má totiž svoji MG Road. Většinou je to jedna z hlavních ulic a navíc někde v centru. MG asi nepřekvapivě znamená zkratku od jména velkého indického vůdce a myslitele Maháthmy Gándhího. I my s Bharatem jsme měli v sobotu kolem desáté sraz na bangalorské “emdží”, ale řidič Vijay nás vyplivnul před domluvenou kavárnou už v devět. Kavárna se jmenovala “A lot can happen over coffee”, ale bohužel se nepřihodilo vůbec nic. Kvůli neochotné a mizerné obsluze tak bylo místo snídaně jen jedno stejně mizerný kafe.
Naštěstí Bharat se objevil už za chvilku. Vzal nás jen kousek za roh na pravou indickou snídani. To ujdete sotva 100 kroků a masala čaj hned stojí místo 95 rupiíí pouhých 18! Dali jsme si rýžové “knedlíky” idly přelité kokosovou omáčkou a k tomu ještě pokrm nazvaný Best Bele Bhat. Podle jídelního lístku jsem čekal vařenou rýži se zeleninou, ale byla to spíš taková řídká čočka s rýží. Chutnalo to výtečně, přestože konzistence nebyla na pohled vůbec lákavá. Na start dne, který plánujeme celý prochodit po městě, to myslím byla docela odvážná až riskantní varianta.
Ale zpět k našemu dnešnímu průvodci. Bharat je přítel holandské části Olčiny rodiny a seznámili se za jeho studijního pobytu v Haagu. Je mu 29 let. Loni se vrátil do Bangalore, aby se postaral o svoji početnou rodinu, protože jeho otec zemřel. Má osm sourozenců. Bharat pracuje nyní v Bangalore jako sociální pracovník a vymýšlí právě projekt “STEPOUT” jak otevřít možnosti získání zahraničních zkušeností i pro další Indy - “get young people on the move”. Proto i příští týden odjíždí do Nepálu - vlakem z Bangalore a pak autobusy do Kathmandu to bude pořádný kus cesty. Barath sní o tom, že se jednou usadí někde ve východní Evropě, třeba v Bulharsku nebo RUmunsku a otevře si indickou restauraci, kde bude připravovat South Indian Food. Chicken curry prý umí vynikající.
První zastávkou na naší cestě městem byl Cubbon Park, pojmenovaný po jednom z bývalých karnatackých králů. Rozkládá se v centru města hned vedle obří budovy parlamentu a kromě spousty barevných květin a košatých letitých stromů mě v něm zaujaly gigantické bambusy. Odhaduji, že některé byly až přes 20 metrů vysoké. Park funguje jako úniková zóna před hlukem a nikdy neutichajícím shonem okolního města. Trochu podobně asi jako Central Park v New Yorku nebo třeba Lumpini park v Bangkoku. V zemi, kde stále ještě převládají domlouvané sňatky, není akceptovatelné, aby se zamilované páry scházely jen tak na ulici. A tak zákoutí parku slouží i jako místo na schovávanou před zraky třeba náhodně kolemjdoucích příbuzných, které by je dostaly do kulturních potíží. Mimochodem, velké části mladých, hlavně mimo města, ale domlouvané sňatky rodiči stále vyhovují. Je to pro ně totiž pohodlné. Rodiče jsou ti, kdo se snaží najít vhodného partnera. Mladí se pak rozhodují jestli toho, co rodiče vyhlédnou, chtějí nebo ne. I tohle už je samozřejmě posun proti době ještě o pár desítek let zpátky. A platí asi jen pro určité spíš vyšší kasty.
Ze čtvrti úřadů a univerzitích kempusů jsme plynule přešli do spleti úzkých ulic, kde začínal městský trh. Oproti menším městům byl opravdu divoký, hrající všemi barvami a… jedním slovem obrovský. Do mnoha zastrčených zákoutí bychom se bez Bharata vůbec neodvážili. On zase pro změnu říkal, že by se neodvážil do nejnižší třídy vlaku, kterou jsme mi jeli před časem z Delhi do Agry :). Ok, asi tedy budeme opatrnější…
Za celou hodinu, co jsme křižovali uličky prodejců všeho možného (bohužel zde ve městě ivčetně levných komerčních krámů), jsme nikoho jiného než Indy nepotkali. Procházeli jsme i “terminal” market, což je vlastně takový velkoobchod, kde si drobní stánkaři nakupují ovoce a zeleninu do svých vozíků, z kterých pak prodávají zboží dál po celém městě. Těmto vozíkům říkají anglicky pushkarts. Jsou to obyčejné čtyřkoláky na trochu vyšších kolech asi jako z favorita a nahoře je dřevěný pult na zboží. Vidíte je kolem sebe úplně všude.
Na tržišti mě jako první zaujaly hromady na chodníku vyskládaných učebnic přeprodávaných z druhé ruky. Zajímavý byl samozřejmě zase zeleninový trh, ten se asi neokouká nikdy. V centru Bangalore ho svou velikostí a barevností ale předčil trh květinový. Stovky košů plných nejrůznějších květů ostřikovali prodejci vodou z pet lahví, aby jim uchovali svěžest aspoň po dobu prodeje. “City Market” bylo první místo v Indii, kde jsem si tisknul tašku s penězi a doklady na prsa a nesundal z nich ruku ani na chvíli.
Ověřili jsme si, že se dá na ulici zasytit vynikajícím Thali za pouhých 50 rupií. Bharat nás vzal “na stojáka” kde jsme objednali dva talíře Thali o asi šesti miskách. Jako nejlepší jsem vyhodnotil fazolky s vaječnou omeletou a rýžový pudink jako sladkou tečku. Už jsme se naučili na závěr oběda neutralizovat pálivost jídla bílým joghurtem.
Poslední štací byla návštěva u Bharata doma. Cítím velký vděk, že nám dal možnost nahlédnout do míst na okraji jednoho z bangalorských slamů, kde stále se svoji rodinou přebývá. Obydlí sestávalo z pouhých dvou místností, defakto skoro prázdných. V zadní místnosti byla jedna kovová skříň, dvě police a postel, kterou využívala Barathova sestra. Přední menší místnost o asi 8 metrech čtverečních měla pouze dlážděnou podlahu. Ta sloužila přes den jako obývák a v noci na podlaze jako ložnice pro zbývajích 6 členů rodiny, kteří v domku stále žijí. Včetně Bharatovy matky. Před domem směrem do ulice se nacházel záchod a kuchyně s plynovou bombou. Největší rozdíl oproti našemu způsobu hromadění věcí, je skutečnost, že zde se žádné zásoby nepořizují. Potraviny se kupují ze dne na den. Stejně tak oblečení má každý dva tři kusy maximálně.
Bharat nám připravil čaj a asi třičtvrtě hodiny jsme si pak povídali v “obýváku”, kde v televizi na stěně běžel kriket Indie - Anglie. Přítomni byli o dva jeho bratři a také matka, ale komunikace mezi členy rodiny, tak jak je u nás zvykem, u nich neprobíhala. Řeší spolu jen praktické věci a konvezace je omezena na minimum. Každý se stará víceméně sám o sebe. Pozdravy, povstání při představování nebo zdvořilostní konverzace se nepovažují za nutné. “If respect is in your heart, that is enough. You do not have to show it otherwise…” komentoval pro mě nezvyklou sitauci Bharat.
V půl páté jsme se s naším celodenním průvodcem rozloučili a za hodinu a půl se ocitli v odlišném časoprostoru. Přijali jsme na večer pozvání od Hanky a Honzou na slavnost Diwali Dhoom. V překladu to znamená něco jako “dozvuky svátku Diwali”. Největšího indického svátku světel, který skončil těsně po našem příjezdu na začátku listopadu. Popojeli jsme asi 15 minut autem a ocitli se na mega zahradní párty v jednom z expatovských komplexů ve Whitefieldu, který se jmenuje Ozone. Po odpolední návštěvě slumu s Bharatem to byl skok do jiné dimenze.
Celý večer se nesl ve znamení tanečních skupinových vystoupení dětí i dospělých, rezidentů z okolních obytných komplexů. Tanců klasických i kýčovitých bollywoodských. Možná, že ty lze už taky pomalu považovat za klasické. Vynikajícímu jídlu připravenému cateringem z místního Sheratonu se po týdnu strádání jen ztěží odolávalo. Pro jednou se prý může zhřešit. Však on nás následující týdenní pobyt v Ashramu dostane zase zpátky do latě.
Žádné komentáře:
Okomentovat