V době, kdy Evropa byla ještě v plenkách, porostlá močály, pralesy a skoro bez lidí, byla Indie již úrodnou zemí s četným obyvatelstvem, vyspělou kulturou a civilizací. Postarali se o to hlavně mudrci a géniové, kteří pronikli tajemstvím života a odhalili pravdu o člověku i světu. Stali se rádci rádžů a spolu s nimi dali lidem zákony a pravidla pro tehdejší poměry a dobu. Tím povznesli všeobecnou kulturu na nevídanou výši. Říkalo se jim ršiové a přesto, že jejich duchovní úroveň byla mimořádně vysoká, působili tehdy uvnitř lidské společnosti a v symbióze s ní. Jejich bází bylo dosažení nejvyššího duchovního poznání - prozření v pravdě. Díky transcendentálnímu vlivu mudrců vzkvétala celá země. Teprve když se tito ršiové začali odlučovat od společnosti, země postupně upadala do materialismu a kulturně i hospodářsky začala zaostávat.
Dnes v celé Indii najdete ztěží jednoho nebo dva mudrce takto plně osvícené. Jedním z posledních byl i Ramana Maháriši. Tento hinduistický guru se narodil v roce 1879 v Madurai v jižní Indii. V 16 letech prožil stav blízký fyzické smrti, který změnil jeho následující život. Na základě “vidin” přesídlil do Tiruvannamalai pod bájnou horu Arunáčalu, která svou výškou přes 800 metrů nad mořem vyčnívá do okolí podobně jako u nás třeba Říp v Polabí.
Trochu zjednodušeně řečeno, Ramana Maháriši se začal věnovat poznávání sebe sama (tzv. Self-realization) a hledání odpovědi na otázku “Who am I?”. Usídlil se v jeskyni Virupaksha cave na svahu hory, ke které jsme po ránu došli asi po 20 minutách stoupání po neoznačené cestě od severozápadní vstupní brány do jednoho z největších indických chrámů Arunachaleshwar. Ten se rozkládá na 10 hektarech v samém centru města. Úzká pěšina a schody vedly mezi domky a chatrčemi a později vyprahlým kamenitým lesem plným opic. Jeskyně dnes slouží jako meditační místnost a spravuje jí komunita Sri Ramanashramam, v kterém pobýváme.
Ramana Maháriši v této jeskyni přebýval nepřetržitě 17 let. Převážně v mlčení a rozjímání. Řídil se heslem, že ticho je neutuchávající promluvou… Svým způsobem života a učením začal už v mládí přitahovat velké množství následovníků. Někteří z nich mu vybudovali nové obydlí zvané Skandasramam dalších asi 10 minut chůze nad původní jeskyní. Zde pobýval dalších 7 let. Dnes k tomuto meditačnímu “svatostánku” mimo dosah civilizace uspěchaného města dole, vede udržovaná asi tříkilometrová cesta z jemu zasvěceného Ashrámu.
My jsme se v Skandasramamu zdrželi krátkou meditací a když jsme začali po deváté stoupat k vrcholu Arunáčaly, ukazoval teploměr již něco málo přes 30 stupňů. Cesta byla značená žlutými a bílými šipkami na kamenech. Překvapilo mě, že jsme nepotkávali žádné davy poutníků. Všeho všudy jsme za cestu nahoru a dolů potkali jednoho Inda a dva mladé Slováky s indickou stařenkou.Ta, ač bosa, jim dávala na frak a cupitala po velkých kamenech a kořenech jako laňka.
Vrchol hory byl umetený a celý opálený od ohňů, které se zde zapalují při oslavných festivalech a také při každém úplňku. To se pořádají procesí poutníků zvaná Girvalam. Na 14-tikilometrovém okruhu kolem hory pochodují naboso, přeříkávají modlitby a dávají obětiny u 8 různých zastavení. Je to taková hinduistická “křížová” cesta. Arunáčale se také přezdívá hora světel a patří mezi pět nejmystičtějších hor jižní Indie. Náročnost výstupu bych přirovnal k výstupu třeba na Téryho chatu. Největším soupeřem byl polední žár a nedostatek stínu. Proto než vyrazíte - hodně vody s sebou!
Maháriši údajně stoupal na vrchol Arunáčaly každý den, co na svazích hory pobýval. Někdy kolem roku 1922 začal budovat Ashrám v místech, kde pobýváme dnes i my. Od svého příchodu do Tiruvannamalai v roce 1896 už město až do své smrti v roce 1950 nikdy neopustil. Ani v roce 1905, kdy ho z důvodu nemoci a epidemie opustila většina jeho obyvatel. Základem Mahárišiho učení je je tvrzení o existenci jedné jediné skutečnosti, kterou nazývá Já. Kromě ní nic neexistuje. Základem Já je ryzí vědomí, které existuje samo o sobě. Je přiléhavě vyjádřeno větou: “Já jsem vědomí Já jsem”.
Nevím, zda jsem vám to právě teď zjednodušil, ale udělám ještě jeden pokus. Prý je naší jedinou povinností jenom být, a ne být to či ono. Vezměte si z toho prosím, co kdo uznáte za vhodné. Já slibuju, že už zanechám planého filozofování. “Nic nechtít” je podle Mahárišiho největším blahem a to se nám tady v Indii zatím docela daří. Občas i kdybyste něco chtěli, tak máte prostě smůlu, protože holt pár dní ani nebylo za co.
Pozdní odpoledne jsme strávili v střešní otevřené restuaraci Dreaming Tree. Lákadlem nebyl ani tak průměrný čaj a kafe, jako hlavně vynikající raw zákusek z datlí, ořechů a dalších podobných plodů. A také samozřejmě “wifina” pro kontakt s vámi a pro plánování dnů přištích. Až tady jsem se dozvěděl, že A, RU a NA znamená bytí, vědomí a blaho. A také jednotu čistého Já a duše. Proto Aruna znamená “To jsi Ty” a Áčala znamená stálou dokonalost.
Přejděme ale od potravy duše k potravě těla. Jen tak tak jsme stihli večeři v Ashrámu podávanou v 19:30. Dnes prvně nebyla rýže, ale jakási nudlovitá hmota a k ní kokosové chutney a druhá omáčka jogurtovomléčná. Tu jsem já moc nedával, ale kombinace prvních dvou byla chuťově naprosto vynikající. Uvědomil jsem si také, jak to jezení holýma rukama má fakt něco do sebe. Cítíte totiž mnohem větší sepjetí s potravou. Vnímáte jídlo nejen přes vůni a chuť, ale i přes dotek. Požitek z jídla samotného ale i z procesu jezení je tak mnohem intenzivnější.
Vše, co se prý k realizaci sebe sama požaduje, je BÝT TICHÝ. Proto jsme se rozhodli, že zítřek - od svítání do soumraku - proběhne bez jediného slova. Tak zase někdy...
Žádné komentáře:
Okomentovat