21. 11. 2016

#19 – Netlač řeku, teče sama!

Dnešním dnem se naše měsíční cesta po Indii dostala do třetí a poslední dekády. První, rozkoukávací, začala v Delhi a Agře, kde jsme dostali hned na první dobrou pocítit ty nejsyrovější odstíny Indie. Po té pokračovala ve znamení pestrých barev majestátného maharádžovského Rajasthanu.
Druhá dekáda byla ve znamení marné honby za drobnými penězi, velmi poučného přežívání na samé hranici životního minima a přesunu do Bohům zaslíbené Keraly včetně jejích tajuplných backwaters. Následovalo palácové Mysore plné olejů a hedvábí a pak už pulsující Bangalore se svými obrovskými rozdíly mezi bohatstvím a chudobou.
Třetí dekáda po týdnech hektického cestování slibuje přinést výrazné zklidnění. Čeká nás dopředu plánovaných 8 dní v Tiruvannamalai. Na cestu jsme ráno vyrazili už v 8 hodin. Brzy jsme dosáhli hranici mezi Karnatakou a Tamil Nadu, kde jsme se zdrželi vyřizováním povolení ke vjezdu pro naše auto. Vztahy mezi oběma státy jsou poslední dobou velmi napjaté. Před pár měsíci se rozhořel konflikt o to, kolik kdo bude využívat vody z řeky Kaveri. Bohatší Karnataka ji během sucha na horním toku zadržovala příliš mnoho až do chudšího Tamil Nadu skoro nic nedoteklo. Místní farmáři utrpěli obrovské škody a velká část populace se dostala do existenčních problémů. Začaly potyčky, zapalování aut… vjet do Tamil Nadu jako dnes, bylo v září zhola nemožné.
Dálnici na Chennai jsme brzy opustili a sjeli na obyčejnou venkovskou silnici. Tak obyčejnou, že se často úplně vytratila a jeli jsme defakto jen po udusané hlíně a kamení. Také dopravní značení úplně chybělo, a tak jsme se během pětihodinové cesty (203km!) museli ptát asi pětkrát kolemjdoucích na cestu. Kolem jedenácté jsme zastavili původně jen na čaj u jedné chatrče při silnici. Nakonec ale došlo i na oběd. Indická rodina tam provozovala bufet a k jídlu připravovala Dosa - placky z rýžové mouky, s vajíčkem, které smažili na rozpáleném železném plátu. Pod ním topili normálně dřevem. Přestože to vypadá na první pohled jako palačinky, připravit ingredience na takovou rýžovou placku trvá až 12 hodin. Bílá hmota prochází fermentací a připravuje se den dopředu. K placce se podávalo kokosové chutney a další dva druhy omáček. Výhodou téhle bezlepkové stravy je, že se pořád cítíte lehce a nemáte tak zaplácaný žaludek. Bylo to vynikající a pro dva za 60 rupií!
Uvědomil jsem si, že stačí ujet pár kilometrů a jste zase v jiném světě, kde se mluví úplně jinou řečí. Indická vláda se sice snaží rozšířit Hindu vedle angličtiny jako další celoindický jazyk. Přestože je nejrozšířenější, tak pořád jím hovoří jen 180 miliónů lidí. V celé Indii je víc než 1600 různých jazyků. 22 z nich je oficiálních a používají se pro styk s úřady v jednotlivých státech. V Rajasthanu se převážně mluvilo Hindu, v Kerale zase jazykem Malayalam. V Karnatace je oficiálním jazykem Kannada a nyní, kdy jsme v Tamil Nadu, hovoří místní Tamilštinou. Indie je opravdový Babylón jazyků.
Kolem půl jedné jsme dorazili před bránu Sri Ramanasramam asi 2km jihozápadně od Tiruvannamalai. Tento Ashrám je zasvěcen uznávanému učenci jižní Indie, který je známý pod jménem Ramana Maháriši. Maháriši žil zhruba od svých 16 let na svazích zdejší posvátné hory Arunáčaly a již během svého života k sobě poutal svým učením tisíce následovníků. Věnoval se hlubokému poznávání sebe sama. Když v roce 1950 zemřel, jeho následovníci začali budovat a rozšiřovat místní duchovní komunitu až do dnešní podoby Ashrámu.
Do Ashrámu jsme napsali několik měsíců dopředu zda tu v tomto termínu můžeme pobýt. Dostali jsme kladnou odpověď a dnes po příjezdu i ubytování asi 300 metrů za branou Ashrámu. Pokoj i stravovování jsou prosté. Jsou také zadarmo, lépe řečeno za dar, který následně Ashrámu věnujeme. Překvapila mě velikost zdejší knihovny se širokou nabídkou spirituální a náboženské literatury. Pravé křídlo je věnováno dílu Ramany Mahárišiho v mnoha jazycích včetně  asi 10 knih v češtině (překlady od Jana Vacka). Levé křídlo pak nabízí literaturu týkající se hinduismu, budhismu, ale také yogy, ayurvédy a dalších disciplín. Viděl jsem i spoustu knih věnovaných Gandhímu, tak se docela těším až je budu moc v následujících dnech pročíst. Knihovna má otevřeno vždy 8-11 a 14-17 hodin.
V celém Ashrámu se pohybujete bosi. Denní program je dobrovolný ale na minuty přesně určený. Snídaně se podává v 7h, oběd v 11:30 a večeře v 19:45. Mezitím jsou pravidelná čtení z díla Mahárišiho v hindštině a angličtině, a různé obřady. K dispozici je tmavá meditační místnost, ale meditovat se dá prakticky po celém Ashrámu včetně zahrad. Jídlo se podává v “Dining hall” na banánové listy, u kterých se sedí na podlaze. Dnešní první večeře byl zážitek…. Ještě jsem neviděl během tak krátké doby nakrmit tolik hladových krků.
Na zemi byl vždy připraven prázdný list a a plecháček s vodou. Poutníci se rozesadili a lidé z kuchyně začali obíhat sedící a z kýblů v docela velké rychlosti začali kydat jídlo na připravené banánové listy. Nejdříve rýži a hned po té asi dva druhy omáček. Během několika málo minut měli všichni před sebou co jíst.

Na pár dní se teď asi odmlčím. Jednak zde není snadný přístup k wifi a pak také chci zažít život v Ashrámu trochu více do hloubky. Však ono to nějak vyplyne. Netřeba tlačit řeku, teče sama…

Žádné komentáře:

Okomentovat