18. 11. 2016

#17 – Bangalore... kolo, moto, auto a pěšo!

“Hele nechceš si půjčit kolo a jet se trochu projet?” vystřelila Hanka nabídku, která se dá jen ztěží odmítnout. Zajezdit si jednou po Bangalore na kole byl můj sen od doby, kdy jsem prvně sám dosáhnul ze sedla na šlapky. Tak konečně - dneska! Napasoval jsem své skoro prošoupané sandály na Hančiny “espédéčka”, povytáhnul sedlo o tři palce a vyrazil do divočiny indické ulice. Po vyjetí z Palm Meadows, jsem odbočil doleva a pokračoval ven z města kolem Columbia Hospital. “Vlevo Benny, drž se vlevo”, připomínal jsem si neustále, projížděl výmoly a vyhýbal se pouze kravským lejnům. Hančin letitý horák značky Apache totiž postrádal blatníky. Odbočil jsem do bočních uliček a pokračoval skrz jedno obrovské staveniště. Všude kam se podíváte se staví nové výškové budovy. Většinou se jedná o kondominia pro rychle se vzmáhající novou indickou střední třídu. Paneláky tu rostou doslova mezi slumy. Nemůže snad být dnes na jednom místě větší kontrast životní úrovně než právě v Bangalore.
Silnice ve čtvrti Kankhandaya se záhy ztratila a přešla v prašnou cestu. Dostal jsem se za poslední zástavbu, kde už bylo pouze několik krav, koz a asi dvacítka v prachu se povalujících psů. Netvářili se úplně přátelsky, a tak jsem si jen zdálky prohlédl několik roztroušených hrobek mezi uschlými stromy, splaškovou stokou a rozpadajícími se chatrčemi. Další známka křesťanské kolonie.
Vrátil jsem se zpět a vydal se podél východní břehu jezera Varthur Kere směrem na jih. Pohyb po úzké silnici bez krajnice plné autobusů, dodávek a motorek vyžadoval na kole maximální obezřetnost. Vzduch byl tak hustý, že jsem měl pocit, že vdechuju rozředěný jemný písek. Po pár kilometrech jsem vjel do čtvrti Prakash Layout. Zkoušel jsem příležitostně zastavit u pár bank. Tam kde nebyli lidi, nebyly ani peníze. Kde byly peníze, tam se tísnilo padesát a víc lidí.
Otočil jsem to a vracel se tou samou cestou zpět. Z přepadu z jezera Varthur Kere vytékala přes stavidla voda do řeky a a ve vodním válci se tvořila až dvou metrová bílá pěna. Nedovedu si představit, co za různé svinstvo se tam muselo hromadit. Po hodině a asi 12 kilometrech jsem se vrátil zpátky za zdi Palm Meadows. U HDFC bankomatu uvnitř areálu postávali jen tři Indové. “Are there money?” vytáhl jsem z rukávu jednoduchou otázku v té nejúspornější angličtině, co dovedu. “Yes Sir”, obdržel jsem v zápětí od rozzářeného Inda pro změnu tu nejpřekvapivější odpověď za posledních 10 dní. Po chvíli čekání jsem z bankomatu i já vydoloval na obě své karty po dvoutisících rupií. “Wow, it looks like life & fun can start again :)”, pomyslel jsem si euforicky a vůbec mi nevadilo, že si za každou transakci v HDFC strhli víc než 10% poplatek.
Hanka měla od jedenácti schůzku ve škole, kde se věnuje charitě a vyučuje angličtinu. Tak jsem si přisednul na motorku a vyrazil s ní. Škola se nacházela na staveništi domů, kde pracují většinou dělníci, kteří přicházejí do Bangalore z venkova, když skončí monzunové období. Mimo monzuny je na venkově složitá obživa, a tak se nechávají zaměstnávat na stavbách. Berou s sebou i své malé děti, které se ale jen tak poflakují po okolí a nechodí do školy, přestože je zde školní docházka podle zákona povinná. Právě pro tyto děti fungují na některých stavbách takzvané “Bridge schools”, které dětem i jejich rodičům poskytují základní návyky. Celá škola je charitativní projekt odvislý jak od příspěvků nějaké velké firmy na provoz, tak i od jednotlivců na vzdělávání jednotlivých dětí po určitou delší dobu. Trochu podobný princip jako u nás známé adopce na dálku. Tato DAISY Centre škola působila čistě včetně upraveného a zameteného dvora a bylo v ní celkem asi pět tříd. Každá třída měla tak 8-9 metrů čtverečních a učila se v ní tak dvacítka dětí.
Po návratu k Hance už Elisabeth, její pomocnice v domácnosti, za asistence Olči vařily společně Aloo Methi. Rozumím už, že aloo jsou hindsky brambory - uvařené, našťouchané - a pak jsem poznal v rozpálené pánvi trochu zeleniny - cibulka, fenyklové listy, česnek, paprika, hořčičné semínko, jarní cibulka, listy kari a nakonec smažený paneer (sýr). K tomu salát z červené řepy zasypaný kokosem a placky z rýžovočočkové mouky. Chutnalo to báječně! (víc na http://www.spiceupthecurry.com/aloo-methi-recipe/). I z rozhovoru u jídla s Elisabeth bylo zřejmé, že jsme v “ajťáckém” Electronic City. Jako služka v domácnosti úplně v pohodě konverzovala na téma JAVA kurzů, které právě absolvuje její třiadvacetiletá dcera.
Odpoledne jsme vyrazili do centra a byla to noční můra. Nakonec jsem strávil přes 4 hodiny v autě. Dopravní situace byla kolem čtvrté páté nejhorší, co jsem kdy zažil. Kam se hrabe Bangkok! Nejdříve jsme jeli k Shivoham Shiva Temple. Ta nás zklamala, protože to byla spíš parodie na chrám a připomínalo to spíš zábavní park alá Matějská pouť. Byznys s Božstvy aneb jak vytáhnout peníze z kapes - hinduistická hra na odpustky ve velkém.
Cestou jsme míjeli zajímavý koloniální Leela Palace hotel, který má údajně sedm hvězdiček. Nevím, co sedm hvězd v servisu znamená, ale z venku se jednalo o velmi pěknou stavbu obklopenou typickým indickým chaosem. Dalším cílovým místem na mapě byl Tipu Sultan's Summer Palace. Ani tahle letní sídlo muslimského panovníka nestálo s vyjímkou upravené zahrady za 200 rupií vstupného pro cizince (Indové měli vstup za 15 rupek).
Olča se oddělila na večeři se svým indickým kamarádem Bharatem poblíž Swathi Maharaja hotelu v takové příjemné pařící čtvrti Koramangala a já jsem pokračoval zpět do Palm Meadows na pivko a večeři s Hankou a její německou a francouzskou kamarádkou. Cesta do Beer Street zabrala dalších padesát minut přes Outer Ring Road kolem obřích Office parků, kde sídlí převážně samé technologické společnosti. Když říkám obří, tak myslím obří! Představte si Office Park Chodov alespoň tak padesátkrát za sebou. Masakr!
Poslední čtvrtí před Beer street byla Marathahalli. Hlavní ulice byla plná outletů západních značek a vůbec nepřipomínala nám doposud známou Indii. Najednou jsme se přesunuli ze slamů do energií nabité Asie 21. století. Postávání v zácpě se zdálo být nekonečné, ale zase byl aspoň čas a prostor se pořádně rozhlížet. Večerní pivko pak bylo zlatou tečkou za proježděným a prochozeným dnem.

Žádné komentáře:

Okomentovat